Pavel Renčín

Tak jsem se rozhodl zde taky uveřejnit svojí tvorbu, je to teprve moje první povídka, není to žádnej zázrak, ale dávám to sem hlavně, proto že doufám že se dozvím jaké dělám chyby.

Nad rudou plání se znovu zvedalo umdlévající slunce unaveno pohledem na zpustošenou zemi pod sebou. Paprsky se šplhali přes rudé kameny a sem tam narazily na rostliny různých barev a velikostí. Až se střetli i s chýšemi vesnice. Chýše byly postavené ze dřeva, kusů zdiva a jiných pozůstatků trosek. V těchto chatrčích se právě probouzeli muži, ženy i děti kmene Abandon. Pro některé nastával jen nový krušný den na tomto krutém světě. Nikterak pro Yelpa . Dnes měl splnit svou Zkoušku. Jestliže ji splní, stane se jedním z vážených bojovníků klanu a bude moci založit rodinu, ovšem pokud neuspěje, bude vyhoštěn do pouště, kde sám pravděpodobně zemře. Když vyšel ven, lidé ve vesnici na něj koukali se směsicí lítosti a naděje. Někteří již věděli, jaká bude jeho Zkouška. Rozhodnutí padlo večer na shromáždění Rady klanu. Lidé mu ustupovali z cesty. Během zkoušky nesměl mluvit s nikým z nich, jen se stařešinou, který jeho Zkoušku vysloví. Zamířil tedy rovnou k jeho chatrči. Stařešinova chýše byla nejhonosnější ve vesnici. Zdobena loveckými trofejemi a památkami z dob dávno minulých, dob blahobytu a rozkvětu lidstva. Balancovala na hranici mezi skvostem s kýčem.

Yelp vstoupil dovnitř, udeřila ho omamná vůně a zaslepil načervenalý kouř vyplňující celý objem místnosti. Udělal několik kroků až k jednolitému červenému kvádru. Byl pomalován znaky, kterým Yelp nerozuměl a na něm ležela kniha. Kniha, která se dědila mezi stařešiny už od samotného zakladatele klanu. Touto knihou se řídila celá budoucnost klanu. Určovala i jména narozených dětí. Yelp neuměl číst, ale věděl, že na obalu stojí slova „Anglicko- Český slovník“. Nevěděl, co to znamená, a ani nad tím neuvažoval, to příslušelo jen stařešinovi a bohům. Zatímco si prohlížel knihu, z růžové mlhy se vynořil stařešina klanu. Yelp sklonil zrak, ještě neprošel Zkouškou, nebyl hoden pohlédnout na nejmoudřejšího z kmene. „Přišel sis pro svou zkoušku, že ano? „Nečekal na odpověď a pokračoval dál.“Rozhodování bylo dlouhé, ale nakonec Rada vynesla soud“. Yelp stále bez hnutí upíral oči k podlaze.“Nebudu prodlužovat tvou zvědavost. Tvým úkolem bude výprava do ruin legendárního města Prach. Neuvědomuješ si, jak důležitou Zkoušku pro náš klan musíš splnit. Protože ty v Prachu najdeš jednu z knih, které tam seslali bohové. Vydáš se na stejnou cestu jako zakladatel. Doufám, že právě ty uspěješ, protože jsi vázán Zkouškou“. „Ale to může znamenat“. „Ano“, přerušil ho stařec. „V naší svaté knize docházejí jména, a víš, co se stane, když jména nebudou“. „Ano, náš klan pohltí nepřízeň bohů a zanikne“ prohlásil smutně Yelp. „Jistě a proto musíš uspět, na cestu se vydáš ještě dnes. Ovšem, počkej ještě, musím tě varovat. Jistě znáš mnoho legend o městě Prach, tak věz, že téměř všechny jsou pravdivé. V tomto prokletém městě narazíš na mnoho démonů, přízraků a uctívačů zlých bohů, tak se měj na pozoru. A teď už můžeš jít“. Když Yelp vyšel ven, nejdřív byl pyšný, jak důležitý úkol mu byl svěřen, ale pak si vzpomněl, že v posledních třech měsících se nikdo, kdo se vydal splnit zkoušku nevrátil. Už se začali šířit klepy a pochybnosti o rozhodování Rady. Co když byl všem udělen tentýž úkol. Yelp nakonec nechal uvažování, doufal, že uspěje právě on. Zabalil několik kusů sušeného turočího masa, za pas si pověsil mlat ze dřeva a přivázaného kusu plechu, a vydal se na cestu. Každý věděl z pověstí, že město Prach leží daleko na severu, a tímto směrem se vydal i Yelp

