Novinky čtenářské dílny
Tma a klaun
Když byla malá,
mívala sny.
Tma byla nad postýlkou,
a tma jí rozdírala spánek.
Dospělí říkali, jsi hloupá,
bojíš-li se tmy.
Když byla malá,
zkoušela utíkat,
ale tma jí ovíjela tmou
a poutala jí lany z bahna.
Vždy, když jeden šlahoun utrhla,
chytly ji další dva.
Když rostla,
dál mívala sny
a neuměla utéct.
Snad na chvíli vzlétnout,
rukomáváním se držet
nade tmou
pak se unavila.
Rostla
do světa dospělých,
ten říkal "schopní
berou věci do rukou"
tak zaťala pěsti a zkusila tmu bít.
Ale tma je měkká,
pěsti obtékala
a měla ji pak na tvářích.
Co dělat, když se nejde prát
a brát věci do rukou
a zařídit a mít?
Plakala a černala tou tmou.
Pak potkala klauna,
ona temnější než tma
a on se smál,
živý životem.
Na tvářích z bílého cukru
měl červené káry a srdce
a také černé piky byly červené,
stejně jako kříže.
Setkali se v šapitó,
z dlaní foukal balónky
a ona se naoko zlobila.
Jeho veliké boty
dusaly flamenko a
tančily paso doble.
Do dlaní troubil výzvu
krásným býkům,
statečný klaun, a smál se,
pod měsícem v šapitó,
kde na zemi svítil písek
z přesýpacích hodin.
Byla temná jako tma,
ale on se smál živý životem
a tančil s její tmou,
vždyť měl dost sil.
Potom vzal své srdce,
nafoukl ho jako balónek
a vložil jí ho do rukou
na skrvny od tmy.
"Pošli ho k nebi, chceš-li,
vezme si jej měsíc,"
řekl moudře, jako kdyby
nebyl klaun a jeho oči
se najednou smály
jen tiše.
Vzala od něho balónek do rukou ...
... a proťala ho černým nehtem,
nafouknuté srdce.
Z tváří se mu rozsypaly karty,
lezl po kolenou a snažil se je rovnat,
ale vál vítr a foukal
písek do nádoby těch
přesýpacích hodin.
Bylo jí ho líto,
jak se mu míchaly ty karty,
a on se snažil dál se smát,
aby nikdo nemohl nic poznat,
tak lezl po kolenou v šapitó
a překážely mu ty jeho
velké boty.
Bylo jí ho líto,
chtěla se mu dát,
jen bez lásky,
s pokorou a
tak, jak bude chtít,
ale vítr míchal jeho karty
a s nimi mizel čas
zpátky do hodin.
Než si rozvázala šňůrku blůzky,
vzal si ho měsíc,
rozplynul se jí na prsou
a milovala jenom jeho svit.
Zahlédla mizející oči,
nesmály se.
Byl v nich strach,
který má každý klaun
- zda nebyl trapný.
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Anketa
Shout Box
RSS kanál
Komentáře
koment
Nedovedu hodnotit tak nějak.. formálně, od toho tu máme tebe :) ale je to z poezie, na kterou se tak vůkol dá narazit, jedna z velmi mála, kterou jsem četl se zaujetím a něco mi dala.. takže prostě a jednoduše palec nahoru :)
forma vs. zážitek
Taky nedokážu hodnotit formu, která mi na začátku přišla poměrně pravidelná, ale pak se totálně rozvolnila, jak stále víc vstupoval příběh.
U druhé sloky by mě bavilo přehodit: "dva další" na "další dva".
Celkově se mi to ale líbilo moc. Je to ze života. Taky palec nahoru. Jednoznačně.
...
Popravdě řečeno jsem si zpočátku myslel, že vnitřně nedokážu příjmout takhle osobitý styl psaní, ale postupem textu jsem si spůsob, jakým je tenhle kousek napsaný, zamiloval. Málokteré básně mi v hlavě probouzejí ostré a přesto mlhou zahalené obrazy surrealismu snoubícího se s metaforou. Myslím, že za podobný kousek by se nestyděl ani takový David Lynch. Opravdu povedené!
Přátelé,
díky za trpělivost s délkou textu a za komenáře, také za shovívavost s mým sladkobolným pokusem. Těší mne, pokud Vás to neurazilo, snad z Vás nemluví úcta k šedinám.