Pavel Renčín

Publikovat tuhle povídku zrovna na stránkách Pavla Renčína mi přijde jako nemístná brutální provokace. Ze dvou důvodů. Předně nápad v povídce použitý (tj. Algida) je vypůjčený z Labyrintu, konkrétně ze zápisu Monstrum. Dál jsem zatím Labyrint nedočetl (bohužel), ale doufám, že onen řidič Monstra alespoň není drogový Dealer (záměrně s velkým D) , pašující drogy za pomocí podzemních tunelů. To je asi tak jediné, co mohu vznést na svou obhajobu. Za druhé při mojí smůle je v povídce alespoň jeden již okopírovaný prvek, o kterém nemám ani tušení, ale přesto jde o kopírování cizí dokonalosti. A že jsem smolař od kosti, třeba je ten někdo právě Pavel a já jsem ho zkopíroval ještě v něčem dalším...

No, a aby jste byli všichni alespoň krapet v obraze, o co tedy jde... Povídka je poslední ze série příběhů o Dealerovi (opět záměrně s velkým D) Desmondu Rybaczovi (To jméno je strašný, ale Klopp Yggredd je přeci taky strašnej sympaťák), zasazená na úplný konec jeho života. Je tu pár odkazů na to, co se dělo v průběhu oněch minulých pěti let a doufám, že ti, co si jeho příběhy z mojí hlavy ještě nevyčetli, v tom nebudou mít guláš. Neni to první věc, co jsem napsal, ale svým způsobem jakoby první byla... Takže sem s kritikou, mám jí mnohem radši než pochvaly.

No a na závěr doufám, že to vážně skončí ve čtenářský dílně... Kromě všech svejch ostatních špatnej vlastností sem taky pěkný pako... 

,,Hele, kámo, takhle teda ne. Nemůžu celou noc tvrdnout
s jedním maníkem v nějaký podělaný mašině, musim makat. Buďto vysol
další škváru, nebo mi otevři dveře.“

Desmond ucítil, jak mu na už tak orosené čele vyvstalo
dalších několik kapek. Ne, to ne, nesmí odejít, ta pitomá šlapka nesmí odejít!
Rozhlédl se po kabině Algidy a otevíral každý šuplík, který pod řídícím pultem
našel.

Venku v tunelu byla tma. V náhradních tunelech
metra, které už se dávno nepoužívaly, osvětlení nebylo. A on před chvíli Algidě
vypnul reflektory, aby se jí nevybila baterka. Šlapka na zadním sedadle kokpitu
si ho měřila přes dlouhé řasy, přehnaně namalované rty pevně semknuté a do
kabelky si zandávala Rubiovou špičku.

Klepaly se mu ruce, jak neotevřených šuplíků všude po
kokpitu ubývalo a on stále nemohl najít žádné peníze. Vzteky vytrhl poslední
z nich a mrštil jím o zem. Děvka na něj přezíravě hleděla.

Z šuplíku vypadlo pár nábojů do bubínkového revolveru,
pistole a  několik malých igelitových
sáčku se zeleným práškem.

Desmond, rozechvělý z myšlenky, že by mohla zmizet,
sáhl po jednom z nich. Vztáhl k ní třesoucí se ruku s půl gramem
Rubia. Dal by se vyvážit na noc
s pěti takovými, jako byla ona.

,,Vem si to,“ prosil jí a po obličeji mu stékaly slzy. Nesmí
odejít, nesmí! ,,Je tvůj, jenom tady zůstaň!“

Děvka po sáčku okamžitě šáhla a přitiskla si ho k nosu,
otevřela ho a přičichla. Pravé Rubium!
Na tolik by si musela vydělávat několik nocí!

