Pavel Renčín

„Měli bychom se rozdělit. Pročistíme to tak rychleji,“ zastavil se Mentor a rozhlédl se po ostatních. Jeho tmavá kůže se v okolním přítmí téměř ztrácela.
„Myslím, že je to dobrý nápad,“ přikývl Fizo okamžitě.
„Ticho!“ zvedl Martin náhle výstražně ruku.
„Neslyšíte nic?“ Trojice hrdinů nastražila uši. Kolem projel modrý Fiat. V dálce zazněly policejní sirény a pak tu bylo ještě něco. Lidské hlasy, které něco vykřikovaly, možná skandovaly.
„Jde to odtamtud,“ ukázal Martin prstem před sebe.
„Mrknem tam,“ řekl Fizo. Zbytek skupinky jej automaticky následoval. Anya se mračila. Její silná intuice křičela na poplach.
„Buďte ve střehu. Nějak se mi to nelíbí,“ pronesla vážně. Někde před nimi se ozval zvuk tříštěného skla. Fizo zpomalil.
„Co se to tam děje?“ řekl potichu a na konci ulice opatrně nahlédl za její roh. Otevřel se mu výhled na malé náměstí poblíž centra města, přes které procházela asi stovka lidí, držících v rukou jakési cedule a silné svítilny. Do vzduchu se nesl rozohněný křik davu.
„Pryč s Temnými hrdiny!“
„Zbavme se jich!“
„Přivedli do města démony!“
„Hrdinové působí jen potíže!“
„Už vás tady nechceme!“ Jeden z členů shromáždění vzal do ruky dlažební kostku a prohodil ji čelním sklem nejbližšího zaparkovaného auta. Na protější straně byla pro změnu rozbita výloha obchodu s módním oblečením a jinde dokonce vzplál i oheň. Fizo pohlédl nevěřícně na ostatní.
„Nevděční parchanti,“ procedil Mentor skrze zuby.
„Proč to říkají? To nevědí, co jste pro ně už všechno udělali?“ nemohl pochopit Martin.
„Šel jsem kvůli nim do světa démonů, abych jim přivedl zpátky jejich děti a oni takhle?!“ vykřikl Fizo naštvaně. V posledních několika chvílích se v něm kumuloval obrovský vztek a ten hrozil, že každou chvíli hrdinu ovládne.
„Nikdo nemohl tušit, že se z těch dětí stanou démoni. Děláme, co můžeme,“ prohlásila Anya klidně.
„Asi dám někomu z nich přes hubu. To můžu,“ vzepřel se náhle Fizo.
„Co já už tomuhle městu obětoval,“ řekl a vykročil zpoza rohu vstříc davu.
„Fizo!“ zavolala za ním Anya nešťastně. Mentor k němu přiskočil a popadl ho za ramena.
„Vykašli se na to, kamaráde. Je to jen hrstka lidí, co to nemá v hlavě srovnané,“ naléhal na něj.
„Nech mě!“ Fizo se mu vztekle vysmekl.
„Oni za to nestojí!“ skočil mu snědý hrdina do cesty. Ve stejném okamžiku se však něco změnilo. Křik davu se postupně změnil z výhružného na vyděšený. Lidé začali v panice prchat od ostatních a pokoušeli se dostat do bezpečí.
„Co se děje?“ zamračil se Fizo. Mentor se zmateně rozhlížel společně s ním. Doběhla je Anya s Martinem.
„Démoni?“ zeptal se Martin, který stále neviděl zdroj paniky prchajících lidí. Ti po sobě šlapali. Skákali jeden přes druhého a ječeli.
„Vidíte něco?“ snažil se dozvědět Mentor. Nikdo mu neodpověděl. Hrdina sledoval kužel světla jedné ze svítilen, jak se zastavil na jiném člověku na pokraji davu. Ženská postava v potrhaném oblečení podivně naklonila hlavu a náhle velmi rychlým pohybem zaútočila svými zuby na jinou ženu, která právě probíhala okolo. Ta vykřikla a v příštím okamžiku se jí útočnice zakousla do ramene.
„Zombie,“ vyhrkl Mentor zneklidněně. Ostatní už útočníky také zahlédli. Nemrtví se vynořovali z bočních uliček, klátili se ze strany na stranu a bezduše mířili k hysterickému davu. Martin zcela zřetelně viděl uprostřed jejich čel zářit jasné zelené body, spojení s jejich pánem.
„Má moc na ně neúčinkuje,“ kousl se Mentor do spodního rtu.
„Drž se u mě,“ prohlásila jeho sestra.
„Někde poblíž bude jejich pán,“ ozval se Martin.
„A možná jich bude víc,“ dodal slabým hlasem.
„Nejdřív zlikvidujeme ty mrtvoly,“ rozhodl Fizo rázně a rozběhl se proti prchajícím lidem. Martin se otočil na Anyu s Mentorem.
„Kdybychom zlikvidovali toho, kdo ty nemrtvé povolal, zničíme i je,“ vysypal ze sebe rychle, aby mu neutekli i oni.
„Dvě mouchy jednou ranou,“ usmál se Mentor.
„Přesně,“ opětoval Martin jeho úsměv.
„Martine, dokážeš zlikvidovat nemrtvého?“ zeptala se Anya zvědavě.
„Zombie ano, ale jejich pána ne,“ odpověděl ji smutně.
„Jejich pány jsou lidé?“ zajímal se Mentor.
„Řekl bych, že napůl lidé a napůl démoni. Alespoň takové jsem potkal v kanálech,“ pokýval mladík hlavou.
„Ty zase můžu zlikvidovat já. Fajn, jdeme spolu a najdeme ty, co je sem zavlekli,“ řekl Mentor a pohlédl na svou sestru.
„Zvládneš to?“ zeptal se tiše.
„Neměj obavy. Já si poradím,“ uklidnila ho. Mentor s Martinem se rozběhli přes náměstí. Anya se vydala naproti hladovým nemrtvým.

