Pavel Renčín

Od těch dob, co Starý hvozd tu byl,
pobýval v něm jeden starý brach – Tom Bombadil.
Žil si v malé chaloupce na zelené stráni
a častokrát pozoroval,
jak se slunce nad krajinou sklání. 
Jednoho dne vyšlo slunce brzy,
i vydal se Tom na cestu,
zjistit, kam tak rychle mizí.
Cestou přes louky, pole, lesy,
zjistil, že ocitl se kdesi,
kde nezná ani živáčka,
a tak volal na ptáčka: 
„Hola hej, ptáčku, když poradíš mi cestu k městu,
 nad kterým se slunce sklání,
dám ti trochu semínek
ze svých malých dlaní.“ 
„Hola, Tome Bombadile, žádáš dobrou radu,
 nechystáš ty zase, na mne malou zradu?
Nejprve semínka mi dej,
na můj návrat posečkej.“ 
Od Toma zrníčka si vzal,
do zobáčku si je dal.
Rychle s nimi odletěl,
brzy však zas přiletěl. 
„Hola Tome, musíš tamtím směrem jít,
slunce zkus tak dohonit.
Nad městem každý večer stojí,
noci černé však se bojí,
proto dlouho nepostojí,
pod obzor se rychle skloní.“ 
Poslechl Tom jeho radu,
i vydal se k tomu městu, hradu.
Došel k němu před večerem,
k slunci postavil se čelem. 
„Ó slunce, slunce mnoho víš,
kdy však ke mně promluvíš?
Proč pořád tak pospícháš,
noci ale uhýbáš?“ 
Tedy sklonilo se slunce k němu
a řeklo jenom jemu: 
„Ó domýšlivý Bombadile, na tenhle hovor zas,
mám jen krátký čas.
Krajem rychle pospíchám,
občas pěkně nestíhám,
býti všude včas.
Nelze zastaviti čas,
proto musím jíti zas,
abych mohlo zítra včas,
vyjít nad tvým domem zas!“ 
Slunce pospíchalo k obzoru,
zmizelo pak pod vodu.
I přišla temná noc,
nad městem rozprostřela moc
a Tom opustil ten hrad,
brzy doma chtěl být snad,
slunce ráno přivítat.