,,Za dva sáčky sem tvoje,“ přikývla. Dva sáčky, to byla cena
nemyslitelně přemrštěná. Ale Desmond byl na dně. Mohl by za tolik Rubia mít mnoho žen, ale nejdříve by
nějakou musel najít. A tahle byla tady, přímo před ním, a byla úplně stejná
jako Riana! Stejně chladná, nepřístupná, jako pomeranč s tvrdou slupkou,
ale on věděl, že pod ní bude stejně šťavnatá jako jeho milovaná.

Sebral ze země druhý sáček a podal jí ho. ,,Jsou tvoje…“
šeptal horečnatě, jako kdyby blouznil. Sledoval, jak si oba sáčky spěšně strká
do kabelky. Sám už nevěděl, jestli před sebou vidí děvku, anebo Rianu. Všechno
se mu slilo do její nádherné, omamně zářící siluety.

Rozhlédl se po okolí. Všechno bylo přesně takové, jako před
pěti lety. Poprvé, když si sem kvůli záchraně vlastního krku přitáhnul první
šlapku kterou uviděl. Zhasl tenkrát světla a zatáhl rolety, aby je Stopaři
nemohli najít. S Rianou prohodili jen pár slov, přece se vůbec neznali,
ale pak…

Nevydržel dál čekat. Pocit touhy, sklíčenosti a viny za její
smrt na něj dopadl jako tunové závaží a on chytl ženu naproti sobě – ať už byla
kdokoli – za ruku. Nevykřikla, asi byla zvyklá. Přitáhl jí k sobě a bez
nějakých servítek jí silně stiskl v náručí. Kabelka jí vypadla z ruky
a jeden ze sáčků, který do něj ještě nestihla dát, spadl na zem taktéž a
roztrhl se o kus trčícího plechu.

Chtěl ji neurvale povalit na zem a pokračovat tam, ale
uvědomil si, že ho něco tlačí chovat se k ní slušně a obezřetně. Chytil jí
za rameno a ucítil stejně hebký dotek jako tenkrát.

Unikl jí lehký výkřik, když narazila zády na nepokryté
opěradlo pilotní sedačky. Chytla ho za košili a jedním tahem mu jí roztrhla až
k břichu. Chytla ho okolo nahého pasu a přitáhla si ho blíž.

,,Riano,“ zašeptal. Po tolika dnech si konečně připadal
šťastný.

Ucítil, jak se její ruce na jeho hrudníku zastavily.

,,Cože?“

Ne! To se nemělo stát! Zrovna ve chvíli, kdy už byl zpátky
v minulosti, kdy zmizel ten palčivý pocit viny z její smrti…!

,,Nepřestávej Riano, prosím!“ úpěl.

Pustila ho. ,,O co jako de? Holky říkaly, že seš nějakej
vadnej. Vrať se na zem andílku, já sem tu kvůli prachům, ne kvůli divadlu…“
Odstoupila od něj, obešla sedačku a zapnula si blůzu. Mlžný opar se rozplynul,
opět to bylo jen štětka, kterou si koupil na jedné zastávce pár mil tunely
zpátky.

Všechno to bylo zase u něj. Zoufalství i pocit viny,
beznaděj.

,,Já jí nezabil!“ rozkřičel se a i když nechtěl, cítil, že
opět brečí. ,,Jak mi tohle můžeš dělat? Jak mi to můžeš dávat za vinu?!“ Chytil
jí za blůzu a přitáhl si jí k sobě, mezi nimi ale bylo sedadlo a ona se o
něj teď zapírala, aby si udržela alespoň nějaký odstup.

,,Nech mě na pokoji!“ zaječela a vytrhla se mu. Hmátla na
zem pro svojí kabelku, ani jí nenapadlo jí zapínat a vrhla se potemnělým
prostorem kokpitu ke dveřím. Nezajímalo jí, že je uprostřed tunelů někde pod
zemí.

Desmond ji vteřinku pozoroval, jak vybíhá z místnosti.
Nedokázal to unést, cítil, jak mu celý svět vyčítá smrt jeho lásky. Chybělo tak
málo a všechno by tu utopil v několika minutách s touhle ženou. A on
místo toho musí znovu trpět.

