Údolí čertů
Dýka napolo strčená v ohni již byla rudá od uhlíků. Vytáhl jsem ji, zvedl k obloze a prohlížel. Ještě že nejsem zraněn a nepotřebuji opálit probodnuté místo. To by byla moje smrt.
Můj společník, negramotný ale přesto velice bystré mysli, seděl naproti mně. Zrovna si pobrukoval tu svojí oblíbenou přisprostlou písničku. Kovář, tak si říkal, mě měl provést Divočinou k mému kmotrovi. Kdo ale mohl tušit, že tento kraj je tak velký. Už třetí měsíc se vláčíme bohem zapomenutou a divokou panenskou přírodou. A když vezmu v potaz, že jediným mým společníkem je právě Kovář, hrubý neotesanec, říkám si, že to na mě musí zanechat nějaké trvalé následky.
Přemýšlel bych takto mnohem déle, kdybychom nezaslechly z údolí výstřel. Když jsem pozorně našpicoval uši, dolehly ke mně zvuky boje.
„Někdo je v trablu, vobčíhnem to.“ zašustila jeho letitá ústa. Jediným pohybem převrhl vodovou polévku z rendlíku do ohniště a rozběhl se z kopce.
Následoval jsem ho s mečem v ruce.
Přehlédly jsme situaci. Skupinku žoldáků vedenou bohatě vypadajícím mužem napadla tlupa čertů. Několik nájemných vojáku bylo již mrtvých, většinou každé mrtvole chyběl nějaký úd. Živých lidí mohlo být nanejvýš pět. I s mrtvými to byla skupinka o dvaceti hlavách. Zato čertů pobíhalo okolo třiceti. A mrtvých? Skoro stejný počet.
Kovář zařval a rozběhl se ze srázu dolů. Upoutal tak tím pozornost několika čertů. Vyběhli mu vstříc. Když byl od nich na pět kroků, vytáhl dvě perkusní pistole a vypálil. Rychle je odhodil a vytáhl další dvě, znovu vypálil. Už před ním tak leželi čtyři čerti a dalších aspoň pět se na něj hnalo. Tomu se říká velká pozornost. Rozběhl jsem se taky dolů. V běhu jsem viděl jak Kovář po prvním nepříteli vrhá čakan a vytahuje svůj tesák. Ostatní muži se začali být jako lvi.
Doběhl jsem mezi první mrtvoly. Ležely jako obrubníček cesty, jež mě měla dovést doprostřed masakru. Když tu mě k zemi strhla chlupatá ruka. Než jsem se stačil přetočit na záda lezl mi čert po nohou. Někdo jej rozsekl vejpůl. Jeho horní část těla se přesto dál zuřivě snažila dostat až ke mně. Vnitřnosti se za ním táhly jako vlečka za nevěstou. Divoce se do mě zabodával svými pařáty a snažil se něco zachroptět. Od tlamy mu šly krvavé bublinky. Rychle jsem se vzpamatoval, meč pozvedl a když znovu otevřel ústa, bodl jsem do tlamy. Bál jsem se abych nebodl moc, neprojel skrz jeho hlavou a ještě sám se nezapíchl. To byl celkem neoprávněný strach. Špičkou jsem narazil do páteře. Byl to velice nepříjemný zvuk. Převalil jsem mrtvolu ohavné stvůry. Jeho vnitřnosti se mi dál povalovali na botách. Zvedl se mi z toho žaludek. Když jsem ucítil ten smrad, musel jsem se již velice přemáhat.
Rychle jsem se postavil na nohy. Kovář se probojoval k pětici mužů a bojovali již s posledními třemi čerty.
V tu chvíli na mě zavolal šlechtic.
„Nenech ho utéct. Má skřínku!“
Podíval jsem se na čerta, jež právě kolem mě probíhal. Zaslechl jsem, jak Kovář volá ať toho nechám, ale já už nic nevnímal. Chtěl jsem se aspoň jednou sám stát hrdinou. Čert utíkal, jak jen mohl … uvážím-li že měl v boku dýku, tak čertovsky rychle. Přeběhl malou bystřinu a chystal se přeskákat menší skalisko. To byla moje šance. Nenapadlo mě nic lepšího, než se po něm vrhnout.
