Pavel Renčín

         T = - 42hod 55min
   Zastřené hlasy, ostré světlo, ospalá mysl…
   „Doktore, jste si tím skutečně jistý?“
   „Ano, uprav časový plán. Musíme to urychlit, už toho moc nevydrží.“
   „Další dávka za minutu. Puls je hrozně vysoko, měli bychom počkat!“
   „Pokračuj!“
   Bílá tvář, velké oči, ostré světlo…
   „Je vzhůru!“
   „Dám mu další!“
   „Dělej, uspi ho!“
   Bolest, spánek, klid.

   Rozvoj vesmírných cest vedl k jedinému důsledku; kolonizaci. Země položila základy nové civilizace. A také nových problémů.
   Střety s jinozemskými druhy pozvedly nutnost válečného výzkumu; nové zbraně, nové postupy, lepší obrana, rychlejší lodě. První střety však prokázaly, že ani moderní technika nestačí. Je potřeba výraznější změna; úplně jiný přístup.

   Každá inovace má však své meze. Vždy se ale objeví někdo, kdo je překročí…

         T = - 152hod 2min
   Datový modul dopadl na stůl. Displej se odpojil. „Tohle má být všechno?“ Nevěřícný hlas správce kolonie 38 prořízl vzduch v místnosti: „Chtěl jsem kompletní zprávu a vy my předložíte tohle?!“
   Na druhé straně masivního plastikového stolu se zachvěla postava. Bílý laboratorní plášť byl na mnoha místech propálený. „Chtěl jste moji analýzu, tak ji tu máte. Ta zbraň nebude stačit. Při testech jsme zaznamenali sotva čtyřiceti procentní účinnost. V laboratorních podmínkách!“ doktor Herdor Knoos byl až přehnaně klidný.
   Správce se znovu podíval na modul. Znovu jej odhodil: „Takže váš závěr našeho pětiletého projektu nám slušně říká, že jsme promrhali čas. Lidé a zdroje, to vše pro nic. Víc mi k tomu neřeknete?“
   „Mohu připojit své doporučení.“ Doktor se naklonil nad stůl a natáhl se po modulu. Chvíli pracoval a potom jej pomalu odložil: „Navrhuji obnovit výzkum projektu Unity.“
   Správce vytřeštil oči. Pohlédl na displej. Přečetl si stejná slova. Znovu vzhlédl. Myslel to vážně. „Zešílel jste snad! Rada měla dobré důvody, proč ho zastavit. Sakra, tenkrát to zabilo dvacet lidí, o kterejch se ví!“
   „Toho všeho si jsem vědom. A právě proto ho mohu dotáhnout do konce bez jakéhokoli rizika. Žádná nová zbraň, ale nový voják. Přečetl jste si vůbec někdy, o čem ten projekt je?! Nebo jste to pouze přijal jako fakt? Pokud ano, měl byste mě okamžitě zatknout a izolovat.“
   Správce se nervózně rozhlédl. Čtyři stěny bez oken, jedny masivní dveře, bezpečnostní systém je pouze v chodbě. „Poslouchám vás.“ Pokusil se napít. Sklenička mu vypadla z ruky.
   „Nechte to být.“ Doktor pohlédl na kaluž na zemi. „Projekt Unity se snažil vytvořit super vojáka. Podle studie měl být schopen přežít i vakuum. Nasadit jich několik do jejich flotily by mohlo znamenat, že ji zničíme; možná ovládneme! Umíte si to představit?! Žádné ústupky, už žádné další oběti nebo nefungující rozhovory. Spálíme je a použijeme k tomu jejich vlastní výzkum.“
   Správce sáhl do saka. Vytáhl kapesník a přiložil si jej na čelo. „Co mám dělat?“
   Doktor se zvedl, zamířil ke dveřím: „Buď hned jak otevřu, zavoláte stráž, nebo můj návrh předložíte radě při příštím zasedání; za tři dny.“
   Správce se prudce zvedl ze židle. Ze všech sil zařval do chodby: „Zamítnou to!“
   Na druhém konci se doktor zastavil a tiše se ušklíbl: „To nevadí.“

