Pavel Renčín

Nebe nad hlavou dostává nádech myšího kožíšku. Vysoké domy v barvách šedi se natahují do výšin jako by jim byla oblaka vzorem.  Ano, už je to tak. Ležím na zádech v kaluži vlastní krve. Nečekal jsem, že mé vyhnanství dostane tak rychlý konec. Válím se na chladném povrchu lidského města, opravdu divné místo, v hadrech z látek, které jsem nikdy nepoznal. Tradiční nůž mého lidu, poslední pojítko s minulostí, mi ukradli bandité, co používají zvláštní zbraně. Slyšel jsem ránu, viděl jsem záblesk, ale vůbec jsem nezahlédl ty věci, co mi nyní sídlí v hrudi. Svědí mě uši. Tak rád bych si je poškrábal, tak proč se mi nedaří pohnout rukou? Proč?

„Říkala, že ti hosté pochází z Kaelnu.“ Promluvil mladý elf ke svým druhům s hrdostí nad tím, že právě on se stal poslem informací. Jeho druzi stejného věku jej obklopili a vyptávali se na další podrobnosti.  Ryls jim s radostí  odpovídal. Celou vesnicí prošla zvědavost. Vzbudila ji skupinka elfů s rodovým tetováním, které nikdo neznal. Moc takových vesnic už nebylo. Lidé vyhnali jejich rasu hluboko do lesů a i tam měli problémy se před nimi schovat. Rylsův  domov, Altesin, patřil mezi největší. Domy vyřezané do rostoucích i padlých stromů, cesty dlážděné kameny z nedalekého potoka, ve volných prostorách rostoucí keře malin, ostružin a dalších. Dominantu však tvořil chrám vytesaný do skály před mnoha staletími. Byl to poslední kamenný chrám. Právě tam mířila skupinka neznámých mužů i několika žen. Z Rylsova vyprávění, vše zjistil od jedné kněžky, vyplynulo, že vesnici cizinců stíhá jedno neštěstí za druhým, proto přišli s obětí a modlitbou prosit bohy o pomoc. Nejvýznamnější rodiny poslaly dokonce dcery, aby se staly novickami. Několik mladíků se po těchto slovech rozeběhlo k chrámu, aby se podívali. Ryls zatím ostatním odpovídal na stále přibývající otázky.

Ryls. Jo, takhle mi kdysi říkali. Jak je to dávno, co mi tak někdo řekl? Roky? Desetiletí? Popravdě, je to jen týden, ale čas ve vyhnanství utíká tak pomalu, že jen jeden den připomíná celé věky. Proč já to vlastně tak zpackal? Copak mi něco chybělo? Měl jsem přátele, netrpěl jsem hlady ani žízní, rodina mě uznávala. Já se o to prostě musel připravit. Jsem idiot. IDIOT! Vykřičel bych přiznání své hlouposti do celého světa, ale plicím se nedostává vzduch. Dýchá se mi tak ztěžka. Proč? Slyším divné zvuky. Zní to skoro jako píšťaly, ale mají takové protivné, nemelodické tóny. Jako by měly lidi varovat.

