Pavel Renčín

Tak se mě tahle blbůstka zuby nehty držela. Že mi nedala pokoj, dokud jsem ji nenapsal.

„Nečum na mě.“
Ani nevím, proč na něj mluvím. Proč ztrácím čas takovou hloupostí. To ty oči. Určitě ty zářivě zelený oči.
V Klubu je přítmí, ono ani tak tady nikdy nebylo moc světla. On leží ještě k tomu v koutě za karetními stolky. Skoro ve tmě.
A je už dobrý dvě hodiny mrtvej. Stejně pořád vidím ty jeho oči.
Proč jsme mu sakra musely uřezat víčka?
Na to neznám odpověď, ale na průvan kterej mě šimrá na zádech jo. Bé přišel.
„Proč?“ ptám se já hlava zvědavá nahlas, možná sám sebe.
„Děláš jako by ti to vadilo.“ culí se ten šmejd s klukovským ksichtem.
Samozřejmě že mi to nevadí. Je to moje práce. Nevadí mi vraždy ani mučení. Jenom nechápu tenhle celej humbuk okolo.
Bé si sedl na rohovou lavici. Hoví si v tom rudým sametu a upíjí Cuba libre, co zbylo po mrtvém.
„Chce tě vidět Čaroděj.“ jen tak prohodil ten nanicovatej přizdisráč a vytáhl si karty.
„Třeba ti odpoví.“ šklebí se. 
Došel jsem k lítačkám do kuchyně. Nakoukl jsem přes to kulatý okýnko. Záře světla a bublinkový sklo mě nechtěly ukázat nic, co se děje za dveřmi.
Ještě než jsem vešel do kuchyně, zaslechl jsem, jak si Bé prozpěvuje Jsem hodnej kluk.
Bílá místnost zářila desinfekcí. Ne fakt, nekecám. Znám to z nemocnice, když jsme kradly těla na pitevně.
Přede mnou stál Čaroděj. Zrovna pulíroval svoje nádobíčko ve dřezu. Rukávy bílý haleny měl  zasviněný krví té mladé holky. Na stole zbylo jen pár kousků masa, možná šlach. A samozřejmě krev.
„To jste si pospíšil, šéfe.“
Upřel na mě svoje černý oči. Letmý okamžik, kdy mě vždycky zamrazí. A že se jen tak něčeho neleknu.
„Jo jo,“ rozhoupal se „to víš, mladý tělo to je jako právě postavenej stroj. Dá se zase rychle rozmontovat.“
Ty jeho metafory nechápu.
„Můžu se na něco zeptat?“ konečně jsem se osmělil.
Chvilku to sice trvalo, ale nakonec souhlasně kývl a tak jsem se do toho dal.
„Proč jsme tomu klukovy uřezaly víčka? To kvůli jeho ségře? Aby viděl co jí děláme? Ale proč jste mu probodl teda srdce dřív, než jsme s ní skončily?“
Podíval se na mě otcovsky, přitom si stáhl gumový rukavice. Opřel se o rudej pult nasáklej krví tý holky. Chvilku přemýšlel. Vždycky si dává na čas.
„Předně, nebyla to jeho sestra, ale dívka kterou chtěl jaksi … však víš co. A chtěl to uskutečnit někde tady v Dolní části. Kdoví, kdo byl zač a kdo ona. To za prvé. A za druhé, ne nechtěl jsem ho mučit. Sice je to příjemná kratochvíle pro Béčko, ale šlo mi o jeho oči. Určitě sis všiml těch zelených očí. Víš, zelené oči, to je něco jako … jako roh jednorožce. Je to vzácná surovina. A jeden, ehm, zákazník si u nás právě zelené oči objednal. Nemusím ani říkat, že budou jistě sloužit k nějakému temnému rituálu. Každopádně ještě jednou. Chtěl jsem jeho oči. To je ten svízel, nestačí je jenom vyloupnout. Musí se uřezat víčka, pronést zaříkadlo a opatrně vytáhnout. A tady se stala ta chyba. On je měl přebarvený, byl modrooký. Takže jsem se naštval a v afektu jej zabil rychle a bezbolestně. Jaká to škoda. A ta holčina? Byla to panna. Nekuřačka, nealkoholička – naprosto čistá dívka. Za orgány dostaneme dost peněz, abychom vrátili zálohu klientovi. A za její panenskou krev si vyúčtujeme peníze, jež nás uživí celý měsíc.“
Jeho slova mi vířila v hlavě jako tornádo nad opuštěnou krajinou. Přiznávám že nejsem žádnej chytrolín, ale tohle je na mě moc. Pomalu jsem se prokousal vším tím, co mi teď Čaroděj sdělil.
Protáhl se. Asi ho ta řeč taky zmohla. Ze džbánu si nalil do kalicha ještě teplou krev a labužnicky usrkl.
„Sladkých sedmnáct.“ hvízdl.
Nemám nic proti bezdůvodnému násilí. Ale tyhle věci mě opravdu neberou. Bé tvrdí, že je to kvůli tomu, že jsem jednoduchej.