.                          .                           .

„Jardo, Jardo, padej odtamtud“. Řval někdo z vojáků. Jarda na ochozu vystřílel poslední zásobník, naštvaně odhodil Kalašnikov a utekl za ostatními zpátky do budovy. „Ústup, zpátky, pryč z města“. Řval poručík. Všichni se zmateně snažili dostat po zničených schodech pryč z budovy. Jaroslav Hrubeš vyběhl jako poslední, za rohem vybíhali první kultisté. Už samotný pohled na ně děsil. Oděv většiny z nich tvořily jen hadry a řetězy. A všichni měli naprosto identicky vyryté do kůže podivné symboly. Nebyly příliš dobře vyzbrojeni. Jen několik mělo pistole a výjimečně samopaly, ostatní držely to co bylo po ruce. I přes chabou výstroj poráželi vojáky gardy, a to čistou brutální přesilou. Jarda měl chuť vrhnout se mezi ně jen s nožem v ruce. Ale takový šílenec ještě nebyl. Vyrazil za ostatními a v běhu hodil za záda granát. Výbuch roztrhal několik těl, jenže masu kultistů příliš nezdržel, ale stačil, aby si nevšimli, že Jarda zaběhl do postraní uličky. Běželi dál hlavní třídou za zbytkem jednotky. Jaroslav se  bez dalších obtíží dostal spletí uliček až k táboru gardy na západním okraji Prahy.

Došel tam jako jediný z celé svojí roty. Cesta zpátky do tábora postraními uličkami mu trvala dost dlouho, takže pravděpodobně zbytek jednotky dohnaly kultisté.  Nijak ho to nezasáhlo. Znal je teprve dva týdny a příliš jim nevěřil. Ale teď musel podat hlášení přímo generálmajoru Hoffinsovi. Procházel táborem, který působil až komicky. Všude byly rozloženy stany všech tvarů, velikostí i barev. Četně poznamenané časem. Na mnoha z nich byl nakreslen již notně vybledlý znak gardy, okřídlený kalich. Stejný jako na šerpách, jediné identické součásti výstroje, kterou nosili vojáci gardy. „Většina z nich sem přišla jen proto, že je lepší někam patřit než se sám protloukat novým krutým světem. Tihle lidé bojovali z rozkazu nadřízených, ale nevěřili ve svaté poslání. Myslel si Jarda. Když tohle poprvé zjistil, přišlo mu pobuřující, že za Boha válčí armáda bezvěrců. Ovšem teď už si zvykl. Byl rád, že za Boží záměry vůbec někdo bojuje. I když se stále na některé vojáky díval skrz prsty.

