Pavel Renčín

4. Mojmír a Kalik

 „Co ty tu chceš?“ neskočil mi tlusťoch na lep. Jeho malá očka si mě podezřívavě měřila.
 „Taky tě rád vidím,“ přestal jsem se přetvařovat. „Prostě jsem si zašel na pivko a když už jsem tady, tak proč se nepodívat na starého kamaráda.“ Mojmír se uchechtl a znělo to jako zachrochtání.

 „Ty jsi opravdu číslo,“ ukazováčkem si vrátil brýle zpět ke kořeni nosu, odkud se pomalu začaly opět vzdalovat díky potu a neúprosné gravitaci. „Jdou po tobě bývalí kolegové a ty si jdeš pít pivo.“

 „Netušíš, proč po mě jdou?“ zkusil jsem to nenápadně. Odfrkl si.
 „Ty bys to měl vědět líp. Já nemám ani šajn,“ zakroutil hlavou.
 „Nevím proč, jen vím, že je na tebe odměna,“ pokračoval, když jsem se chtěl ohradit.
 „Kolik?“ chtěl jsem vědět. Tohle by mi mohlo říct, jak je to vážný.
 „Deset.“
 „Litrů?“
 „Tak tak,“ pokýval hlavou a pak si prstem vrátil brýle do startovní pozice. Nepřetržitý koloběh života.

 „Deset tisíc není tak moc,“ zhmotnil jsem svou myšlenku. Zachrochtání.
 „Ne deset tisíc, ale deset litrů té nejkvalitnější esence!“ Ujasnil mi se škodolibou radostí. Kurva!, křičela další myšlenka. Tohle je průser jako mraky. Teď po mě každý půjde jako slípka po flusu.

 „Proč kurva?!“ Do hlasu se mi vkradla špetka hysterie. Rázem jsem celý zhořkl.
 „Znovu ti říkám, že netuším proč,“ odvětil suše. Na tváři se mu rozehrál obchodnický úsměv. „Vím jen za kolik,“ dodal. Div si nezamnul ruce. Očka se mu vesele třpytila. Pochopil jsem, že ho nemůžu nechat zatelefonovat.
 „A teď pokud nic nepotřebuješ, tak mám nějakou práci,“ brýle putovaly na začátek.

 „Ale potřebuju,“ ukázal jsem mu pistoli. „Hodilo by se mi střelivo,“ ujistil jsem ho. Zatvářil se neochotně. Nejspíše se mu nechtělo prodávat mi munici, kterou pak budu pálit po lidech, kterým mě nahlásí. Nakonec v něm převážil kupec, zisk je zisk.
 „Není problém, ve skladu ho mám tuny. Ještě něco?“ Zajímal se servilně. Hodil jsem mu tamagochi.
 „Co si o tom myslíš?“
 „Levný šmejd, made in china. Ani nefunguje,“ znechuceně mi ho hodil zpátky.

 „Tak jdeme pro munici,“ povzdechl jsem si a vstal z židle. Mojmír zafuněl, zvedl se ze svého ošoupaného křesla o rozměrech hroší klece. Přešel k popraskaným překližkovým dveřím, za kterými byl malý kumbálek na košťata a kýbly. Zastrčil do zámku stříbřitě lesklý klíč a odemkl.

 Otevřené dveře ústily do ohromného skladiště o velikosti hangáru. Spousty polic, krabic a beden. Všechno plné nejrůznějšího zboží.
 Zamířil jednou uličkou a já ho následoval.
 „Budeš k tomu chtít i kšíry?“ zeptal se, aniž se na mě podíval.
 „Cože?“
 „Kšíry! Pouzdro na bouchačku a ty popruhy k tomu,“ vysvětlil.
 „Jasně,“ souhlasil jsem. „A nějaké zásobníky navrch by se taky hodily.“
 „Služebníček,“ zapištěl. Sám sobě se zasmál. Chrochtavě.

