Pavel Renčín

Tak jsem se po delší době znova ozval a přidávám další díl.

ČÁST TŘETÍ, kdy do města přijíždí pohroma, a naši hrdinové se potkávají s mužem, jehož jméno je stín

Kristýnka měla takové sentimentální chvíle ráda. Seděla na stoličce, vymezené pro čestné hosty, a prstem si do vzduchu malovala melodii, kterou zpíval dětský sbor. Vypadala tak velice vznešeně a všichni si o ní mysleli, že dokonale rozumí hudbě. Všichni, až na ni. Neměla sluch. Vlastně byla vždy rozený antitalent na všechno, a tak si vymyslela svoji zálibu v hudbě. Komentovala ji a pracovala při tom s takovými slovy, že ji nikdo nerozuměl. Dělala to dlouho a tuze ji to bavilo, cítila se být důležitá. Dokonce ji pozvali i na zkoušení dětského sboru, kde zpívala její vnučka. Byl to krásný den.

„Ííííí-ááááá,“ ozvalo se radostné zahýkání a Kristýnčin skvělý den byl najednou v tahu. A to ještě nevěděla, že se za chvíli všechny děti rozutečou a z jedné z ulic se vyřítí šílený osel, s ještě šílenějším řidičem. Když se tak stalo a Kristýnka si myslela, že horší to být už nemůže. Ano. Přesně v ten okamžik ji na hlavu dopadlo něco nazelenalého.

„Proč se vlastně směješ?“ zařval Krutipérko do všudypřítomného jekotu, prokládaného Karlovým šťastným hýkáním.

„Copak to nevidíš? Vždyť je to sranda! Podívej se, tamty slepice z toho začaly snášet vajíčka!“

Krutipérko se tím směrem podíval. A vážně, všude kolem se povalovala narychlo snesená vajíčka, která ta chytřejší dítka hned sbírala. Starý vozka dal ruce za hlavu a usadil se tak pohodlně, jak to je na kymácejícím se voze šlo. Jó, tak tohle je ten život, o kterém všichni mluví. Líbil se mu, a proto si slíbil, že už nikdy nebude jezdit s hnojem. Musí si ještě na stará užít nějaké to nemilostné dobrodružství.

Projížděli teď úzkými uličkami chudinské čtvrti. Lidé jim zděšeně uhýbali z cesty, aby se hned potom otočili a divili se tomu, co vlastně viděli. Divokého osla, jež ze sebe co chvíli vydával radostné skřeky, šíleného kočího s bláznivým úsměvem a trojici završoval starý muž ve slaměném klobouku, který si ničeho nevšímal a jen se klidně díval do prázdna.

V jedné zvláště úzké uličce se jim ale do cesty postavil muž v kápi. Nadstavil ruku před sebe, doufaje že zastaví.

Vyv zapráskal malým bičíkem do vzduchu a zamířil přímo na opovářlivce, Karel ale zděšeně zaprotestoval. Poté začal brzdit a vůz se dostal do smyku. O pár okamžiků později už všichni leželi na velké hromadě hnoje. Kromě Karla, který pádil ulicí pryč. Ani jednou se neohlédl.

Vyv ztratil klobouk. Naštvaně seděl na hromadě třísek a něco si nabroušeně bručel, vůbec si nevšímal, že muž, který je zastavil, teď stojí blíž. Krutipérko vystrčil hlavu z kupky hnoje s výrazem člověka, kterého někdo probudil příliš brzy. Byl naštvaný, když ale uviděl tu zlověstnou kápi, velmi rád se zahrabal zpátky.

„Mohl bych vám říci něco o tomhle městě?“ zeptal se neznámý. Mluvil tiše a sebevědomě. Čumilové postávající okolo se teď rychle klidili z cesty.

„Jméno?“ odpověděl Vyv, aniž by zvedl hlavu.

„Mé jméno je Stín, ale…“

„Cože? Proč zrovna Stín?“ řekl nezaujatě Vyv, stále zaměstnaný čištěním obleku.

„Podívejte se sám.“

Zhrzený ženich se postavil a podíval se na neznámého. Byl oblečený jen v černé a díky kápi mu nebylo vidět do tváře. A pak zjistil původ jeho jména. On měl…

„Bože, vy máte bílý stín?! Jak?“

Neznámý jen pokrčil rameny. „Já nevím. Prostě jsem se tak narodil, směju se snad já, že máte křivé uši?“

„Já nemám křivé uši.“

„To byl jen příklad. Já za to vážně nemůžu,“ posmutněl Stín.

„No tak. Snad se tolik nestalo. Můžete si sundat tu kápi? Nemám rád, když člověku, se kterým mluvím, nevidím do tváře,“ nasadil Vyv milý tón hlasu.

„A nebudete se smát?“

„Proč bych se proboha smál?“

„Jen tak, nebudete?“

„Nebudu,“ řekl Vyv a hned nato se musel kousnout do rtu a k tomu zatnout pěsti za zády.  Stín totiž odhalil tvář, jež byla černá jako nejhlubší noc.

„Pořád nevím, proč bych se měl smát. Jsou přece stovky Černochů, kteří hází bílý stín.“ Z kopky hnoje se ozýval hýkavý smích.

„Vážně?“ zeptal se s nadějí v hlase Stín.

„Jistě,“ odpověděl  Vyv, ale pak se zarazil. Poprvé v životě ho totiž objal úplně cizí muž.

„Od této chvíle se můžeš nazývat mým přítelem. Jak že se…?“

„Vyv.“

Stín znejistěl. Začal přecházet sem a tam a drbal se při tom na vousaté bradě.

„Jak se prosím tě jmenoval tvůj otec?“

„Olený. Ale proč…“

„HA!“ vykřikl stín vítězoslavně Stín a mimoděk vystřelil s rukama nad hlavu.

„Co to…?“

„HA!

„Můžeš mi…“

„HA! Já ho našel. Má cesta je u konce,“ pravil stín a pak si sám sobě zatleskal. „Pojď, musíme jít k vědmě, vše ti vysvětlím cestou.“

„Ale!“

„Jdeme,“ řekl rázně stín a vykročil. Nezbylo jim než ho následovat. Jistě už je po celém městě hledají za výtržnosti.

Když zašli za roh, dohonilo je nadšené hýkání. To Karel se konečně odhodlal.

„No, kde jsi byl, ty starý zbabělče,“ řekl mu krtupérko a poplácal starého osla po šíji.

„Iiaaaa,“ odpověděl mu na to omluvně a svěsil hlavu.

„Já vím, není to lehké. Zkus to překonat, vždyť teď jsme hrdinové.“

„IIIIIAAAAAA,“ ozval se Karel a vzepjal se na zadní. Pak pohlédl na svého pána a pokynul mu hlavou. Krutipérko zaváhal, ale pak se přeci jen odhodlal a nasedl na oslova záda.

Osel znova vesele zahýkal, ale teď nebyl sám. Starý vozka se přidal a dokonce odhodil svůj starý klobouk, který klouzavým pohybem dopadl na špinavé kočičí hlavy ulice. Společně pak vyrazili za vzdalující se dvojicí.

Chlapec, který celou scénu pozoroval ze svého úkrytu, se konečně opovážil vyjít. Planoucíma očima se díval za vzdalující se skupinkou a pak se sehnul pro časem prožraný slamák. Přirazil si ho do čela.

„Jednou chci být jako on,“ řekl si pro sebe.