Elfové se brzy přestali zajímat o poutníky. Vídali často členy své rasy ze vzdálených vesnic přicházet k chrámu a zase odcházet. Obvykle se dlouho nezdrželi. Navíc zde byla mnohem důležitější věc, poslední část rituálu dospívání. Zítra se několik mladíků podrobí poslední zkoušce. Vesnici vládla nedočkavost. Ženy a několik mužů, kteří neměli povinnosti jinde, pomáhali s přípravami. Pro Rylse a pět dalších elfů byla noc dlouhá a neklidná. S východem slunce vstoupili do podzemí chrámu, následováni  většinou vesnice. Tam se nacházela rozměrná jeskyně osvětlená mnoha pochodněmi a ohni. Jednalo se o ohromnou arénu, pro dnešní zkoušku rozdělenou do šesti částí, uprostřed s prostorným hledištěm po stranách. Kolem bojiště byly vystavěny velké sochy všech bohů, v které věřili. Poslední krok k dospělosti. Již dokázali své lovecké schopnosti, schopnosti přežití, nyní nastal čas dokázat, že umí i bojovat. Elfové zaujali svá místa pozorovatelů, kandidáti dospělosti zůstali stát u arény. Do středu vstoupil hlavní kněz a začal s úvodní modlitbou a prosbou, aby se všichni z kandidátů dnes stali muži. Poté každému přiřadil kus arény a soupeře z řad dospělých. Výběr protivníků byl velmi přísný. Nikdy se nestalo, aby byl vybrán slabý jedinec. Boj jeden na jednoho s dřevěným nožem jako jedinou zbraní, to byl poslední krok k dospělosti. Ryls si pozorně měřil svého soupeře. Znal ho, patřil k vynikajícím lovcům a jako soupeř při rituálu nebyl poprvé. Hodně mladíků na něm selhalo. Kněz opustil arénu. Souboje začaly. Ryls vyzkoušel pár výpadů, aby otestoval soupeře. Ten náhle zaútočil plnou silou. Mladík nestihl včas zareagovat a lovci se podařilo jej srazit na zem. Boj nabral nové obrátky. Ryls se ze všech sil snažil zabránit, aby se nůž jeho soupeře dostal k jeho krku. Nakonec se vysmekl a stáhl se do bezpečnější vzdálenosti od lovce. Ten zaútočil znovu, ale tentokrát se podařilo mladíkovi útok odrazit a rychle přišel s odvetou. Rylsův soupeř se výborně bránil, ale když se mladík náhle rozhodl pro jinou strategii, nestihl včas zareagovat. Tentokrát dopadla do písku lovcova záda. Kandidát dospělosti mu vahou svého těla zabránil v pohybu a přiložil pomyslné ostří svého nože na krk dospělého. První souboj v aréně skončil. Elfové provolávali Rylsovi slávu, vždyť dokázal porazit soupeře jako první. Cítil se šťastný. Po pár minutách byly i ostatní souboje vybojovány. Při západu slunce kněžky vytvořily čtyři tetování dospělosti. Oslavy se brzy přesunuly z chrámu do domů jednotlivých vítězů. Radovala se však celá vesnice. Vzhledem k tomu, jak málo elfů přežilo do dnešních dnů, byl tento úspěch opravdovým přínosem. Nadšené radovánky Ryls opustil brzy. Šel do chrámu poděkovat bohům za svůj úspěch. Na mramorový oltář položil obětinu, převážně ovoce, poklekl před ním a krátce se pomodlil. Otočil se k odchodu, ale zjistil, že celou dobu za ním stála dívka. Nepoznával ji. Blond vlasy jí sahaly až do půli zad. Zelené oči mu pronikaly do duše. Její bledé tělo téměř svítilo v potemnělém chrámu. Halenka z jemných látek kontrastovala s kalhotami z hrubé kůže. „Viděla jsem tě dole“ promluvila medovým hlasem „Vedl sis opravdu dobře.“ Zatímco si ho prohlížela, omotávala kolem něj hedvábný šátek. Ryls patřil mezi ty, co měli u dívek štěstí. Téměř bílé vlasy po ramena rámovaly na pohled příjemnou tvář s upřímnýma jantarovýma očima. Přestože nebyl nijak zvlášť vysoký, sahala mu neznámá pouze k ramenům. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se po chvíli. Nemělo cenu se představovat, neboť jeho jméno určitě slyšela při zahájení rituálu.“Aalesha. Mám se stát novickou. Doufám, že tě zde uvidím často.“ zašeptala. Postavila se na špičky, aby mu mohla dát polibek na tvář. Než stačil zareagovat, zmizela v útrobách chrámu.

Šedé mraky zčernaly a na špinavý lidský svět začaly padat první kapky. Krev se v zapadlé uličce mísí s břečkou vytékající z prorezlých popelnic. Nechápu, proč jsem vůbec šel do tohoto bohy zapomenutého místa. Jak mi chybí lahodný Aaleshin hlas. Ukradla mi srdce už při prvním setkání. Kvůli týdennímu přijímání mezi novicky neměla moc času, ale nikdy nezapomněla napsat alespoň krátký dopis. Schovávala je pro mě pod jedním kamenem v chrámu. Dvakrát jsme se setkali. Povídali jsme si o všem možném. Ty procházky při měsíčku jsem si opravdu oblíbil. Už ani nevím, jestli mi po tváři stékají slzy nebo kapky deště. Řekl bych, že ty divné píšťaly jsou blíž. Že by mířily sem? Počkat. Kdo se to nade mnou sklání? Ty černé oči jsou mi nějak povědomé. Ten velký klobouk. Ta narudlá kůže. Sakra, zima mi mate mysl. Už to mám. To je ten ďáblík co mi prodal lidské oblečení a dal mi pár rad o životě v jejich městě. Přišel mi na pomoc? Netváří se tak. Proč se mi jeho pohled nelíbí?

