Pavel Renčín

Uvadlé vzdechy prokletých milenců,
padají z ticha do žalostných kopretin,
splétají oprátky z morových růženců,
a bílé světlo střídá černý stín.

Teskné to pohledy do očí nadějí,
plní se slzami, které tak tečou,
zavřená víčka nebrání krůpějím,
co se v hořkosti iluze po tváři vlečou.

Padla tma do dvou niter duší,
padla slova poslední velké lásky,
s jedním šípem v dřevěné kuši,
jsem vystřelil a nevydal tklivé hlásky...

Tělo mé prokleté milované krasotinky,
padlo zlehka k zemi s šípem v zádech,
k mrtvolně bílé tváři nepotřebovala již žádné šminky,
co by mi ona dala za jeden jediný hluboký nádech...?

Třeba by mě při něm spolkla,
řekla, já Tě sežeru,
nebo bych dostal monokla,
za jednu podlou nevěru...

a nebo by mě ostrým nožem,
rychle a v afektu,
připravila o cennost muže,
jako je pro alkoholika láhev sektu.

Ale já pořád potají,
ač mi to nikdo nikdy zřejmě neuvěří,
doufám, že mně k ní poutají,
ta zpropadená ústa našich milostných dveří...

...a ty si v očích stále střežím...

i když Ona mi je pořád zavírá