Už léta se nedostal do přestřelky, ale reflexy neztratil.
Revolver, s hlavní širokou jako pěst tříletého dítěte, ležel vedle jeho
nohy. Podkopl ochranný lučík spouště, zbraň vyletěla do vzduchu a přistála
přímo v jeho natažené ruce. PRÁSK, PRÁSK! Ani nemířil. Hlasité rány skoro
přehlušili ženský výkřik a jiskry odletující od přeskakujícího bubínku mu zakryly
výhled na tělo padající k zemi těsně před dveřmi ven.

Pomalu spustil zbraň a ztěžka dosedl na sedačku. Díval se na
šlapku, která se i vleže jednou rukou opírala o dveře. Sklopil hlavu a
rozeštkal se, napůl brečel, napůl vyl.

,,Desmonde! Co tady krucinál děláš?“

Desmond vešel do malé komůrky a posadil se na jednu
z beden. ,,Keňo, potřebuju se někde zašít.“

,,Zašít? A proč se do prdele nezašiješ do Algidy a tam… Tys
zase nějakou oddělal, co?“

Desmond přikývl. Rozhlédl se po mrňavé stísněné místnůstce,
vykopané do komplexu budov ve stěně tunelu a zpoza jedné velké hory harampádí
vytáhl flašku nějakého alkoholu.

,,Děláš si prdel, Desmonde?“ Keňa se zvedl od otevřené
kredence, kde při Desmondově příchodu něco hledal. ,,To ti nestačili tři děvky?
Musíš zabíjet další? To nakonec zabiješ i mě?!“

,,Říkala si o to!“ vyštěkl Desmond v odpověď. ,,Byla
úplně stejná, chtěla pryč, já ji nedokázal zastavit…!“

,,Tak si jí aspoň oddělal, co?“ Keňa si zapřel ruce v bok.
Tlusté břicho prohnulo kšandy až na hranici možností, když si svého bývalého
spolupracovníka změřil pohledem. ,,Copak to nechápeš? Riana už není! Je mrtvá,
kurva! A žádná noc s jakoukoli jinou holkou…“

Reskond vyskočil na nohy a revolver mu od pasu vyletěl jako
útočící kobra. Stáli spolu tak blízko, že hlaveň Keňovi přikryla oko i většinu
obočí.

,,Vždyť to říkám. Zabiješ i svýho nejlepšího kámoše.“ Keňa
zavřel pravé oko, aby se nemusel do hlavně dívat. ,,Můžeš zabít lidí kolik
chceš, ale tvojí lásku ti to doprdele nevrátí. Je mrtvá a nikdo s tim nic
nenadělá. Ten pocit, že je všechno stejný jako předtim, nezůstane dýl než smrtka,
která si pro tu holku přijde!“

Desmond semkl rty a snažil se zamaskovat třas po celém těle.
Nával vzteku pomalu ustával, uvědomoval si, co dělá. Vždyť míří na Keňu!
Člověka, který je s ním od začátku jeho cesty. Byli spolu na výcviku, když
se kvůli dealerské teorii nechali přihlásit na kurz Keannu Sabety. Je to taková
doba…

,,Vzpomeň si na to, co ti Sabeta říkal, když Norbi zemřel,“
pokračoval Keňa. Sám se na okamžik vrátil do situace, kdy jejich novopečený
spolupracovník, pohodový, ale přeci jenom trochu nezkušený Norbi dostal kulkou.
,,Smrti se nebojíme. Chodíme s ní
spát, vodíme jí za ruku. A když začnou lítat kulky…“

,,…Schováme se jí za
záda,“ dokončil Desmond. Pistole ale stále zůstávala nahoře.

,,Furt se bojíš smrti, Desmonde. Ale ne svojí. Jsou věci,
který nejdou změnit. Riana zemřela a možná tvojí vinou, ale je to minulost. Je
dobře na minulost nezapomínat. Ale je špatně se do ní vracet.“

Desmond pomalu sklonil pistoli. ,,Promiň,“ hlesl.

