Pavel Renčín

Zahrada mrtvých snů

Všem jejím sochám

Je vám čtyřiadvacet a už šest let uvažujete o tom, že život končí. Každé ráno vstávám do práce a večer sedám v hospodě s přáteli, zatím. A zatím je to v pořádku. Přijde den, kdy se probudím do práce, navečer se vrátím domů, pochovám si dítě a odevzdám výplatu. To nic. Taková soukromá noční můra.
Dneska sedím sám a proto u baru.
„Poslechni, Georgi, nepřijde ti, že nás nečeká nic než smrt?“ Kopnu do sebe dalšího panáka a George se kysele ušklíbne.
„Nesnáším upíjení se do melancholie,“ odvětí.
„No co, včera jsem ti tu skákal po stole…“ pokrčím rameny, „Dolej.“ Natáhnu se pro doutníček a zapálím ho. Kouř mi trochu povznese náladu a zasviní plíce.
„Jak to jako myslíš?“ vrátí se George k mnou nakousnutému tématu.
„Tak, dřív to bylo všechno takový kouzelnější.“
„Ale to už je hodně dávno. Seš moc konzervativní.“
„Pamatuješ?“ usměju se na něj a zahledím se kamsi do dáli. Odpoví mi stejně vědoucím úsměvem. Ještě jsme nezkostnatěli. Ale je to jen otázkou času.
„Tos ještě nechlastal, vole,“ nadhodil.
„Pravda, našly se jiný způsoby zábavy.“
„Chybí mu ženská,“ zamumlá George k půllitru, který zrovna omývá a já se otočím čelem do lokálu.
Je tu dneska dost klidno, včera se tu totiž sešla celá parta, dokonce i kluci z kolejí. Bylo veseleji než dneska.
Kluka, co zrovna vešel, jsem tu ještě neviděl. Přijde mi jako prvák, má ještě takovej ten středoškolskej těkavej pohled. Blond vlasy, tenký obroučky a ve škole asi moc oblíbenej nebyl. Zaujme mě jeho tričko s nápisem Býval jsem kouzelník.
„Pivo,“ houkl na George, jak si sedal vedle mě.
„Plzeň, nebo…?“
„Pivo,“ zdůrazní příchozí s úsměvem a získá několik bodíků sympatie. George mu natočí Pilsner.
„Zrovna vo čem se tu bavíme,“ otočím se k němu a ukážu na jeho triko.
„Fakt?“ Evidentně ho to zaujalo.
„Před pár lety jsme dokázali všechno. My všichni, jak tu sedíme.“
„Jak říkám,“ přikyvuje, „A ty si myslíš, že je to pryč? Podívej se, vždyť zatím pracuješ ve skladu. To není tak zlý. Vlastní kancelář je ještě daleko.“
„Jak to víš?!?“ ptám se šokovaně a on se zase tak usměje.
„Viděl jsem tě,“ odpovídá, ale najednou mě přepadne pocit, že očima mi sděluje něco jinýho… ale v tom případě to je snad jen zpráva mne samého, že už jsem toho vypil dost. Podám neznámému ruku.
„Pavel,“ představím se.
„Jirka.“
„Před pár lety jsem věděl jistě, že až vystuduju vejšku, tak odsud vypadnu a objedu svět. Nakonec jsem nenastoupil ani na tu školu,“ postěžuju si.
„Já jo,“ řekne Jirka, „jenže tam je to stejně mrtvý, jako všude jinde. O nic jsi nepřišel.“
„No jo,“ zašermuju prázdným panákem, „Jenže ta cesta…“
„Všude potkáš stejný dospělý a do svých snů tě nikdo nevezme. Ani tady, ani v Americe.“
„Tam maj aspoň Petra Pana, no ne?“ zapojí se do rozhovoru George. „Oba by potřebovali ženskou…“ vysvětlí dalšímu půllitru.
„No jo. A jak dopad, slavnej Petr,“ připomenu Spielbergovu klasiku o tom, jak Petr Pan srostl s mobilem a Dustina Hoffmana sežral vycpaný krokodýl.
„A vo čem jsi snil ty?“ přehodím výhybku. Jirka se ušklíbne a než odpoví, pořádně si zavdá piva.
„Já chtěl bejt spisovatel.“
„Fakt?“ Tohle zase zaujalo mě.
„No jo.“
„A cos napsal?“
„Napsal jsem toho spoustu,“ mávne rukou Jirka, „Vydali mi Smrt pátera…“
„Si děláš prdel!“ ujede mi.
„No jo,“ řekne zase, „Co tomu říkáš?“
„Je to jediná kniha, co sem čet dvakrát,“ přiznám.
„A znáš Zemřeš ještě dneska? ?“ zeptá se Jirka.
„No ty vole. Dyť ty seš už slavnej! Tak co se děje?“
Jirka pokrčí rameny a protáhne obličej.
„Přestal jsem psát. Už nejsem kouzelník,“ ukáže si na triko a já chápu, co myslí.
„Dyť všichni ty pisálci jsou mnohem starší než ty,“ namítnu.
„Jo, dokázali si ňáký zatracený kouzla uchovat.“
„Neříkej, že už si vod tebe nic nepřečtu,“ prohodím nešťastně.
„No jo.“
*
Když vycházíme z hospody, snaží se pražský smog napodobit svítání. K nejbližší zastávce tramvaje je to dvacet minut chůze a takovejch uliček už ve městě moc nenajdete. Proto to máme všichni u George tak rádi.