Došel až k velícímu stanu s kruhovým půdorysem. Byl pruhovaný, ozdoben kalichy jako ostatní stany a na jedné straně se dal stále rozpoznat nápis CIRCUS. Uvnitř bylo pomocí překližek vytvořeno více místností. V nich pracovaly a bzučely generátory a různé přístroje. Jarda věděl jen, že některé slouží k rádiovému spojení se samotným Londýnským papežem. Jaroslav prošel až do kanceláře generálmajora, kde již čekalo několik důstojníků i hlavní kaplan. Většinu z nich Jarda znal. Byly to zbožní muži, ovšem jen výjimečně oplývali inteligencí. Naštěstí generálmajor Hoffins patřil mezi ty výjimky. To byl muž na svém místě. „Vítejte desátníku Hrubeši“ Promluvil. „Takže panové, vyslechneme ještě zástupce poslední z jednotek, které se vydaly na průzkum do centra Prahy“. Prohlásil generálmajor. „Desátníku, můžete nějak odůvodnit neúspěch výpravy“? Otázal se. „Ano, pane. Stála proti nám příliš veliká přesila těch, kterým říkáme kultisté. Mnoho jich padlo, ale nakonec jsme byli nuceni ustoupit“. „Proč“? Ozval se kaplan. „ proč je musíme vraždit. Copak není naším posláním znovu zkultivovat Zemi a předat naše poselství těm, nad kterými po Konci Bůh nedržel ochrannou ruku. Vždyť máme být poslové vědění a ne vrazi. Pokusil se jim snad někdo ukázat víru boží. Ne“! Hněvivě obviňoval všechny okolo sebe. „ Promiňte, kaplane“. Navázal major Stauffler. „Viděl jste někdy některého z těch kultistů“?  Víte, chovají se jako zvěř. Zkuste někomu vykládat o všemocné boží vůli, zatímco vám bude s maniakálním smíchem na rtech vytahovat střeva z těla. Praha by od nich měla být vymícena do posledního“. Naštval se. Jarda sice Staufflera neměl příliš v lásce, ale teď s ním musel souhlasit. Nemohl trpět takové bestie v jeho dávné rodné zemi. „Ticho“. Rozkázal generálmajor. „Všichni si můžeme udělat na ty takzvané kultisty vlastní názor. Naši vojáci totiž jednoho z nich nedávno zajali. Teď už se na něj můžeme jít podívat. Prozatím je umístěn v jedné z klecí pro psy“. Prohlásil a vykráčel z místnosti. Ostatní ho následovali a jak si Jarda všimnul, byly přinejmenším stejně překvapeni jako on. Zašli až do místnosti chráněné dvěma strážemi. Když se důstojníci přiblížili, zasalutovali a otevřeli dveře. V místnosti stáli tři klece. Ve dvou štěkali psy různých ras. Ale v poslední seděl člověk v cárech šatů s tváří zohyzděnou jizvami, který si drásal kůži na ruce a mumlal něco sám pro sebe.  Vedle klece seděl na židli očividně znuděný voják s plamenometem. Ovšem když vešel generálmajor, zvedl se, zasalutoval a řekl. „Podávám hlášení, pane. Od vězňova příchodu se neudála žádná změna. Voják si znovu sednul. Hoffins přikývl a promluvil. „Dobře, zkusíme se ho zeptat na pár otázek“. „Promiňte pane, ale nemohl bych s ním promluvit jako první“. Otázal se Kaplan. Hoffins se chvíli zamyslel a pak odpověděl. „ Ovšem otče je-li to vaše přání“. Kaplan tedy přistoupil ke kleci a spustil svou litanii. „Ach, synu , vím že sis musel projít peklem, ale copak netoužíš po milosrdenství božím, copak… Kultista se najednou vymrštil na nohy a stál tváří v tvář kaplanovi. Až teď si Jarda všimnul, že má na oděvu špatně nakreslený zakázaný znak Konce, atomový hřib. Kultista spustil. „S božím milosrdenstvím se di vycpat, Bůh je dávno mrtvej a vy ste měli zemřít s nim, jenže vy svině pořád žijete a náš řád teď musí dokončit Satanovo dílo…“. Kaplan odstoupil od klece a nezmohl se na jediné slovo. Zato generálmajor ano. „myslím, že to by pro představu stačilo. Papež řekl, že Praha musí být dobyta, a to taky bude. Zítra ulicemi Prahy poteče krev bezvěrců. A tohohle kacíře upalte“. Pronesl a rázně vypochodoval z místnosti. Ostatní odcházeli za ním. Stauffler měl na tváři spokojený výraz. Jen kaplan pořád stál a pozoroval vězně chrlícího nadávky, jako by nemohl uvěřit, že ně co takového může existovat. Když odcházel Jaroslav, v zádech cítil žár plamenometu a slyšel štěkot psů i zděšený výkřik. Ovšem už nevěděl, zda patřil vězni nebo kaplanovi.