A bylo to tu zas. Zase seděl v kokpitu svojí obrovské
lokomotivy Algidy, s reflektory naplno se řítil podzemními tunely a
odpočítával cedule, aby poznal, kdy bude na místě. Na sedadle za ním seděla
další šlapka a zvědavě nakukovala předním sklem ven.

Byla mladá. Hodně mladá, mohlo jí být tak sedmnáct. Rudé
vlasy, ale úsměv a záblesk v očích měla úplně stejný.

Je tak těžké vytrvat. Ještě dnes ráno si byl jistý, že je
konec, ale nešlo s tím bojovat. Musel tomu podlehnout. Zastavil. Brzdy
zaskřípěly a Algida se s trhnutím přestala pohybovat. Sklopil pár páček a
tunel se, vyjma kokpitu, ponořil do tmy.

Otočil se na ní. Měla na tváři vyzývavý, svůdný úsměv, tolik
podobný tomu  Rianinému. ,,Tak jsme
tady?“ Pomalu vstala a přešla k němu. Stále se cítil provinile, že
nedokázal přemoci svoje vlastní pocity, ale všechno se rozplynulo, když ho
chytila za ruku. Prsty za hřbet, přesně jako ona!

,,Holky říkaly, že prej máš nějakej problém,“ zašeptala mu
do ucha. ,,Ale podle mě seš na to moc hezkej chlap.“ Možná to myslela jako
rozehřívačku, ale Desmonda to zasáhlo jako rána kladivem. Máchl rukou a
odstrčil ji.

,,No tak promiň, snad sem…“ začala se holka omlouvat, ale
pak se na něj podívala pozorněji a zmlkla.

,,Já už nemůžu…“ šeptal Desmond. ,,Je všude, kam jdu, kam se
podívám. Furt na to musím myslet, furt!“

Dívka pomalu udělala krok vpřed. ,,Takže je to pravda? Ty
vážně… spíš s holkama, co ti připomínají tvojí…“

,,NE!“ zakřičel a už potřetí za tak krátkou dobu vytáhl
pistoli. ,,Neříkej to. Snažím se s tím bojovat, ale nejde to!“

,,Počkej,“ uklidňovala ho dívka. Pistole v jeho rukou
jí naháněla hrůzu. A zároveň to, že někdo jako on – na první pohled sebejistý,
tvrdý a nesmlouvavý chlap – teď před ní brečí jako malé dítě. ,,Není pozdě. Nemusíš
kvůli tomu nikoho zabíjet.“

Desmond na ní hleděl s bláhovou nadějí, že mu snad může
pomoci.

,,Já chci jenom být s ní…“ šeptal Desmond.

,,Ale to už nejde. Žádná holka tady na Zemi už ti jí
nenahradí, chápeš? Můžeš hledat tak dlouho, jak chceš, ale nikdy jí nenajdeš.
Tak přestaň hledat. Přestaň zabíjet.“

Desmond zvedl pistoli, tak, že její hlaveň se téměř dotýkal
napnuté látky jejího korzetu. Její slova ho tak dráždila, bylo by tak snadné
prostě vystřelit a nestarat se o to, co znamenají. Ale kdyby se dokázal
zamyslet…

Už nemusíš dál
zabíjet.

Nikde na Zemi.

Přestaň zabíjet.

,,Přestaň zabíjet,“ zopakoval si šeptem. ,,Tohle musí
skončit.“

Obrátil ruku se zbraní a na kratičký okamžik se podíval do
černoty její hlavně. Je tak snadné prostě
zmáčknout spoušť a nezajímat se o to, co bude potom. Doufat, že budu schopen se
s následky vypořádat.

Slyšel, jak dívka vykřikla.

Když ji nenajdu tady…

…třeba ji najdu jinde.