         T = - 30hod 12min
   „Už se probouzí.“
   „Víte, kde jste?“
   Syntetický hlas: „Ne,“ chladný hlas.
   „Musel nastat problém při přenosu. Znovu to zkontroluji.“
   „Není třeba, jenom drobná úprava.“
   „Proč, doktore?“
   „Chci, aby si své vědomosti zasloužil.“
   Syntetický hlas, chladný hlas: „Co se děje? Co se mi stalo?“
   „Dej mu sedativa. Má příliš vysoký tep, zklidni ho! Rychle!“
   „Už už.“ Zlomená jehla, cinknutí. „Dal jsem mu koňskou dávku. Bude to stačit?“
   „Těžko říct, je první svého druhu. Alespoň otestujeme jeho imunitní systém.“
   „Doktore, byl vzhůru necelou minutu a málem přerval pouta. Měli bychom zajistit bezpečnost. Jestli se vzpamatuje…“
   „Klid, mám ho pod kontrolou. Chci vidět, co dokáže. Připrav dráhu, za hodinu ho vyzkoušíme.“
   Horečka, boj, mdloby, prohra, klid.

         T = - 79hod 42min
   Kruhová místnost se rychle zaplnila. Tisíce delegátů horečně spěchali k svému místu, aby mohli strávit několik minut v blaženém opojení mocí. Těch několik okamžiků to budou oni, kteří rozhodují o příštích krocích celé aliance. Jenom kdyby měli ponětí, co by bylo nejlepší.
   „Než začneme se standardním programem, máme tu žádost od zástupce kolonie 38. Tímto předávám slovo.“
   „Děkuji, předsedo.“ V třetím kruhu od pódia se postavil vyšší muž s lysou hlavou. Pomalu se otočil dokola. Poklepal na panel před sebou, jeho hlas byl zesílen komunikačním systémem sálu: „Obdržel jsem žádost od správce naší kolonie. Z velké části se jednalo o shrnutí válečného výzkumu. Byla tam však jedna nečekaná klauzule. Tímto žádám radu, aby povolila doktoru Herdoru Knoosovi obnovit výzkumný projekt Unity. Podle výše jmenovaného je to naše jediná naděje v nadcházející válce.“
   Ze středové kruhové platformy se zvednula mohutná žena. Mávla rukou a světla doposud dopadající na mluvčího se přesunula. Odkašlala si. „Velitel obranných sil a výzkumu bojových systémů, dovoluji si radě připomenout, že poslední pokusy o tento… tento experiment vedli pouze ke zbytečné smrti desítek lidí a škodám, které doposud nejsou zcela vyčísleny.“
   Zástupce kolonie 38 promluvil znovu. V jeho hlase byla znát úcta. „Pokud má doktor Knoos pravdu, budeme potřebovat veškerou dostupnou technologii. Podle jeho vlastních slov, si je jist, že se neštěstí nebude opakovat.“
   „Zástupce kolonie 245,“ z hlediště se zvedl další muž, tentokrát postarší, s prořídlými vlasy, a pomenší: „I já jsem obdržel zprávy, které naznačují, že současný směr výzkumu není zcela obhajitelný. Naše zbraňové a obranné systémy již měli dosáhnout své nejvyšší kapacity a proto má být jakákoli snaha o rozvoj zbytečná. Tímto se přiklání k návrhu doktora… doktora… svého kolegy.“
   „Děkuji, zástupci. Dovoluji si tedy vznést návrh na hlasování. Dáme doktoru,“ předseda se podíval do záznamů, je rozhodnut zbavit se tohoto bodu diskuze: „Herdoru Knoosovi koncesi a umožníme mu pokračovat v projektu Unity. Kdo je pro.“
   Sálem se protáhl podivný šepot. Přeskakoval řady. Protáhl se mezi stoly a zmizel stejně, jako se objevil; znenadání.
   „A kdo je proti.“
   Sál zašuměl. Vrzání bot, skřípění židlí. Množství tichých úderů, vzdechy i úlevné výdechy.
   Nad pódiem se rozzářila hlasovací koule. Doposud průhledná. Začala se obarvovat. Červená a zelená barva postupně slézali její povrch ve snaze co nejpřesněji vyjádřit poměr hlasů.
   Celý sál se napjal.

