Pavel Renčín

Údolí čertů  

Dýka napolo strčená v ohni již byla rudá od uhlíků. Vytáhl jsem ji, zvedl k obloze a prohlížel. Ještě že nejsem zraněn a nepotřebuji opálit probodnuté místo. To by byla moje smrt.

Můj společník, negramotný ale přesto velice bystré mysli, seděl naproti mně. Zrovna si pobrukoval tu svojí oblíbenou přisprostlou písničku. Kovář, tak si říkal, mě měl provést Divočinou k mému kmotrovi. Kdo ale mohl tušit, že tento kraj je tak velký. Už třetí měsíc se vláčíme bohem zapomenutou a divokou panenskou přírodou. A když vezmu v potaz, že jediným mým společníkem je právě Kovář, hrubý neotesanec, říkám si, že to na mě musí zanechat nějaké trvalé následky.

Přemýšlel bych takto mnohem déle, kdybychom nezaslechly z údolí výstřel. Když jsem pozorně našpicoval uši, dolehly ke mně zvuky boje.

„Někdo je v trablu, vobčíhnem to.“ zašustila jeho letitá ústa. Jediným pohybem převrhl vodovou polévku z rendlíku do ohniště a rozběhl se z kopce.

Následoval jsem ho s mečem v ruce.

Přehlédly jsme situaci. Skupinku žoldáků vedenou bohatě vypadajícím mužem napadla tlupa čertů. Několik nájemných vojáku bylo již mrtvých, většinou každé mrtvole chyběl nějaký úd. Živých lidí mohlo být nanejvýš pět. I s mrtvými to byla skupinka o dvaceti hlavách. Zato čertů pobíhalo okolo třiceti. A mrtvých? Skoro stejný počet.

Kovář zařval a rozběhl se ze srázu dolů. Upoutal tak tím pozornost několika čertů. Vyběhli mu vstříc. Když byl od nich na pět kroků, vytáhl dvě perkusní pistole a vypálil. Rychle je odhodil a vytáhl další dvě, znovu vypálil. Už před ním tak leželi čtyři čerti a dalších aspoň pět se na něj hnalo. Tomu se říká velká pozornost. Rozběhl jsem se taky dolů. V běhu jsem viděl jak Kovář po prvním nepříteli vrhá čakan a vytahuje svůj tesák. Ostatní muži se začali být jako lvi.

Doběhl jsem mezi první mrtvoly. Ležely jako obrubníček cesty, jež mě měla dovést doprostřed masakru. Když tu mě k zemi strhla chlupatá ruka. Než jsem se stačil přetočit na záda lezl mi čert po nohou. Někdo jej rozsekl vejpůl. Jeho horní část těla se přesto dál zuřivě snažila dostat až ke mně. Vnitřnosti se za ním táhly jako vlečka za nevěstou. Divoce se do mě zabodával svými pařáty a snažil se něco zachroptět. Od tlamy mu šly krvavé bublinky. Rychle jsem se vzpamatoval, meč pozvedl a když znovu otevřel ústa, bodl jsem do tlamy. Bál jsem se abych nebodl moc,  neprojel skrz jeho hlavou a ještě sám se nezapíchl. To byl celkem neoprávněný strach. Špičkou jsem narazil do páteře. Byl to velice nepříjemný zvuk. Převalil jsem mrtvolu ohavné stvůry. Jeho vnitřnosti se mi dál povalovali na botách. Zvedl se mi z toho žaludek. Když jsem ucítil ten smrad, musel jsem se již velice přemáhat.

Rychle jsem se postavil na nohy. Kovář se probojoval k pětici mužů a bojovali již s posledními třemi čerty.

V tu chvíli na mě zavolal šlechtic.

„Nenech ho utéct. Má skřínku!“

Podíval jsem se na čerta, jež právě kolem mě probíhal. Zaslechl jsem, jak Kovář volá ať toho nechám, ale já už nic nevnímal. Chtěl jsem se aspoň jednou sám stát hrdinou. Čert utíkal, jak jen mohl … uvážím-li že měl v boku dýku, tak čertovsky rychle. Přeběhl malou bystřinu a chystal se přeskákat menší skalisko. To byla moje šance. Nenapadlo mě nic lepšího, než se po něm vrhnout.

Hop a svalil jsem jej. Bohužel bystřina nebyla bystřinou a malé skalisko skaliskem. Místo toho jsme se řítily vodopádem dolů do malé tůňky. Můj nepřítel dopadl na balvan a já letěl do vody. Náraz byl ohromující. Ledová voda mě táhla ke dnu. Začal jsem kolem sebe bít a mávat. Než jsem se vynořil znovu nad hladinu, připadalo mi to, jako bych pod vodou strávil nekonečný čas. Vynořil jsem se a snažil se zachytit balvanů. Ráz a dva, přítah nahoru mě stál hodně sil. Konečně. Převalit se už pro mě nebyl problém. Najednou se mihl stín. Mé oči zpomaleně viděly rozeklaný zrezivělý nůž. Jak v oblouku z hora mi přelétá od hrudi přes břicho. Díval jsem se vyjeveně. Košile i kazajka se zbarvily do ruda. Dlouhé vteřiny jsem se díval na tu krvavou čmouhu. Svět se zase vrátil ke své původní rychlosti. Obrovský křik trhal mé uši. Uvědomil jsem si, že to řvu já. Vztek mnou projel jako blesk letní krajinou. Popadl jsem polomrtvého a teď i krajně vyděšeného čerta a začal jej škrtit.

Tahle jeden a půl metru ohavná stvoření podobná lidem, s výjimkou toho že mají kopyta, srst, ocas a rohy na hlavě, vypadají jako nezbedné děti. Nemůžu pochopit, že tak malinké sviňky dělají takové starosti Impériu. Možná bych mluvil jinak, kdybych věděl, že jejich matka jedním vrhem dokáže porodit až patnáct čertů! A co teprve, kdybych věděl, že právě tyto jejich matky rodí dvakrát do roka!

Místo toho jsem obtáčel svoje prsty kolem srstnatého krku. Ta malá stvůra se pokálela strachy.  Snažila se mi zarývat své pařáty do rukou. Ale já už necítil bolest. Smál jsem se jako pomatený, dokud jsem neslyšel zvuk křupnutí. Poté již obrán o magickou sílu vzteku a nenávisti, jsem se svalil na balvan a začal plakat. Přestal jsem. Podíval se na jeho nohu, dá-li se to tak nazvat. Byla zamotaná v mých střevech! Díval jsem se nahoru na vodopád. Muži začaly slézat dolů. Slyšel jsem Kováře klít a brečet zároveň. Přitáhl jsem si tu tajemnou skřínku ze stříbra, s reliéfy jež už jsem nerozpoznal.

Možná, kdybych žil a nastoupil službu účetního u kmotra, možná že bych dal celý svůj život za takový zážitek. Takhle si mě alespoň budou pamatovat jako hrdinu.