Rozhodujeme se prodloužit si cestu přes park.
„Něco mi to tu připomíná.“ Zhluboka se nadechnu a ranní mlha mi ovine kotníky.
„Mně taky. Přesně o takovejch místech se mi zdávalo,“ povzdechne si Jirka.
„Připomíná mi to tu klášterní zahradu, kde zabili pátera,“ řeknu, abych ho trochu povzbudil.
„No jo.“ Kouká se do země.
Kdesi nalevo se ozve labuť a já tam podvědomě zabočím. Zastavíme se na břehu jezírka. Skrze mraky se prodere první sluneční paprsek a zatřpytí se na hladině. Jirka mě náhle chytí za ruku.
„Podívej,“ zašeptá a ukazuje dopředu. Světlo se na hladině splétá do podoby jakési brány a mezi paprsky se objevuje obraz, jsou to stromy, ale (když se otočím, abych se ujistil) jsou jiné, než ty za námi.
„Co to sakra?“
„Zázrak?“ navrhne Jiří a svléká si triko.
„Není brzo na koupel?“ ušklíbnu se, ale i mě ten obraz láká. A když Jirka skočí šipku a hladina se ani nezavlní, natož aby stoupaly nějaké bubliny, nezbývá mi, než skočit za ním.
*
Skákat šipku do lesního podrostu není zrovna příjemný, naštěstí byl vstup nízko nad zemí. Jirka se rozhlíží a zároveň se třese zimou, tak mu podám svoji bundu.
„Mám takovej pocit, že jsem se strašně zkalil a teď ležím v Georgově pokoji pro hosty, zvratky u tlamy. Ale místo o tobě by se mi mohlo zdát vo ňáký holce,“ píchnu Jirkovým směrem obviňujícím prstem.
„Haha. Tohle je zpráva, copak to nechápeš? Život jsme ještě neztratili!“ Je z toho lesa evidentně nadšenej. Což o to. Kdo by nebyl.
„Tak jo. Už aby bylo ráno. Jdeme!“ zavelím a vydám se za nosem.
Lesní pěšinka nás zavede na otevřené prostranství. Prostranství plné soch, mezi nimiž se tiše jako stíny pohybují lidé, zastavují se u nich a koukají do nebe. Většina z nich je jen o trochu starší než já, ale jsou tu i čtyřicátníci, ba dokonce několik staříků a babiček. Těm, co jsou nejblíž, vidím ve tváři slzy.
„Tak co to je?“ otočím se na Jirku.
„Zahrada mrtvých snů,“ zašeptá, „Podívej.“ Chytne mě za loket a otočí. Díváme se na zpola plešatého businessmana, klečícího před sochou mladého letce.
„To je von,“ poznamenám překvapeně, když porovnám rysy tváře.
„Tohle je konečná stanice,“ vysvětluje mi Jirka. Táhne mě dál, mezi další sochy a nešťastné tváře. Na větvi stromu povlává černé triko a když přijdeme blíž, rozluštím nápis, vyvedený zlatavým písmem. Jsem kouzelník.
Jiří ho sundá, vrátí mi bundu a obleče si triko.
„Poslední varování,“ zašeptá.
„Varování?! Já nechci skončit jako socha!“ Ta představa mě opravdu vyděsila.
„Hele.“ Pod stromem leží dvě knihy. Jedna z nich je katalog letecké společnosti. Jirka mi ho podá a zvedne druhou. Zahlédnu nadpis na přebalu. Je tam jeho jméno a název. Zahrada mrtvých snů.
„Je to sbírka povídek,“ prohlásí po chvíli listování a vrátí se na první stranu.
„Je vám čtyřiadvacet a už šest let uvažujete o tom, že život končí… Je to vo tobě.“
„Je to vo mě,“ potvrdím a zírám na nabídku last minute letů.
„Pojďme odsud pryč. A nikdy se nevracejme…“ řeknu a ohlídnu se po té spoustě ubožáků, co svůj zápas se sny prohrála.
*
Stojíme u jezera, Jirka zvedne své staré triko a hodí ho do vody. Nápis Býval jsem kouzelník odplouvá, až nám zcela zmizí z očí. Všímám si, že nové triko má Jirka na sobě, ačkoli kniha i katalog zmizely.
„Musím to napsat,“ poklepe si Jirka na čelo.
„Takže se mi to nezdálo?“
„Jsme přece kouzelníci,“ usměje se a pokrčí rameny.

*
O měsíc později, už jako nezaměstnaný, sedím u George a čekám na Jiřího. Když dorazí, je celý rozesmátý a z tašky vytahuje knihu.
„Rovnou z tiskárny,“ zasměje se a podá mi ji.
Otevřu jí na první straně s věnováním. Všem jejím sochám. Souhlasně přikývnu. Pod tím je rukou dopsáno: Pavlovi, aby nezapomněl.
„No to opravdu nesmíme,“ souhlasím.
„Na sny,“ pozdvihne Jirka půllitr Pilsneru a přiťukneme si.
„Přečtu si to v letadle,“ řeknu a schovám knihu do batohu. Podám Jirkovi ruku a pak ho obejmu. Stejně tak i George.
„Dlouho se neuvidíme.“
„To nic, Plzeň počká,“ usměje se George povzbudivě. Kývnu a vyjdu ven do noci.
Zítra mi odlétá letadlo do Ameriky.

© DejF (David P. Stefanovič), 2006