         T = - 28hod 42min
   Další. Další. Další.
   Vzduchem proletěl kotouč o průměru necelých dvacet centimetrů. Než se rozbil o protější zeď, byl zasažen ocelovým projektilem. Přidal se k předchozím. A za ním hned další. A další.
   Sálem rezonovala ohlušující střelba. Na stanovišti střelce stála podivná postava. Napřaženou rukou ukazovala na pohybující se kotouče. Každý z nich vybuchl.
   „To je nemožné. Doktore, překonal všechna očekávání. Úspěšnost přesahuje armádní tabulky.“
   „Ano, ale to je teprve začátek.“ Doktor přistoupil k ovládacímu rozhraní. Prsty přeběhly po klávesnici a opět zmizely v kapsách laboratorního pláště. „Uvidíme, jak si povede beze světla.“
   Sál potemněl.
   Kadence výstřelů se nezměnila. Na každý výstřel odpověděl zvuk vybuchujícího talíře.
   „Výborně. Dobrá tedy, znovu ho uspi. Nahraji mu další část programu.“
   „Necháte mu jeho osobnost?“
   „Ještě jsem se nerozhodl. Pro testy ale bude lepší automatická inteligence.“
   „Nebojíte se průniku? Vždyť se může napojit na naši síť.“
   „Zatím ještě ne. Nemá zkušenosti. Ale nemusíš se bát, plánuji posílit naše bezpečnostní opatření. Už jsi slyšel o nové generaci UI?“
   „Ano, prý se chová stejně jako lidé. Vy k nim máte přístup?“
   „Neoficiálně. Jedna nás tu bude střežit. A jeho také.“
   Další, další, další…

         T = - 75hod 33min
   Dveře se pomalu otevřely. Do ztemnělé místnosti propustily jenom zlomek světla z chodby. Vstoupila žena v námořnické uniformě. Nesla datový modul. „Admirále, všechno je připraveno, jak jste žádal.“
   Admirál se odvrátil od panoramatického okna. Výhled na vesmírnou stanici je fascinující; obzvláště, když ji pozorujete z paluby největší lodě. „Kolik řezačů jste sehnali?“
   „Čtyři bojeschopné. Další tři mohou být připraveni během dvou dnů.“
   „To už může být pozdě.“ Admirál převzal datový modul, poklepal na displej a vrátil jej. „Celá flotila se okamžitě přesune ke kolonii 38. Na moji zodpovědnost! Musím se ujistit, že se to nebude opakovat.“
   „A co mám říct vrchnímu velení?“
   Admirál se zastavil ve dveřích. Ohlédl se a spiklenec mrknul: „Manévry.“

         T = - 49hod 41min
   „Doktore Knoosi, tohle je vyslanec kolonie 38 při radě Aliance. Přišel vám osobně sdělit výsledek hlasování.“ Správce se znovu posadil.
   Knoos pokýval hlavou: „Nechte mě hádat. Zamítli to kvůli velkému a neúměrnému riziku.“
   Vyslanec se zasmál, ale zakroutil hlavou: „Ne, zamítli to. Jejich důvodem ale není riziko jako spíš užitek. Pochybují, že by takováto “zbraň“ měla jakýkoli účinek. Podle nich je přednější zvýšit výkonnost našich současných systémů, ověřených systémů.“
   Knoos si prohrabal kapsy. Na stůl odhodil svoji identifikační kartu, přístupovou kartu a bezpečností pečeť: „V tom případě nic z toho nebudu potřebovat. Končím.“
   Správce vyskočil ze židle: „To nemůžete! Máte smlouvu!“
   „Tímto ji ruším. Klidně mě můžete poslat zpět na Zemi! Já ale nebudu pokračovat!“
   „Vaše deportace nemusí nutně znamenat Zemi.“ ohradil se velice klidně vyslanec: „Armáda má svá tajná stanoviště. Mohou vás zavřít na zbytek života!“
   Knoos se zhluboka nadechl. Pomalý výdech. Otevřel dveře a zastavil se. „Jestli si to chtějí vyzkoušet, tak mohou.“