Byli všude. Lidé křičící o pomoc a snažící se co nejrychleji dostat do bezpečí. Nemrtvých ovšem přibývalo. Přicházeli pořád další a další. Potáceli se mezi lidmi a na každého ve svém dosahu bez prodlení hladově útočili. Vzduch brzy nasákl pachem krve a smrti. Vyděšené i trýznivé výkřiky zaplavily náměstí a nejen jej. Oživlí mrtví se velmi rychle rozlezli po celém městě.
Útočili na lidi, zvířata a dokonce i démony. Ničili, zabíjeli a sytili se. Vpadávali do domů, potulovali se po ulicích, prahli po čerstvém mase. Město zachvátila panika a děs.

Dethar stál mlčky u okna a potěšeně pozoroval tu zkázu. Ve městě propuklo několik požárů. Vzduchem se nesly zděšené výkřiky bezbranných lidí.
„Tohle hrdinové nezvládnou,“ ozval se Bonerův hlas za jeho zády. Vůdce se otočil.
„Nemají absolutně žádnou šanci,“ pousmál se na svého přítele.
„Co chceš dělat teď?“ zajímal se Boner a založil si silné paže na prsou.
„Teď je v tom necháme chvíli plavat. Musí si uvědomit, že nejsou tak neohrožení, jak si doteď mysleli. Pak nemrtvé stáhneme anebo taky ne,“ zasmál se tiše.
„Spíš ne,“ řekl Boner vesele.
„Líbí se mi, jak uvažuješ, příteli,“ pokýval Dethar hlavou uznale.
„Mimochodem, nesu ti novinu,“ Boner zvážněl.
„Poslouchám.“
„Kronovi se konečně podařilo najít Zikmunda.“
„Chceš říct toho proradného zběha,“ opravil ho Dethar kysele.
„A kde je?“
„Není. Našel ho mrtvého na jihu města poblíž nějakého skladiště,“ oznámil mu Boner.
„Taky dobře.“
„Ta horší zpráva je, že než zemřel, stačil o nás vyžvanit Temným hrdinům. Kron to zjistil, když si prohlídl jeho minulost,“ Boner si založil ruce v bok. Dethar se otočil a přešel zpátky k oknu. Po dlouhý okamžik zavládlo v místnosti zlověstné ticho.
„To nevadí,“ prohlásil náhle.
„Hrdinové nás už nemůžou ohrozit. Teď mají dost práce dole ve městě a dříve nebo později stejně do jednoho padnou. Naší nemrtví je nakonec udolají. Na to vem jed.“
„A ještě jedna věc,“ zaváhal Boner.
„Ven s tím.“
„Mám dojem, že Kron začíná tušit, že se mu čas od času dostaneš do hlavy. Myslím, že by sis s ním neměl moc zahrávat, přece jen víš, jak je nebezpečný. Mezi vyššími démony nemá téměř konkurenci.“
„S tím si nedělej starosti. Dělám jen to, co je nutné. Kdybych se mu nedostal do hlavy, nikdy by pro nás neunesl tu bábu s tím dědkem. Díky nim máme páku na tu holku, však víš,“ pronesl Dethar klidně.
„To vím. Já jen, že je nebezpečný.“
„To mi nemusíš říkat dvakrát. Vím moc dobře, co dokáže. Bohužel si hájí vlastní zájmy a jen těžko se dá přesvědčit, když ho k něčemu potřebuju. Jemu jde jen o prosazení démonů v našem světě. Nic jiného ho nezajímá. Počítám, že se nás bude chtít ke konci zbavit. To stejné ovšem já mám v plánu s ním. Až bude čas, použijeme k jeho likvidaci tu holku. Ta to zvládne. Neboj se, mám to promyšlené.“
„Tak to jsi mě uklidnil,“ pousmál se opět Boner.
„O mně nepochybuj. Víš, že to nesnáším,“ zahleděl se na něj Dethar zkoumavě.
„Ano, promiň,“ pronesl Boner váhavě.
„Půjdu zkontrolovat staroušky a tu holku,“ navrhl rozpačitě.
„Běž,“ souhlasil Dethar a vrátil se k výhledu z okna, kterým by se mohl kochat klidně celý den.

