Pavel Renčín

V hostinci panovala špatná nálada. Jakýsi potulný zpěvák si drnkal na svou kytaru a zpíval písně o svobodě, jež byla ve městě nedostatkovým zbožím. Většina lidí zírala do svých korbelů a nechtělo se jim už ani opít. Avšak některým jedincům se chtělo a brzy to udělali. Těm pak bylo veselo a jejich tváře zdobily nepřítomné výrazy.
Nad jedním ze stolů se vznášel pochmurný mrak a ani nikdo z opilců se k němu nepřiblížil. Na straně jedné seděla čtveřice individuí, která šoupala nohama a snažila se vypadat co možná nejméně nápadně. Pouze jeden z nich nerušeně pil vodu z přistaveného korýtka. Naopak druhá strana byla plná nebezpečně vyhlížejících buranů, jimž vévodila oslnivá krása v jejich středu.
Měla na sobě jen jednoduché šaty, které ji na oko halily, ale při tom nechaly vyniknout všem záhybům jejího dokonalého těla. Vlasy černé jako dehet jí spadaly po ramena. Možná měla trochu větší nos a úzké rty, ale obojí se k ní neuvěřitelně hodilo.
„Tak jak sis to představoval, blbečku!“ vyjela najednou. Vyv chvíli upřeně pozoroval špičky svých bot, poté ho zaujal pavouk krmící se u stropu tučnou mouchou a nakonec se konečně odvážil pohlédnout své bývalé snoubence do očí. Byly dokonalé, stejně jako ona. A to se mu na ní protivilo ze všeho nejvíc. I když si s ní třeba jen vyšel na procházku, připadal si jako ten ošklivý soused odvedle, kterého si nikdo nevšímá.
„No?“
„Já…“
„Už je mi to jasné,“ zvolala vítězoslavně. „Ty, syn nějakého idiota, který tvojí mámě určitě utek, ses rozhodl, že si vezmeš krásnou a dobře situovanou nevěstu, že? Ale na svatbě ses lekl a řekl si, že to nebyl až tak dobrý nápad, že? Nebo si tak blbý, že nerozumíš tradici, hm?“
„Jestli, jsem to dobře pochopil, tak jste mě chtěli zabít za to, že na svatbě pršelo,“ začal opatrně Vyv, ale přerušil ho burácivý smích vesničanů. Smáli se, až jim z očí tekly slzy a tloukli pěstmi do stolu.
„Mělas pravdu, Magdičko, je to opravdu tupec,“ dodal jeden uhrovitý hromotluk a následovala další salva smíchu. Stín se pokusil také usmát a získat si je tak na svou stranu, ale když ho Magdička sjela ledovým pohledem, raději přestal.
„A tihle ti otrapové jsou tví spolužáci z cirkusu, které si nabral cestou, že?“ zeptala se, ale vůbec to nemyslela jako otázku. Byla si jista svou pravdou. Vtom se do toho vložil Krutipérko. Zvedl se od svého korýtka a upřeně se na ni podíval.
„To tedy ne! My jsme se k němu přidali sami,“ odpověděl  chladně, Stín slabě přikývl. Magda se zarazila. Tohle se nestávalo. Vždycky měla pravdu a tihle šašci ji přestávali bavit.
„To je přeci jedno. Ale k věci. Jestli si mě chceš opravdu vzít, budeš pro mě něco udělat. Půjdeš a…“
„Ale já si tě nechci…“ začal Vyv, ale jeho nastávající ho sjela pohledem, pod kterým by roztál kámen. Chlupy v zátylku se mu zježily hrůzou, když si představil co by mu mohla udělat, kdyby odmítl. To raději zabít draka.
„Zabiješ pro mě toho obra a staneš se starostou tohohle města,“ sdělila mu s překrásným úsměvem na rtech.
„Jistě, miláčku,“ opětoval ji úsměv. Jeho přátelé se zarazili uprostřed pohybu.
„A nepokoušej se utéct, podruhé už nebudu tak milosrdná!“řekla, zatímco vstávala. Její svalnatý přítel ukázal dvěma prsty na Vyvovy oči, a pak na ty své. Nemusel to gesto vysvětlovat. Vyv jen přikývl a dál se nepřítomně usmíval.
Když pak vesničané odešli, napětí povolilo a vybublalo na povrch jako dlouho potlačovaný vztek. Vyv omdlel. Stín začal bušit hlavou do stolu. Karel s Krutipérkem se na sebe podívali a neznatelně kývli. Jejich čas přišel. Starý vozka si přehodil nohy přes stůl, ruce dal za hlavu, a co nejpohodlněji ulehl na dřevěnou lavici.
„Co tě to proboha napadlo!“ obořil se Stín na Vyva, sotva ho za pomoci několika facek probudil.
„Jak tě mohla tak rychle najít?“ vyzvídal Krutipérko.
„Nevím sakra,“ odsekl Vyv, vypadal jako na pokraji zhroucení. „Ale raději se utkám se stovkou draků, než abych si ji vzal,“ dodal smutně.
„Se stovkou draků možná, ale ne s tím obrem. Ty ho neznáš!“ zařval Stín.
„No tak, vždyť na tom nic není. Porazíme obra, přenecháme jí vládu nad tímhle městem a utečeme. Při troše štěstí bude mít tolik práce, že mě ani nebude hledat.“
„To je dobrý plán,“ přikývl Krutipérko.
„Opravdu skvělý plán, už stačí jen porazit obra,“ odpověděl mu Stín ledově.
„No tak,“ řekl Vyv a poplácal kamarády po ramenou. „Nic, co bychom nedokázali, ne?“
„Do toho by šel jedině blázen. Promiň, ale já nechci zemřít. Ještě ne.“
„Já jdu,“ přikývl Krutípérko vážně.
„I ááá.“
„Stíne?“
„Ne, na obra s tebou nepůjdu. Odpusť. Sbohem,“ řekl stín a nasadil si kápi. Potom odešel.
Ostatní tři pak půlhodiny tiše seděli a dívali se jeden na druhého. Pak si ale objednali další pití a rozhodli se dnešní večer propít. Noc ubíhala a za okny začalo lehounce mrholit. Čím více byli v náladě, tím víc se jim líbil zpěv potulného pěvce, který ještě stále neúnavně vyhrával. Jeho písně opravdu dokonale seděly a on je dokázal zpívat neuvěřitelně procítěně. U té, v níž je první z rytířů veličenstvo kat, spustil Krutipérko slzavé údolí.
Ponocný už vyvolával půlnoc a Stín stál stále za oknem. Díval se dovnitř, kde se Vyv pokoušel přepít Karla, a po tváři mu stékal déšť. Nikdo ho tam nemohl vidět, za tmy byl neviditelný. Měl rád noc, kde mohl ve stínech schovat svůj podivný stín.
„Nemůžu je v tom nechat,“ zašeptal a odběhl do tmy.