Hop a svalil jsem jej. Bohužel bystřina nebyla bystřinou a malé skalisko skaliskem. Místo toho jsme se řítily vodopádem dolů do malé tůňky. Můj nepřítel dopadl na balvan a já letěl do vody. Náraz byl ohromující. Ledová voda mě táhla ke dnu. Začal jsem kolem sebe bít a mávat. Než jsem se vynořil znovu nad hladinu, připadalo mi to, jako bych pod vodou strávil nekonečný čas. Vynořil jsem se a snažil se zachytit balvanů. Ráz a dva, přítah nahoru mě stál hodně sil. Konečně. Převalit se už pro mě nebyl problém. Najednou se mihl stín. Mé oči zpomaleně viděly rozeklaný zrezivělý nůž. Jak v oblouku z hora mi přelétá od hrudi přes břicho. Díval jsem se vyjeveně. Košile i kazajka se zbarvily do ruda. Dlouhé vteřiny jsem se díval na tu krvavou čmouhu. Svět se zase vrátil ke své původní rychlosti. Obrovský křik trhal mé uši. Uvědomil jsem si, že to řvu já. Vztek mnou projel jako blesk letní krajinou. Popadl jsem polomrtvého a teď i krajně vyděšeného čerta a začal jej škrtit.
Tahle jeden a půl metru ohavná stvoření podobná lidem, s výjimkou toho že mají kopyta, srst, ocas a rohy na hlavě, vypadají jako nezbedné děti. Nemůžu pochopit, že tak malinké sviňky dělají takové starosti Impériu. Možná bych mluvil jinak, kdybych věděl, že jejich matka jedním vrhem dokáže porodit až patnáct čertů! A co teprve, kdybych věděl, že právě tyto jejich matky rodí dvakrát do roka!
Místo toho jsem obtáčel svoje prsty kolem srstnatého krku. Ta malá stvůra se pokálela strachy. Snažila se mi zarývat své pařáty do rukou. Ale já už necítil bolest. Smál jsem se jako pomatený, dokud jsem neslyšel zvuk křupnutí. Poté již obrán o magickou sílu vzteku a nenávisti, jsem se svalil na balvan a začal plakat. Přestal jsem. Podíval se na jeho nohu, dá-li se to tak nazvat. Byla zamotaná v mých střevech! Díval jsem se nahoru na vodopád. Muži začaly slézat dolů. Slyšel jsem Kováře klít a brečet zároveň. Přitáhl jsem si tu tajemnou skřínku ze stříbra, s reliéfy jež už jsem nerozpoznal.
Možná, kdybych žil a nastoupil službu účetního u kmotra, možná že bych dal celý svůj život za takový zážitek. Takhle si mě alespoň budou pamatovat jako hrdinu.
Komentáře
dějí se to divné věci
dal jsem ten text klasicky přes wordpad ... ale vyhodilo to "tohle" :-(
už při přečtení názvu
už při přečtení názvu jsem čekal, co budou ti čerti, sice je to už celkem ohrané (na základě kdovíčeho vzniknou tvorové pasující charakteristikou na pohádkové tvory), nejvíc se mi to líbí asi u Sapkowského. Po této stránce je povídka pro mě bez překvapení. Děj je jednoduchý, nějaký fantasy měšťák s dobrodružnými sny si uvědomí, že někdy je lepší umřít předčasně, ale celkem hrdinsky (zachránit kdovíco od chlupatých zakrslíků) než ověnčen brzy umírající slávou a ódami na svou dobrotu. Což jsme slyšeli, četli, viděli mockrát a lépe. Po slohové stránce nijak nevyniká, nepřekvapí, možná sem tam trochu drhne. Sorry, tohle má u mě palec dolů.
jen mám dotaz. Od začátku
jen mám dotaz. Od začátku jsi měl jasno, jak bude povídka probíhat? Cesta, bitka, honička, smrt, uvědomnění? Nebo se to rodilo postupně?
Souhlasím s Chaotem.
Souhlasím s Chaotem. Možná by to jinak vypadalo v nějakém větším celku, takhle je to jen podrobný popis blíže nespecifikované bitky blíže nespecifikovaných jedinců v blíže nespecifikovaném světě. Ke kritice bych doplnil ještě poměrně velké množství gramatických chyb (i/y v koncovkách sloves, interpunkce, svoji/svojí...), stylistickou kostrbatost (používáš např archaická zájmena jenž a jež v jedné větě s hovorovými obraty) a některé věty jsou slohově dost těžkopádné.
bitka
Celé je to jenom o bitce, příběh jsem tam moc neviděl. chtělo by to více rozvést, aby jsme cítili smutek nad tím, že zemřel hrdina. Ale takhle hebnul jenom někdo. Před čím utíkal? Kdo byl šlechtic? Kdo Kovář?
