Tahle příhoda mi připadá natolik pozoruhodná, že se o ni musím s vámi podělit, i když jsem ji původně uvedl v blogu na svých webových stránkách:

Zajatec ve Včelí pevnosti

14.06.2010 09:29

Tak tohle jsem ještě nezažil! Skutečně jsem si připadal, jako bych se stal hrdinou katastrofického sci-fi filmu. A dovedu si představit, jakou hrůzu mohou mezi obyvatelstvem šířit agresivní druhy jihoamerických včel, které unikly z experimentálních laboratoří.

Přijeli jsme minulou neděli na chatičku do Kublova. Ten malý domeček
stojí v koutě zahrady, stíněný mohutnými borovicemi a modříny, v
podkrovních štítech má na obě strany dřevěné balkóny. Na východní straně
zahrady je včelín se čtyřmi úly. Včeličky jsou většinou pokojné a
dělají si svoji práci. Pouze když se přiblížíte na pět metrů k úlu,
vzbudíte pozornost stráží, které vás začnou odhánět. Je zajímavé
pozorovat každodenní život včel...

Jenže prudké meteorologické změny, chladné počasí v době, kdy
všechno kvetlo, a naopak vedro ve chvíli, kdy není co dělat, působí prý
špatně na psychiku včelstva. Včely jsou jako jeden obrovský organismus a
když je společná vůle uvede do pohybu, začne to být dramatické.
Vyrojily se ze všech úlů. To by ještě nebylo nic hrozného. Jenže vířící
mrak zuřivě bzučících včel obklopil chatičku. Museli jsme se zavřít
uvnitř a dívat se přes okna. Je neuvěřitelné jak hlasitý vydávají hukot.
Skoro jako malé tornádo!

Zavolali jsme mobilem SOS jejich majiteli. Švagr se přišel podívat,
ale okamžitě se musel dát na útěk. Vrátil se ve včelařsklém úboru, v
němž vypadal jako kosmonaut na Měsíci. Vylezl po štaflích na smrk a
setřásl roj do bedny. Našel nadbytečnou královnu (alespoň se domníval,
že ji našel) a zahubil ji. Vzbouřenkyně vrátil do úlu.

Jenže těm se to nelíbilo. Začaly demonstrovat. Žádné sbírání medu,
ale rozčilené poletování sem tam a výhrůžné bzučení. Úly vyslaly na
zahradu několik "teroristických komand". Žertem jsme začali říkat, že
nad pracovitými včeličkami převzala moc agresivní včelí Dělnická
strana. To bylo povážlivé. Stačilo otevřít dveře a už se na nás vrhaly.
Jednou jsem proběhl až na dvůr k domu mé sestry, ale včely mi celou
cestu bzučely kolem uší jako stihačky a nedovolily mi zmírnit tempo. Při
návratu jsem dokonce v pantoflích upadl a skutálel jsem se z kopečka.
Tím jsem bezděky unikl, protože nalétávající eskadra se přehnala těsně
nade mnou. Pak už jsem si vůbec netroufal z chaty vycházet. Manželka
prohlásila, že jsem hysterický a že po spisovatelském způsobu vše
dramatizuji, a s přehledem se vydala zalít kytky. Hned mezi dveřmi
dostala žihadlo do krku a protože je alergická, musela si vzít
utlumující léky a zbytek dne prospala. Já jsem už raději pokusy o únik
vzdal, psal jsem na notebooku začátek nového románu o vévodkyni
Zaháňské, zatímco na okenní skla ze všech stran narážely zuřivě bzučící
včely. Ještě, že jsme měli ve dvou oknech hustou síť proti hmyzu, jinak
bychom vůbec nemohli větrat, a v těch vedrech, jaká nastala, bychom se v
chatičce upekli. Měli jsme sice v lednici zásoby, ale naše situace se
po dvou dnech stávala velmi bizarní. Ven jsme mohli vycházet pouze večer
po půl desáté, kdy se včely nahromadily kolem úlu ve velkých hroznech a
oddaly se odpočinku, nebo časně ráno, za rosy, než začalo hřát slunce.
Jakmile do včel naplno vjel život, pokračovaly v obléhání.

Mezitím včelař v bílém skafandru činil další pokusy o pacifikaci
oněch tří přelétavých rojů. Stříkal je vodou z hadice, zaháněl kouřem,
lapal do bedny a odnášel zpátky do úlů. Marně. Obležení už trvalo třetí
den. Ani mírná bouřka včely nezahnala. Brzy po ránu se zdál být klid.
Měli bychom zalít kytky a jít nakoupit další zásoby. Opatrně jsem
otevřel dveře a rozhlédl se na obě strany. Bylo ticho, zářivě modré
ráno, čistý vzduch. Ptáci zpívali, jako by se nic nedělo. Uklidněn jsem
vyšel na verandu. V tu chvíli se zpoza rohu vyřítila hlídka; zhruba asi
čtyřčlenná, ale i to bylo dostatečně dramatické. Než jsem stačil skočit
zpátky, dostal jsem žihadlo do obočí. Zachránily mě brýle. Útok byl
totiž zcela záměrně veden na oči s cílem "oslepit nepřítele". Jediným
skokem jsem byl zpátky v místnosti a přirazil dveře. Jenže dvěma včelám
se podařilo proniknout za mnou dovnitř. Nastala zběsilá honička kuchyní.
Bránil jsem se utěrkou; podařilo se mi probojovat se k nádobě se
sprejem proti bodavému hmyzu. Chemická sebeobrana útočnice pacifikovala.
Odpadly a já si šel vzít Dithiaden a obklad na otok.

Je zvláštní, jaké reakce si člověk vypěstuje za krátkou dobu, kdy mu
hrozí trvalé nebezpečí ze vzduchu. Doteď s sebou škubnu při každém
zabzučení mouchy a polekaně se ohlížím za každým přelétávájícím hmyzem.

Teprve ve čtvrtek odpoledne došlo ke zvratu. Kolem třetí hodiny se
kolem balkónu zvolna sunul vířící včelí mrak, ale tentokrát se neusadil
nikde poblíž, ale pokračoval nad sousední zahradu, tam se chvíli točil, a
pak zmizel, jako když ho sfoukne. Nemohli jsme tomu uvěřit. Ještě jsme
nějakou dobu vyčkávali. Pak jsem opatrně vyšel před chatu. Bylo to
neuvěřitelné, ale byli jsme volní! Později nám v místním krámku jeden
soused líčil, jak viděl roj, letící kolem rybníka k lesu. Kdo ví, kde ta
agresivní strana včelích dělnic skončila. Ale na zahradě nastal božský
klid a zbylé obyvatelky úlů se začaly opět tvářit jako mírumilovné a
roztomilé Včelky Máji, se spokojených pobzukováním létaly z jednoho
kvítku na druhý, a místo válčení se věnovaly sbírání medu. Skoro mi to
připomnělo jakési podobenství o lidské společnosti.