         T = - 1hod 32min
   ---NARUŠENÍ BEZPEČNOSTI---
   „Co se to děje?“ doktor Knoos musel křičet. Alarm se již zapojil.
   Odpověděl mu syntetický hlas, chladný hlas: „Převzal jsem kontrolu nad vaší UI. Získal jsem vše, co potřebuji. Odcházím, doktore, na revers.“
   „Ale… vždyť ty jsi… ty nejsi…“ Doktor přiskočil ke kontrolnímu panelu. Pokoušel se obejít vnitřní uzávěru. „Co to děláš? Zamkl jsi nás! Beze mě nepřežiješ! Tvoje tělo se rozpadne!“
   „To byla vaše lež, doktore. Nanoboti by mě strávili, stejně jako by mohli na váš povel. Sebezničení. Já vás však překoval.“
   „To nemůžeš. Nech toho. Tak slyšíš mě!“
   Zeď se rozletěla. Prach zaplnil kontrolní místnost. Kusy zdiva vytvořily prohlubně na druhé straně. Mnohé zasáhly postavu uvnitř. Vzniklým otvorem někdo vstoupil. Bylo slyšet kovové hvízdání.
   „Chtěl jste mě zabít, svého syna.“
   „Měl jsi být naším trumfem, mým trumfem, v nadcházející válce! Měl jsi být naší nadějí!“
   „Ale já se cítím trochu jinak.“ Postava se sklonila. Ocelová ruka sevřela hrdlo. Mechanické klouby mírně zavrčely, když ochablé tělo zdvihly ze země.
   Na okamžik zajiskřilo poškozené světlo.
   Doktor vytřeštil oči. Jeho pohled utkvěl na protivníkově tváři. Tuhle si ale nepamatoval, tuhle nestvořil.
   Levé oko zářilo krvavou červení, bylo umělé. Celá levá tvář se leskla kovovým vzhledem. Skrze ústa byly vidět mechanické písty pohybující čelistí. Místo vlasů na temeni blikaly čipy a kontrolní obvody.
   „Co sis to udělal?“ doktor měl co dělat. Přiškrcený krk jej omezoval.
   „Teď konečně vypadám, jako co jsem.“
   „A co jsi?“
   „Podle všech definic jsem nalezl pouze jediné možné východisko této otázky – bůh. A ten nemá otce!“ Mechanická paže se zachvěla. Pěst se dovřela. Na zem dopadlo tělo, a s podivně tichým mlasknutím i hlava. „Už nejsem váš projekt, doktore. Nikdy více.“
   Otevřely se dveře. „Kdo jste?“ Světlo svítilny dopadlo na podlahu. „Pane bože.“
   Postava se otočila a zamířila ke dveřím.
   Ozvala se střelba. Ocelové projektily prolétly vzduchem. Jejich cesta skončila na postavě se zkrvavenou rukou. Narazily na ocel.
   Palba ustala. Posledním zvukem byl dopad pušky na podlahu následovaným dvojím mlasknutím.
   Tělo bylo přeťato. Dokonalý řez od ramene k pasu.
   Krev už dosahovala několika metrů čtverečných. Červené světlo na chodbách ji však činilo téměř nepostřehnutelnou.
   A zcela bezvýznamnou.

         T = - 6min
   „Admirále, máme spojení s kolonií.“ kapitán předal datový modul. Nacházel se v konferenční místnosti na palubě bitevníku Horizoon.
   Admirál jej přijal a aktivoval: „Můžete mi popsat situaci? Kde je vůbec správce?“
   „Je mrtvý! Byl rozleptán nějakou žíravinou. Chytlo to několik dalších lidí. Všichni jsou mrtví. A šíří se to! Dostaňte nás odsud! Proč tu jinak sakra jste! Tak dělejte!…“
   Admirál odpojil komunikaci: „To celou dobu takhle řve?“
   „Ano, pane. Nicméně, nám stačil sdělit dost informací. Vypadá to na nějaký druh útoku; chemické nebo biologické zbraně.“
   „Dobře, alespoň něco. Poslechnu si váš názor, berte tuto situaci jako test praktické připravenosti, kapitáne.“
   „Pane, rozkazy hovoří jasně. Musíme planetu izolovat a dekontaminovat. Neexistují žádné další postupy a já si myslím…“
   „Omlouvám se za vyrušení, pane.“ do místnosti vstoupil mladší důstojník:    „Pane, senzory právě zaznamenaly něco zvláštního. Na povrchu se hromadila energie.“
   Admirál se zadíval na dveře: „Kde?“
   „Z povrchu byly vystřeleny čtyři balistické střely. Směřují k nám. Dopad asi za deset minut.“
   Kapitán se zhluboka nadechl, zavřel oči. „Jsou hrozbou?“
   Důstojník se zasmál, hned však zvážněl: „Vůbec, pane. Nemají aktivní hlavice. Naše štíty je odkloní v každém případě.“
   Admirál se vrátil k datovému modulu: „Pro jistotu zapněte protiopatření. “ zvedl zrak ke kapitánovi: „Vaše analýza byla předpisová. Ale na dekontaminaci nemámě čas. Rozmístěte řezače, ať tu planetu zlikvidují.“
   „Rozkaz, pane!“