.                        .                      .

Yelp šel dva dny rudou pouští, nepotkaly ho žádné větší potíže, ale byl si jistý, že ty na něj čekají ve městě, které už měl na dohled. Kam až oko dohlédlo, se rozprostíraly zničené budovy z části zasypané červeným pískem. Po cestě viděl stáda turoků, tlustých zvířat se třema očima a krátkou načervenalou srstí. Ale kolem Prachu nespatřil žádná zvířata jako by se mu vyhýbala. Za chvíli došel až k první betonové zdi. Byl uchvácen, jak strachem, tak fascinací. Něco tak obrovského nikdy neviděl. Nemohl uvěřit, že něco takového mohli vytvořit ti, kteří zpustošili Zemi. Čím dál šel, tím více budov ho obklopovalo a tím těžší bylo najít přímou cestu do středu města, tam byla největší pravděpodobnost, že nalezne svatou knihu. Obklopovali ho stíny a děsil se každého dalšího kroku, ale přesto pokračoval svižně dál. Zatím nepotkal žádnou nestvůru z legend ani jiné nebezpečí. Už začínal věřit, že by mohl být pod ochranou bohů, stejně jako mnoho hrdinů z pověstí, když plnil Zkoušku. Ale v tom se náhle ozval příšerný rachotící zvuk. Yelp se vyděsil, ale neutekl. Uchopil mlat a vyčkával na místě. Po chvíli se za rohem vynořil zdroj zvuku. Skupina lidí, přízraků či démonů s tvářemi zohyzděnými prokletými znaky. Jeden z nich držel jakousi kovovou zbraň, ze které k nebi sršel oheň, původce toho zvuku. Řvali, řvali jazykem, kterému Yelp nerozuměl, ale přesto mu byl povědomý. Ale neběželi k němu, běželi dál stejným směrem. Když v tom se z ulice kam mířili, ozval znovu ten příšerný rachotivý zvuk. A ten který běžel první, padl k zemi.

.                .                .

Jarda se neohlížel nalevo ani napravo. Zabíjel nepřátele jednoho po druhém, byly to skvrny před okem božím. Vykašlal se na své spolubojovníky a nechal se pohltit vírem bitvy. Když postříleli další skupinu bezvěrců, rozběhl se napřed jednou z postraních uliček. Když zabočil za další roh, proti němu se ocitla skupina kultistů, a Jarda si uvědomil, že tam stojí úplně sám. Naštěstí byly ještě překvapenější než Jarda. To mu stačilo, aby se vrhnul k zemi a spustil salvu ze samopalu. Kulky protínaly šlachy, drtily kosti a nořily se do vnitřních orgánů. Když náhle Štěkot zbraní utichl. Jardovi se zasekl samopal. Jako zázrakem ho doteď všechny střely kultistů minuly. Ale když se podíval před sebe, zjistil, že dva z nich se stále drží na nohou. A jeden zrovna nabyl opakovačku. Než ji zvedl, Jarda se znovu postavil na nohy. Ale první střela mu rozdrtila koleno, a on s bolestným výkřikem znovu dopadl do rudého prachu. Čekal na další výstřel, ale místo něj se ozval křik agónie. Když zvedl hlavu, spatřil useknutou ruku svírající pistoli a za ní viděl dopadat tělo posledního kultisty, bez hlavy. Všiml si ještě siluety třímající cosi jako sekeru. Potom upadl do bezvědomí.