Taky mi přišlo trochu divné popisovat čerty a to, kolikrát se do roka množí, ve chvíli, kdy se hrdina koupe ve střevech.
A teď by to chtělo zakončit nějakým moudrem, ale nic mě nenapadá, takže raději skončím jen tak.
komentář
Tak s chutí do toho.
"Dýka napolo strčená v ohni" je takový podivný obrat. Zkusil bych jiný. Vůbec ten první odstavec mi přijde takový divný - později jsem pochopil, že chceš říct, že hlavní hrdina, není rozený bijec, ale zpočátku mě ta formulace s vypálením rány netrkla. Trošku bych tu větu asi rozepsal, aby byla zřejmější.
Nevím, proč Kovář převrhl polívku do ohniště. Aby uhasil narychlo oheň? Jen se ptám. Následující odstavec to opravdu nastartuje. Líbí se mi, jak hlavní hrdina popisuje chování Kováře s jistou mírou obdivu, a jak se ten obhroublý hrdina vrhá do akce. To se mi líbilo. Obrat: "vnitřnosti se za ním táhly jak vlečka za nevěstou" je super.
Myslím, že povídka šlapala, když ten měšťák popisuje chování Kováře, bylo by pak zajímavé navázat mezi nimi nějaký vztah, pointou povídky by třeba mohlo být, že zjistí, co jsou ti čerti zač, nebo že třeba přepadli tu kolonu, protože jela přes území, kde měli samice, nebo aspoň nějaké překvapení.
Takhle je to opravdu jen epizoda bez pointy (jenom smrt hrdiny nepovažuji za dobrou pointu - ne že bych to sám nikdy nenapsal :-). U krátkých povídek je klíčové mít ten nápad, který přijde na konci a praští čtenáře jako palicí do hlavy. Dobře napsat krátkou povídku je vlastně zatraceně těžké. Zkoušej to ale dál! :)
PS: formátování jsem opravil
ech ....
to chaot & Zdeněk: Děkuji za reakce. Ano, vím o svých gramtických a stylistických chybách, a zároveň s Vámi souhlasím, že tohle "dílko" vlastně ničím neohromí. Budu se to snažit napravit. Abych nezapoměl, chaote, od začátku jsem měl jasno co bude, jenom místo vodopádu a smrt na balvanu jsem půvedně zamýšlel horský potůček a smrt ve vodě hluboké tak "po kotníky".
to scorpi: I s tebou sohlasím. Vlastně je to celé jenom o té bitce a příběh tam pak prakticky žádný není. Co se týč ostatních postav, nechtěl jsem je nijak zvlášť představovat (někde jsem slyšel, že je lepší když se do příběhu zapojí čtenářova fantazie). A i mě teď s odstupem času příjde divné přemýšlet o množení se čertů nebo moralizování na konci (původně jsem chtěl ukázat, jak se hrdinovy před smrtí "rozjíždějí" myšlenky k nepodstarných blbostem, ale nevyšlo mi to).
to Pavel Renčín: Tak s tou dýkou jsi mě nakrknul :-) Sám si tady někde psal, jak je důležitá u mini povídek první věta. U té jediné jsem si byl jist v kramflecích. Ano, Kovář polívkou uhasil oheň, ani nevím jak se tam tahle věta dostala, asi jsem postupoval logicky, co by měl udělat. Teď k té fascinaci Kovářem na hrdinu, tak tohle (musím se přiznat) jsem okoukal v Zabiječích. A stejně, jak jsem psal výše, ten příběh nemá pointu (bohužel). Šlo mi totiž o hrdinovu smrt. Ale nějak se mi to nepovedlo (což o to hrdina zemřel, jenže i ta "povídka" tak nějak pošla).
Závěrem Vám všem děkuji, a abych Vás trošku vystrašil, povím Vám to, co říká stýček Arný: Já se vrátím, a se mnou i moje další práce :-)
Re: Davaj
Tak začátek s rozžhavenou dýkou mi na rozdíl od Pavla připadá jako dobré otevření povídky. On je spíš problém v gramatické formulaci té věty. Kdybys například napsal "Hrot dýky vložené do plamenů byl již rozžhavený do ruda" nebo "Čepel zasunutá mezi žhavé uhlíky..." tak to by nepochybně znělo mnohem elegantněji než "dýka napolo strčená v ohni". Podobné formulační neobratnosti se objevují v průběhu celé tvé povídky a je to škoda, protože občas znejasňují správné pochopení zobrazovaných věcí a dějů.