Pavel Renčín

Kráčeli po rušných městských cestách jako králové a lidé se jim klidili z cesty, co nejrychleji mohli. Krutipérko si zprvu myslel, že je to kvůli jeho mohutné postavě, ale poté zahlédl pár strojených úklon směrem ke Stínovi. Na tom chlapovi bylo něco, co mrazilo v zádech a nebyl to jeho bělásek. Ten chlap s nimi určitě neměl čisté úmysly. Ale kdyby se cokoliv stalo… Při sebemenším náznaku čehokoliv by ho Krutipérko na místě zabil. Tím si byl jistý.     
„Co si to tam funíš pod vousy, Krutibrko,“ okřikl ho nečekaně Stín a vytrhl tak Krutipérka ze zamyšlení.
„Nic, Stíne, vůbec nic. Hezký boty.“
„Dobře, díky,“ odpověděl Stín a znovu upřel svou pozornost před sebe.
Dav, kterým se museli doposud prodírat, najednou zmizel. Stáli uprostřed ulice a mlčky se na sebe dívali. Takovéto situace nastávají vždy krátký okamžik předtím, než se něco zvrtne. Léčka, zrada, střevní potíže, prostě cokoliv. To do správného dobrodružství prostě patří.
Z dálky se ozývaly bubny, jásot, občasné výkřiky a hlasitý smích. Kakofonie zvuků se pomalu přibližovala, až docílila vrcholu a oni na ulici, protínající tu jejich, zahlédli pochodující karneval. Dost chudý karneval, pomyslel si Vyv. Žádné vlajky, šašci, nebo polonahé tanečnice, jen pár veselých lidí, bubeníci a harmonikář bez nohy. Stín se zastavil a s hlasitým plesknutím se udeřil do čela. Zbytek skupiny se po něm udiveně otočil.
„Je přece středa, den hrdinů.“
„Den hrdinů?“ opáčil Vyv udiveně.
„Vy jdete z daleka, viďte.“
„Ne,“ odpověděli všichni současně. (V Karlově podání to znělo velmi podivně, něco jako „ie“, ale nikdo se tomu kupodivu nedivil.)
„Nevadí. V den hrdinů může každý vyzvat k souboji pána tohoto města. Když vyhraje, získá celý stát i s přilehlými usedlostmi a…“
„A když prohraje?“ zeptal se Krutipérko.
„Půjdeme se raději podívat. Aréna je odtud kousek,“ vyhrkl ze sebe Stín nadšeně a vykročil k davu.     
Krutipérko ho předehnal a na svém věrném oři se vnořil do masy lidí. Jel s hlavou vztyčenou a v očích měl jiskru, jakou mívají velmi šílení lidé, kteří si právě splnili svůj šílený sen. Nikdo se neodvážil zasmát. Další šel Stín a tomu se nezkřížil cestu. Lidé se před ním rozestupovali, jako by jakýkoliv jeho dotek způsoboval okamžitou a bolestivou smrt. Poslední šel Vyv a musel se ohánět lokty a nadávkami, aby svým společníkům stačil. Cítil se jako outsider skupiny a věděl, že určitě ne právem.
Ve velké aréně, vytesané z bílého mramoru, se pohodlně usadili, odehnali chlápka s párky a shlédli vystoupení silně podprůměrných akrobatů, které se skládalo převážně z vyhazování se navzájem do vzduchu. Polovina se už nezvedla a museli je z jeviště odnést.
Konečně se ozvaly famfáry a hned po nich dramatická hudba několika malých housliček. Krutipérko se netrpělivě zavrtěl na své sedačce.
„A opravdu uvidíme opravdové hrdiny s opravdovými zbraněmi?“ zeptal se dychtivě.
„Jistě,“ odvětil mu stín klidně.
Chvilka napětí skončila a ozvaly se bubny. Tvrdě do nich bušili najatí Trollové. Tohle byl pravý válečný dusot a aréna se otřásala v základech. Přicházel první hrdina.