Probral se, až když ho našli jiní vojáci. Obvázali mu zranění na koleni. „Čéška je úplně rozdrcená, možná mu budou muset amputovat nohu“. Pomyslel si. S takovým rizikem vždy počítal, ovšem ta myšlenka jím přesto otřásla. „ Ale co, válčím za Boha už sedm dlouhých let a věřím v něj, co jsem se narodil. Tak by mi mohl teď pomoci“. Myslel si naivně, a zatím se svým zraněním nezabýval. Dva vojáci ho zvedli na provizorní nosítka a vzali jeho výstroj. Po chvíli chůze se jich zeptal. „ Vzali jste také takovou malou koženou brašnu, měl jsem jí připoutanou k rameni“. „Ne žádná taková brašna tam nebyla, proč, bylo v ní něco důležitého“. Odpověděl jeden z vojáků. „Ne, nebylo, jen se tak ptám“. Odvětil Jaroslav, protože už se tam nechtěl vracet. Ve skutečnosti v ní bylo něco pro Jardu opravdu podstatného. Nosil v ní jediné vydání Posledního Zákona, pokračování Starého a Nového, které bylo v češtině, přeložil ho z původní angličtiny jeho otec a on ho nosil do každé bitvy pro štěstí, stejně jako většina opravdu věřících vojáků, ovšem ti měli původní anglické výtisky. Protože teď po smrti jeho otce už byl Jarda jediným Čechem ve Svaté gardě.

.                     .                       .

Yelp utíkal z města. Byl štěstím bez sebe, že našel knihu, ale také zděšen tím co viděl. V Prachu mezi sebou soupeřili ohavní rouhači. Došlo mu, že mluvili posvátným jazykem knihy vyhrazeným jen bohům a stařešinům. Byl pyšný, že porazil soupeře s tak mocnými zbraněmi, za které jistě obětovali své hříšné duše. Chtěl zabít i toho posledního, ale bylo by to nečestné, když ležel beze smyslů na zemi. A když u něj našel knihu, chtěl už odtud co nejrychleji vypadnout tak ho nechal být. Znovu se na tu knihu podíval. Neuměl číst, ale vypadala podobně jako nynější svatá kniha, byla malá, bílá a také pocházela z města Prah. I když netušil, jak se k ní dostal, ten rouhačský ďábel kterému ji vzal. Ale za svatou knihu ji prohlásí až stařešina. Yelp se na jih zpátky do vesnice. Na cestě ho nepotkalo žádné nebezpečí, v rudé poušti byly šelmy vzácností, proháněly se tu jen stáda turoků a ti na lidi bez důvodu neútočili. Když přišel do vesnice, lidé ho vítali s jásotem, ale on ještě nesměl s nikým z nich mluvit, dokud stařešina nepotvrdí, že Zkouška byla ukončena. Proto si po namáhavé cestě ani neodpočinul a zamířil do největší chýše ve vesnici. Stařec už na něj čekal. Díval se na něj svým obvyklým nepřítomným výrazem, jen v očích mu pohrával záblesk naděje. Nastavil ruku. Neřekl ani slovo, a Yelp mu podal knihu. Stařešina si přečetl nadpis, prozatím nejevil žádné pocity. Ovšem když knihu prolistoval, na jeho tváři se objevilo zděšení. „Ty nicko, Ty zrádče, cos to přinesl, tohle je jen obyčejný příběh psaný v našem jazyce, takových mám několik a rozhodně je neseslali bohové“. Řval rozhořčeně. „Ty prašivče, bál ses jít do ďáblova města tak jsi někde ukradl tuhle bezcennou knihu a myslel sis, že starého muže ošálíš. To ses přepočítal, protože mé kroky vedou bohové“! „Ale já byl v Prachu, bojoval jsem s démony a ukradl jim tuhle knihu“! Zoufale oponoval Yelp. To už se dovnitř vřítili někteří z bojovníků klanu, kteří zaslechli křik. „Odveďte toho lháře, chtěl náš kmen přivést k záhubě. Přivažte ho v poušti, dokud ho slunce nespálí“. Na starcův rozkaz válečníci  Yelpa odvlekli z chýše. Ještě chvíli stařešina slyšel jeho úpěnlivý křik. „Né, já nejsem lhář, já tam byl, já nelžu“! Křik Yelpa, kterému se poprvé a pravděpodobně naposledy rodila v hlavě pochybnost o Boží spravedlnosti.