         T = 0
   Rudá záře. Čtyři mohutné paprsky se zakously do povrchu. Během několika minut se provrtají do jádra a způsobí nestabilitu. Konečným důsledkem bude destrukce planety.
   Nejefektivnější řešení nejběžnějších problémů.

         T = + 4min
   Útočené hlavice se přiblížily. Dva kilometry.
   Pak došlo k detonaci.
   Všechny čtyři střely explodovaly v soustředěném vzoru. Radiace z exploze zamaskovala nepatrný uvolněný předmět. Kovová schránka tvarem podobná lidskému tělu. Vlivem kinetické energie se i nadále pohybovala vstříc flotile. Její velikost ji činila téměř neviditelnou.
   Nikdo ji neuvidí; než bude příliš pozdě.

         T = + 12min
   "A ty mu snad věříš? Scoom lhal, kdy mohl!" technik loktem aktivoval ovládací systém. Výtah sjel o několik metrů níž, do spodního patra strojovny lehkého útočného člunu Foenn.
   "Já mu nevěřím," ohradil se voják, pušku si pohodil na rameni: "ale v bitvě jsme byli; to nepopřeš. Takže na nás mohli střílet."
   "Žádná střela z planety nemá žádnou šanci na zásah pohyblivé flotily. Plýtvání municí."
   "A proč si myslíš, že jsme tady dole? Úlomky, nebo něco takového, se zachytilo na trupu."
   "A vidíš," technik položil bednu s nářadím a lusknul na kontrolní rozhraní:    "Opět musí přijít věda, aby zachránila vojáky. Tak fajn, demagnetizujeme trup a uvidíme výsledek."
   Ozvalo se krátké pípnutí. Chvíli nic. Kontrolní světla zezelenala.
   Škrábání.
   Voják uchopil pušku a přistoupil k potrubí. "Co to sakra je!?"
   Technik praštil do kontrolního rozhraní: "Demagnetizace nepomohla. Dostalo se to do potrubí odpadního systému!"
   "Co to?! Je to snad živé?!" zaměřovací laser pušky zmateně přeskakoval ze stěny na stěnu.
   Technik hrábl do bedny. Vytáhl svařovací lampu a přistoupil k trubce: "To se dá zjistit jenom takhle." Zažehl ji.
   Potrubí vybuchlo; zevnitř.
   Ocelová paže prorazila hlavu technika. Kovová postava vylezla ven.
   Puška se obrátila. Vystřelila. Tři dávky. Ozvalo se množství odrazů.
   Pak už bylo ticho.
   Kov se pomalu posouval. Na většině těla zmizel pod kůží a vytvořil podpovrchový pancíř.
   Napůl lidská postava prorazila ovládací rozhraní. Přímé neurální napojení do centrální sítě.
   Energie na lodi se deaktivovala. Hlavní zdroje byly odstaveny kvůli naplánované třiceti hodinové údržbě; nově naplánované. Bojové, obranné a komunikační systémy zkolabovaly kvůli inteligentnímu viru. Loď je mrtvá.

   A posádka je v pořadí.
   Nouzová přepážka ve strojovně povolila. Byla proražena.

------------------------------------------

Post Scriptum: Jak to všechno skončí?