Pavel Renčín

Vím, že máš někdy strach,
netřeba mít jej, vím že jsi silná,
i když má slova rozplynou se jako prach,
budou k Tobě i přes tu dálku sdílná.

Sdílím s Tebou to tvé bání,
neboj se, objímám Tě v myšlenkách,
abys byla šťastná, to je mé velké přání,
a Tvé oči ztrácely se v radostných pomněnkách.

Třeba se jednou naše cesty
spojí v jednu velkou dálnici,
po které budou běžet lidé se ctí,
tak jako my, přátelství se nebránící…

…a říct Ti, že jsi zářící kometou na indigovém nebi,
je pravdou, bez které by moje prsty neměly cit,
doufám, že Ti to aspoň trochu od strachu uleví,
přiznám se, že Tvůj smutek chci úsměvy opít…

Ale s mírou - všeho dost,
píšu Tobě pro radost.

To, že si Tě opravdu vážím,
to Ty moc dobře víš,
s básní k Tvým vrátkům vyrážím,
ať jsem Ti aspoň trochu blíž.

…a to v téhle chvíli chci strašně moc…

Ty moje máš vždy otevřené.