Byl obrovský. Krutipérko ještě nikdy neviděl tak velikého člověka, zabaleného do takového množství oceli. Vběhl před zraky diváků a divoce se rozeřval. Sklidil potlesk několika jedinců, kteří si mysleli, že to k tomu prostě patří, ale nato si ho už nikdo nevšímal a všichni znovu upírali oči k východu. Válečník divoce řval a začínal rudnout v obličeji, ale pozornost se už upoutat nepodařilo. Přicházeli další.
Další rek do arény doslova vletěl po hlavě a hned kolem sebe rozhodil pár blesků. Za ním se řítil člověk s korunou na hlavě, přijíždějící na zlatém oři a v patách se mu držela poslední, mírně zakrslá postava. Dav začal popuzeně hučet a užuž bral do ruky shnilou zeleninu, když prcek udělal ve vzduchu několik salt a rozhodil při tom hvězdice.
„Iiiiiiiiaaaaaaa!!“ ozvalo se vedle Krutipérka a on byl nucen odtrhnout zrak od hrdinů. Osel třeštil oči před sebe a přerušovaně dýchal. Jedna z hvězdic se zabodla těsně vedle jeho hlavy.  Krutipérko si všiml tenké čúrky, odtékající zpod osla a vlévající se jedné draze oblečené ženě do klobouku. Nechtěl si ani představovat, co se stane, až se naplní.
„Teď valte oči, pánové,“ řekl jim Stín a všichni se poslušně otočili. Až na Vyva, který usnul. Stín ho postrčil loktem.
„Ano beru,“ zakřičel Vyv. Ostatní tři nejprve svorně pozvedli oči k nebi a pak teprve začali sledovat arénu. Země se otřásla. Přicházelo něco velkého.
Hrdinové znejistěli. Pohlédli na sebe a pak na obrovskou bránu naproti nim, ze které se vynořila monstrózní noha. Všichni zatajili dech.
„Párky, čerstvé párky,“ zkusil to prodavač a okamžitě se stal obětí krátkého, ale krvavého lynče.
Z brány se vynořila monumentální postava převyšující vztekem rudého barbara nejméně šestkrát. Jediné co měla oblečeno, byla obrovská přilba se zahnutými rohy. Divákům se tak naskytl krásny výhled na jeho svaly hrající tělo.
Barbar se na něj s řevem vrhl a zaslouženě si tak získal chvilkovou pozornost. Obr po něm střelil rukou, jako by odháněl mouchu a muž přeletěl vysoké hradby arény. Ozvalo se kovové zadrnčení.
Mág se stáhl do pomyslného rohu kulaté arény a čelo se mu zkřivilo soustředěním.
„Braňte mne,“ prodralo se mu skrz zatnuté zuby. Jezdec ze sebe vydal válečný pokřik a cosi pošeptal svému koni. Zlatá kopyta se zaryla to písku. V patách se jim i přes svůj malý krok držel mužíček. Tasili své zbraně a připravili se na svůj životní souboj. Obr na ně upřel svůj alkoholem zkalený zrak a znechuceně si odfrknul. V prostorách arény se prohnala malá vichřice a odmrštila hrdiny na protější zeď. Kosti zapraskaly a zlatá koruna posetá krvavými krůpějemi odlétla mezi diváky, kde ji kdosi chytil a okamžitě schoval pod kabát.
„Nudné,“ řekl Vyv a zvedl se k odchodu. Za jeho zády ještě mág seslal kouzlo, jímž u obra vyvolal slabé kýchnutí. On sám se vlivem obrovského množství magie rozpadl na prach.
V tu samou chvíli klobouk plný trpělivosti přetekl a oni museli odejít poněkud na kvap. Když jako první vybíhali z arény, ozývali se za nimi na půl vyděšené a znechucené výkřiky. Zaběhli za roh a nabrali dech.
„Tak, kam teď?“ obrátil se Vyv na Stína.
„Pospěš, Vyvolený, vědma nás čeká.“ Stín se odmlčel a přejel je vážným pohledem, „je to hnedka tady za rohem,“ dodal.