Pavel Renčín

Krátká povídka, spíš atmosférická hříčka na několik stran, mě v roce 1999 poprvé vynesla do čela soutěží. Byla to má celkově asi šestá povídka a měla osm stránek.
Do té doby, jsem se snažil psát klasickou fantasy – napodoboval jsem Sapkowského, když jsem zrovna četl Sapkowského. Napodoboval jsem Tolkiena, když jsem právě dočetl Tolkiena. Pak jsem měl jednou večer zatraceně morbidní náladu. Dostal jsem hroznou chuť psát o kostech. O hromadě kostí. O obrovské hromadě kostí poskládaných tím nejbizarnějším způsobem. Za dva dny jsem měl dopsáno.
Jako neználek jsem obeslal dílko do tří soutěží. Výsledek? Druhé místo v prvním ročníku O železnou rukavici lorda Trollslayera (první obsadil Vladimír Šlechta) a pasování na Rytíře fantasy v soutěži O nejlepší fantasy. To za těch pár hodin stálo, ne? :)

Povídka vyšla ve sborníku Drakobijci I.

Ukázka

Černá hlína vůkol tlumila kroky. Zahrada pod skalním převisem byla ponurá a temná, přesto v ní nevládla úplná tma. Bledé světlo měsíce se odráželo od desítek malých přízračných květin; stonky vyrobené z jemných kůstek ptáčat i jiných mláďat, okvětní lístky z krovek brouků zlatohlávků, jiné z motýlích křídel a další v jemně ladících odstínech šedé a hnědé – z křídel nočních můr a průsvitných netopýřích blan. Úzké cestičky sypané bělavým práškem, malé kamenné altánky obklopené soustřednými kruhy plotů ze zaostřených klacíků a vidliček klíčních kostí malých hlodavců. Strýček své břemeno něžně uložil doprostřed jednoho takového kruhu. Kolem mrtvého zvířátka do země zabodal několik zaostřených smrkových větví. Celé místo jakoby pulzovalo nádechem tajemství, stíny ožívaly. Strýček se otočil: “Dobrou noc”.

Recenze