Pavel Renčín

Povídka Zajatci kamene byla jedna z mých prvních. Vypráví o národu trpaslíků, který žije po věky uzavřen v podzemí a dmýchá žhavé jádro země, aby nikdy nevychladlo. Zároveň jsou ale trpaslíci plni touhy po slunci, na které nedokázali ani za dlouhé věky zapomenout. Povídka je o osobní oběti malého lidu ve prospěch těch, kteří se to nikdy nedozví.

V roce 1999 byla publikována v časopise Dech Draka 6/99.

Ukázka

Přízračná pulzující záře modravých lišejníků, které zdobí stěny síně, se mísí s rudým světlem vycházejícím z lávové svítilny a mihotavě tančí na hrubě řezaných zachmuřených tvářích se zapadlýma tmavýma očima. Vousy spadající malým mužům na prsa se ani nezachvějí – v nehybném vzduchu vypadají jako dílo puntičkářského sochaře. Světlo se odráží od ostrých čepelí kopáčů, o něž se postavy opírají. Naprosté ticho přerušuje jen kapání vody v jedné z přilehlých chodeb. Černá obdélníková díra v zemi, kolem níž nehybní stojí, skrývá šestého trpaslíka. Je bledší než jeho druhové. Rudomodrá záře dodává jeho mrtvolnému obličeji ďábelský výraz. Trpaslík leží bez hnutí, víčka křečovitě sevřená a hrdlo rozsápané…