Čaroděj jako by mi četl myšlenky.
„Dodává sílu. Nechceš?“ nabídl mi.
Zavrtěl jsem hlavou.
„Tak jdi za Béčkem ať se připraví, půjdete odnést ty orgány. V mrazáku nám nevydrží věčně.“
Tím jsem byl propuštěn. No co, práce je holt práce.
Vrátil jsem se do příjemného přítmí Klubu. Bé pořád seděl na lavici s mrtvolou v zádech. Vykládal si karty.
Ale pozor! Seděl o kousek dál než před tím. Výhodná střelecká pozice. Možná jsem, jak říká, jednoduchej, ale úplnej debil teda nejsem. Podřezával jsem lidem krky, když jeho táta ještě tahal kačera na provázku.
Hodnotil jsem situaci. Mám u pasu jen tesák a v kapse drátovou pistolku. A on určitě na stehně položenou tu svojí osmapadesátku, co z člověka vystřelí kus masa o velikosti medicinbalu.
Miluji tyhle chvíle, kdy se mi mozek sepne do strašně zabijáckého modu.
Ti dva byli spolu dlouho sami. A to, že si mě Čaroděj zavolal, to mělo nějakej smysl.
Přátelsky se culím jako tupec, přesně tak, jak mě celou dobu vnímá ten mladej hejsek.
„Tak co, spokojen?“
Andělská tvářička s trochou nevinnosti mě přivítala. Však já ti ten ciferník rozmašíruju na kaši, jen neboj Béčko.
„Ale jo. Prej se máme chystat na noční vejlet.“
„Ne, to já se mám chystat.“ z beránka je rázem vlk.
Směje se a já koukám do ústí malého kanónu. Zvažuju svoje možnosti. Ruku blízko u rukojeti tesáku.
Vidí to. Směje se mi. Očima mě povzbuzuje. Jako kdyby křičel Sáhni po tom.
Nevydržel jsem to.
Lehce se nechám překecat.
Sáhl jsem si na dřevěnou rukojeť, to bylo taky všechno. Ruka mi explodovala. Ohňostroj kousíčků šlach a svalů, tříšť kostí, mě zasáhl do obličeje.
Padám.
Stůl i židle pod mou váhou se lámou jako domeček z karet.
Slyším nelidský křik. Sakra, měl bych si zachovat důstojnost. To nejsem já! Nevím co se děje, ale naříká jistojistě Bé.
Snažím se dostat na nohy, krvavý pahýl v rukávu potrhané košile mi jen tak bezvýznamně visí u těla. Ne, já už klavírista nebudu.
Dívám se ke stolku, kde seděl Bé.
Mrtvola neznámého mladíka jaksi ožila. Teď trhá a drásá mého kumpána na kusy. Už je asi mrtvej. Určitě. To budou posmrtný křeče.
Sahám po tesáku. Sice mě chtěl Bé zabít, ale tak to hold chodí. Ber nebo nech bejt. Každopádně tady nenechám pobíhat oživlou mrtvolu. Sunu se k ní zezadu. Mrška si mě teď nevšímá, zrovna hoduje na metrosexuálkovi.
Jsem skoro za ní. No jo, ale jak jí vlastně zabiju. Podříznout hrdlo asi nemá smysl.
Vymyslel to za mě Čaroděj, když do přítmí zařval.
Pár zelených očí se ke mně otočilo.
„Chlapče, odhoď ten mečík. Ty si prostě nedáš říct, že ano?“
Tak teď už jsem v koncích, mozek mi vypověděl službu. Dívám se s otevřenou pusou na svého zaměstnavatele.
„Ty to nechápeš, že? Tak dobře, vysvětlím ti to. Zradil jsem vás oba. Tebe i Béčko. Jste moc drazí. A ty hloupý. Takže jsem se uchýlil k malé lsti. Copak si myslíš že jdou jen tak přebarvit oči? Ne ne, toto je opravdu zelenoočko.“ pyšnil se Čaroděj.
„Uřezaná víčka, tichá kletba a rituální dýka zabodnutá do srdce mi umožnili přeměnit toho kluka v zombie. Samozřejmě, ty zelené oči byly taky důležité. V tom jsem ti nelhal. Kdo ale mohl čekat, že se ten chudák vzbudí tak brzo. Člověk aby si všecko hlídal. No nic, ukončíme to.“
Podíval se na Zelenoočko, jako kdyby vydal jasný signál.
Dvě mrtvolné ruce se po mě začaly sápat. Sice jsem chlapák jako hora, ale ta ztráta krve se mnou zamávala. Nedalo se vzdorovat. Před mým obličejem se objevila pusa plná ostrejch zubů.
Rychle jsem za zombíka vrhl tesákem. Snad čepel dopadne, tam kam má. Ani jsem nezaslechl, jestli Čaroděj zasténá. Teda pokud jsem ho vůbec strefil. Zelenoočko je příliš rychlý. Nic už neslyším a ani necítím. Jenom ten odraz tisíce světýlek z disko koule.