Mentor zvedl ze země ceduli s nápisem: SMRT TEMNÝM HRDINŮM – ŽIVOT NAŠIM DĚTEM a udeřil její násadou oživlou mrtvolu, která se za ním potácela, přímo do obličeje. Nemrtvý upadl na zem. To už k němu přiskočil Martin a vztáhl proti němu pravou ruku. Poblikávající zelené světélko na čele hnijící mrtvoly, které viděl pouze on, pohaslo a útočník znehybněl. Spojení s jeho pánem bylo přerušeno.
„Kde najdeme toho, co je povolal?“ zeptal se Mentor.
„Já nevím,“ pokrčil Martin rameny.
„To zjistit nedokážu,“ přiznal se bezradně.
„Ale podle mě nebude daleko,“ dodal rychle, aby vnesl do situace alespoň minimum světla.
„Jdeme tam,“ rozhodl hrdina a ukázal prstem k ústí dvou bočních uliček. Okolo proběhl jakýsi muž držící si poraněnou ruku. Podle výrazu v jeho obličeji byl očividně v šoku. Kousek od nich se rozhořelo stojící auto.
„Kde jsou policajti, hasiči?“ zavolal za běhu Martin na Mentora.
„Myslím, že ti teď mají práce až nad hlavu,“ zahřměl na něj přes okolní hluk hrdina. Společně začali prohledávat boční uličky.

Fizo za sebou zaslechl krátký ženský výkřik. Otočil se. Dvě oživlé mrtvoly povalily na zem starší ženu. Nemrtví se na ni bez milosti vrhli a doslova ji drásali zaživa. Hrdina zkoncentroval svou mysl a jednomu z útočníků se rozletěla hlava do všech stran. V příštím okamžiku se druhá nemrtvola zlomila v pase, ale i přesto se dál snažila dostat k nyní již nehybně ležící ženě.
Hrdina použil znovu svou moc a roztrhal houževnatého útočníka zevnitř. Pak přiskočil k ženě na zemi. S tichým povzdechem zjistil, že už jí není pomoci. Napravo od něj se odehrál nějaký pohyb. Fizo jej zaregistroval periferně.
Okamžitě pohlédl tím směrem a spatřil démona o velikosti menší dodávky, jak si to míří přímo k němu. Netvor nejvíc ze všeho připomínal obřího pavouka. Pohyboval se na šesti končetinách, což jak hned poté hrdina zjistil, byly mohutné paže zakončené silnými prsty s krátkými rovnými drápy. Démon měl podivnou úzkou hlavu s ostrým roubeným zobákem.
Přihnal se k Fizovi a chňapl po něm dvěma ze šesti končetin. Hrdina pozpátku uskočil a povalil tak na zem jednu oživlou mrtvolu, která se na něj právě chystala vrhnout. Ze stínů vedle se vynořila Anya a uzavřela nemrtvou ženu do neprodyšného silového pole. Fizo tak získal čas vyskočit opět na nohy.
Démon se po něm ohnal silnou paží. Hrdina sebou cukl a netvorova končetina vyskočila z ramenního kloubu. Útočník zaskučel.
Oživlá mrtvá, uzavřená v cele ze silového pole sebou nepřestávala zmítat. Hrdince poblíž se protočily panenky a vzduch uvnitř její pasti se v jediném okamžiku nasál do sebe. Drtivá imploze roztrhala zombie na kusy.
Démon vydal ostrý hrdelní zvuk a opět se vrhl na Fiza. Hrdina uskočil do stínu. Netvorovi se do cesty postavila Anya. Neviditelná zeď zablokovala útočníkovi k hrdince cestu. Fizo se opodál vyloupl ze tmy a použil na démona svou moc. V protivníkově těle zapraskaly kosti. Anya se nadechla a pomocí své síly vytlačila nezvaného útočníka zpět do jeho světa. Okolní prostor se s lupnutím opět uzavřel.
„Skvělá spolupráce,“ usmál se po dlouhé době opět Fizo.
„A tak to má být,“ mrkla na něj Anya. Hned poté však zvážněla.
„Co je?“ všiml si hrdina změny výrazu v jejím obličeji.
„Stařena,“ pronesla hrdinka záhadně.
„Co je s ním?“
„Chce se s námi setkat,“ odvětila Anya tiše.
„Kde?“ zajímal se Fizo.
„Ve Střelce.“
„Ne, tam se máme sejít až zítra,“ opravil ji hrdina.
„Ne zítra. Hned!“ pohlédla na něj upřeně.
„Dobře, najdeme Martina a tvého bratra a vyrazíme,“ přikývl Fizo bez rozmýšlení.