Slunce se klonilo k západu, les voněl prvním tlejícím listím. Podzim začínal letos brzy. Ryls seděl na kameni u potoka a naslouchal jeho bublavému poskakování mezi vyhlazenými kamínky. Čekal, zda se objeví jeho milovaná. „Jsem tady“ ozval se po chvíli za jeho zády medový hlas. Rychle opustil příjemný chlad kamene, aby se přivítal s přicházející Aaleshou. „Ráda tě zase vidím“ řekla dívka poté, co obdarovala svého přítele polibky „Musím ti něco říct. Jsem z chrámu naprosto nadšená. Všichni se k nám chovají tak mile, kněžky jsou trpělivé s děvčaty, které na tom nejsou dobře se vzděláním. Zároveň nás učí tolik nového. V Kaelnu nás sice učili všemu možnému, ale zde nám dávají tolik zajímavého“ vyprávěla Aalesha s jiskřičkami nadšení v očích. Ryls jí zase pověděl o ranním lovu. Nebe dostalo tmavě oranžový nádech, jak se blížila noc, když budoucí novicka přerušila vyprávění svého přítele dlouhým polibkem. Ten jí  políbení opětoval, dlouze a vášnivě. „Aalesho!“ lesem se rozlehl mocný, dunivý hlas. Oba zamilovaní se otočili a spatřili přicházet staršího, holohlavého elfa. „Otče“ pípla dívka a schovala se za Rylse. „Snažíš se zahanbit rodinu? Místo toho aby ses snažila řádně sloužit chrámu, se tu taháš s tímhle mlaďochem?“ pokračoval v naštvané mluvě příchozí. Prudce odstrčil přítele své dcery z cesty. Na Aaleshinu tvář dopadla mužova dlaň. Ryls ochranitelsky postrčil svou milou zpět za záda a postavil se rozzuřenému elfovi tváří v tvář. „Tak ty neuhneš“ zavrčel otec a vytasil od pasu krátký meč. „Schovejte to“ promluvil s klidem mladík „Nechci Vám ublížit.“ Chvíli si jeden druhého v tichosti měřili pohledem. „Neublížíš“ zašeptal muž a sekl. Ryls se na poslední chvíli ráně vyhnul a vytrhl z pochvy svou dýku. Starší elf opět zaútočil. Kov zazvonil o kov. Aaleshin otec plný vzteku se snažil hbitého protivníka zasáhnout, ale marně. Mladík se rozhodl využít svou výhodu. Vykryl další úder, přiskočil k muži a podrazil mu nohu. Stalo se však něco, co nezamýšlel. Rovnováha soupeře byla pryč. Na hladkých kamenech podél potoka se mu svezla noha a začal padat přímo na Rylse. Společně skončili ve vodě. Mladík se zvedl jako první, šok třásl celým jeho tělem. Dýku už v ruce nedržel. Potok získal nádech stejné barvy jako šat nebes zapadajícího slunce. Pomalu se s obavami zadíval na Aaleshu. Její zelené oči byly plné děsu. Neupírala ale zrak na svého milence, ani na mrtvé tělo v potoce. Otočil se tím směrem, aby zjistil, že na něj míří několik šípů. Lovci se touto cestou vraceli do vesnice a viděli, jak Ryls zabil jiného elfa. Chopili se ho i přes Aaleshiny protesty. Násilím ho dovlekli do chrámu. Rozsudek zněl jasně. Vyhnanství.

Co po mně ten malý šmejd ještě chce? Výměnou za jeho služby dostal vše, co jsem měl. Mé staré oblečení, kvalitní luk, krátký elfí meč a dýku a spoustu dalších drobností. Jediné, co jsem si nechal, byla druhá dýka a ta je nyní taky pryč. On něco říká! Zatraceně. Kdyby se mi nechtělo tak spát. Proč se tváří tak smutně? Ten ďáblík má asi něco za lubem. Já na to přijdu. Ten chlad a spánek. Nějak mi to nemyslí. No tak, oči, nezavírejte se. Co to vlastně má za nádobu? Proč mě polívá?! Vždyť to divně páchne! Oči, nezavírejte se, prosím. Nezavírejte…

Ďáblík našel ležet elfa, kterému dneska prodal výbavu pro přežití mezi lidmi, v kaluži krve. Rychle zkontroloval jeho zranění. Bylo to poprvé, co chtěl někomu pomoct. Sám nevěděl proč, ale Ryls mu byl velmi sympatický. Opravdu toho bezcitného, sobeckého tvora zarmoutil fakt, že nebohý mladý elf nemá šanci na přežití. Slyšel, jak se policejní siréna přibližuje. Musel jednat. „Promiň, příteli, ale náš svět musí zůstat lidem skryt.“ Z kapsy vylovil malou láhev a její obsah vylil na tělo. Naposledy se podíval na bezvládné tělo a všiml si, že Ryls upadl do bezvědomí, pokud teda ještě žil. „Je to tak lepší“ zašeptal do ticha. Zápach benzinu udeřil nelidského obchodníka v kvalitním obleku do nosu v momentě, kdy se mu mezi prsty objevila malá prskající koule. Očarovaná hořlavina se rychle vzňala. Oheň obrovskou rychlostí stravoval tělo a pohltil všechny rozdíly. Černé mraky se dojetím rozplakaly. V ďáblíkově ruce se s drobným zablesknutím objevil deštník. Roztáhl ho, ještě jednou se zadíval na ostatky Syna lesů a zmizel v ulicích velkoměsta.