Pavel Renčín

„Já se živím jako nájemný vrah. Občas někoho musím sejmout, ale je to dobře placená práce, při které mám ruce v teple. Rád navštěvuji noční kluby a patřím do klubu milovníků černé kůže. Příležitostně si zahraju šachy,“ dovyprávěl Stín a otočil se tázavě na Krutipérka.
„Já jezdím s hnojem,“ řekl vesele a poplácal Karla po šíji. Ten radostně zahýkal a přikývl.
„A?“ 
„Jaké a? To je všechno.“
„Ty nemáš koníčky?“
„Ne, má práce je zároveň mým posláním,“ prohlásil Krutipérko vznešeně. Poté následovala velice trapná chvíle ticha, která skočila, až když jim Stín ukázal oprýskanou budovu s velikou cedulí Vetešnictví a oznámil jim, že jsou namístě. Popošli blíž a zjistili, že oprýskaná není to správné slovo. Byla sešlá, hnusná, neuvěřitelně stará a postavená s naprostým nedostatkem dobrého vkusu.
„Tohle je ono?“ zeptal se Vyv a ukázal na barabiznu.
„Ano. Prosím vejdi, Vyvolený, ale pozor vědma už je poněkud přestárlá. Příliš se k ní nepřibližuj,“ poučil ho Stín a při tom ho dostrkal ke dveřím.
„Ty se mnou nepůjdeš?“
„Nejsem přeci blázen!“ zasmál se nevěřícně Stín a vrátil se k rozhovoru se starým vozkou.
Vyv vkročil nejistým krokem ke dveřím barabizny. Byly to masivní dubové dveře. Dveře, na nichž byla pověšena zmenšená lidská lebka. Dveře vystavěné tak, aby se člověk nemohl dostat zpátky. Dveře, kterými by prošel jedině naprostý šílenec. Slušně zaklepal, okamžik počkal a vešel.
Hluk ulice odezněl a do nosu ho udeřila omamná vůně bylin. Stál v místnosti jen chabě ozářené prastarou olejovou lampičkou. Stěny lemovaly vysoké police a na nich se válelo všechno haraburdí světa. Od stropu visely snopy nejrůznějších bylin a celá místnůstka působila nesmírně stísněným dojmem. Naproti němu byl rozložitý stůl a za ním seděla…
„Kupujete nebo prodáváte?!“ vyjela po něm babizna.
„Já…“
„Nemáme tady rádi čumily, takže k věci. Dnes dávám speciální nabídku na potracené plody. Hezky zabalmazované a zachovalé. Prodám to je za deset nuků, ale když budeš hodný, slevím i na pět,“ řekla a vytvarovala svou bezzubou hubu do příšerné grimasy, což měl být nejspíš pokus o smlouvavý úsměv.
„Ale ne, já jsem jen…“
„Jistě, že to není pro vás. Máte to jen odnést nějakému strýčkovi, který se čirou náhodou nemohl dostavit. Nebojte se, my své zákazníky neprozrazujeme, jsme naprosto diskrétní firma a…“
„ Jsem vyvolený!“ zakřičel na ni Vyv a baba zmlkla. Podrbala se na své vousaté bradě a posunkem mu naznačila, ať se přiblíží. Udělal to. Chvíli si hleděli zblízka do tváře.
„Dobrá, co ode mne chceš,“ řekla tiše.
„Věštbu,“ vyhrkl, i když nic takového nechtěl. Ta slova mu na jazyk vklouzla úplně sama. Jako by za něj mluvila cizí ústa. Ústa, ze kterých příšerně páchlo.
Vědma mu položila svou neobvykle těžkou ruku na rameno a on klesl na židli, která tam před chvílí určitě nebyla. Poté tleskla a z prázdného místa u stěny (které tam dozajista ještě před chvílí nebylo) se odlepil stín ve tvaru obrovského muže. Když popošel blíž Vyv vyjekl. Ten muž neměl oči, uši, nos ani jazyk. Vše bylo nešetrně odstraněno.
Vědma muže pohladila po ruce. Ten si stáhl rukáv z předloktí a vytáhl zarezlý nožík. Pak prudce bodl a zarazil si zbraň hluboko do masa. Po tváři mu přelétla bolestná grimasa. Stařena nastavila hliněnou misku a nechala do ní odkapat krev. Tu pak postavila před sebe a poslala Obra pryč. Vyv si všiml, že ho nepatrně plácla přes zadek. Otřásl se.
„Věštba takového kalibru je nesmírně náročná věc a je k ní zapotřebí lidská krev. To byl Ignác, můj sloužící. Vyměnil smysly za věčný život u mě. Bude nesmrtelný, ale nesmí opustit dům…“ vědma se sípavě rozkašlala. „Ale o jednu rozkoš jsem ho přece jen nepřipravila. Už nejsem nejmladší, ale dělala bych to klidně celý…“
„Já… Nemusím slyšet všechno,“ přerušil ji slušně Vyv, „můžeme začít, prosím?“
„Ale jistě, jistě,“ omluvila se a několika mistrnými pohyby odzátkovala skleněnou láhev, která na stole určitě nebyla. Vyv ucítil líh. Vědma zvrátila hlavu a nalila si jí do chřtánu nejmíň půlku. Poté si hlasitě říhla.
„Dáš si taky, panáčku? Jahodovice, domácí,“ nabízela mu s úsměvem, ale Vyv taktně odmítl.
„Tak teda začneme,“ povzdechla si a místo kaštanových očí jí naskočily bělma. Natáhla ruce nad misku. Krev v ní začala bublat, točit se a vířit, vlnit se a téct, pohybovala se a přitom jako by zůstávala na místě. Vědma ruce stáhla a odkašlala si.
„Slyš proroctví: PRAVÍŠ-LI TO V PRAVOU CHVÍLI, ZACHRÁNÍŠ SE, ALE ŽAL ZASÁHNE TVÉ SRDCE,“ zazpívala, jako když slavík zvrací.
A bylo ticho.
„A to je všechno?“ vykoktal po chvíli Vyv.
„Ano. A teď už vypadni, mám tady práci. Jestli tedy nechceš zůstat navždy,“ zamrkala na něj svůdně, ale to už Vyv vycházel ze dveří.
Když vyšel ven, udeřilo ho do očí ostré denní světlo. Malou chvíli neviděl nic, ale stejně si uvědomoval, že je něco zatraceně špatně. Nikdo se ho nezeptal, jak to dopadlo. Nikdo ho nepoplácal po zádech. Bylo absolutní tíživé ticho.
Protřel si oči rukou a uviděl kolem sebe dav lidí se zbraněmi. Nebyly to opravdové zbraně, ale spíše domácí náčiní, které si někdo vypůjčil s úmyslem surově ublížit. Ale ty byly mnohem horší, než meče a sekyry.  Jeho společníci se váleli po zemi svázáni do kozelců. Karla položili na záda se všema nohama připoutanýma k sobě a nacpali mu do tlamičky roubík. Vedle Stína ležela velká kupka dýk, dýček a nožů, na které se zabiják smutně díval. Krutipérko sebou zuřivě házel a schytával za to tvrdé kopance. Ale nepřestával.
Před Vyva se postavila známá dámská postava a několikrát si bouchla obrovským válečkem do dlaně.
„Tak tady tě máme, manžílku, myslel sis, že mi dokážeš utéct?!“ zařvala mu z blízka do tváře. Vyva obklopila stará známá beznaděj a znovu ho pořádně nakopala. Pak už byla jen tma.