 Dojít k vytouženým předmětům docela trvalo. Mezi navršenými bednami a plnými regály jsem se snadno ztratil. Mojmír ale stále věděl, kam jde. Alespoň jsem v to doufal.
 „Tady to je,“ zastavil u skupiny tmavě zelených beden potištěných číslicemi a azbukou. Zahlédl jsem CCCP, ale kladivo se srpem ne. Asi došly. Podal mi páčidlo.

 „Otevři to,“ rozkázal. Lapal po dechu a utíral si pot z čela. Zastrčil jsem špici nástroje do škvírky a zapáčil. Hřebíky nedobrovolně vyjely z pevného sevření. Bedna byla plná menších krabiček.
 „Kolik jich chceš?“ zeptal se.
 „To by mohlo stačit,“ vzal jsem si tři. Odfrkl si. Tušil, že by mi nestačila ani celá bedna.
 „Jdeme dál,“ mávl rukou a zamířil k regálům. Ještě chvíli trvalo, než jsem dostal kšíry a další čtyři zásobníky. Čekal jsem, kam zamíří - už dávno jsem se v tomhle labyrintu ztratil.

 Dveře byly na dohled. Mojmír vytáhl z kapsy kroužek s klíči.
 „Kdo ti vlastně řekl, že jsem hledaný?“ napadlo mě.
 „Ále,“ mávl nad tím rukou. „Jen chvíli před tím, než jsi přišel byl u mě Kalik, nebo jak si říká. Víš, ne?“
 „Ten kluk co vypadá jako krysa?“ zamyslel jsem se.
 „Jo, přesně tenhle. Tak ten se mi pokoušel prodat nějaký šmejd, aby mohl jít zase na ty automaty. Dal jsem mu pár grošů. A on mi z radosti řekl, že je za tebe takový bohatství.“ Kurva! Kurva! KURVA!

 Z otočky jsem kopl Mojmíra do jeho sádelnatého břicha. Hekl a padl na zem. Sebral jsem mu klíče z ruky a rozeběhl se ke dveřím. Otevřel jsem je a za sebou zamkl, aby se nedostal ven - k telefonu. Proběhl jsem závěsem. Zamotala se mi do něj ruka, tak jsem ho ztrhl. Několik bas s pivními láhvemi ztratilo balanc. Za mnou se ozývalo tříštění skla.

 Vtrhl jsem do výčepu. Všichni na mě podivně pohlédli. Rozhrnul jsem korálky, ale nikdo za nimi nebyl. Automaty si blikaly a cvakaly sami pro sebe.

 „Už tady není, před chvílí utíkal nahoru a někomu se pokoušel volat,“ odhadl mě Franta.
 „Kurva!“ Zařval jsem vztekle. Naklonil jsem se přes výčep a sebral jeden z lístků, na kterém nebyl ještě žádný plot. Naškrábal jsem na něj jméno a adresu. Vrazil jsem ho Frantovi před oči.

 „Tam mu nechej vzkaz: Vědění je věčné, hlavně s plným žaludkem! Rozumíš?!“ Zamával jsem mu lístkem před obličejem. Konečně si ho vzal.
 „Vědění je věčné, hlavně s plným žaludkem,“ zopakoval. Hodil jsem před něj klíče.  
 „Pak pusť i Mojmíra.“ Vzpomněl jsem si ještě. Popadl jsem láhev se čtyřmi růžemi. Už tam byla jen trocha na dně. Kopl jsem ji do sebe.

 „Popřejte mi hodně štěstí, hoši,“ vyběhl jsem po schodech a otvíral dveře. Franta mlčel. Štamgast si smutně prohlížel prázdnou láhev.
 „Chcípni, svině sobecká,“ pronesl nezřetelně a mrštil po mně prázdnou láhev. Netrefil se. Střepy se rozlétly po místnosti. Někde poblíž zakvílely brzdící pneumatiky.
 

Už jsem je měl zase na krku. Příliš mi to nevadilo. 

Pak jsem si uvědomil, že stále nemám nabito. Rázem to vadit začalo.

 KURVA!