Pavel Renčín

Napadlo vás někdy, že náš svět není přesně takový, jaký se na první pohled zdá? Napadlo vás někdy, že když jdete ráno do práce, když vedete své děti do školy, že se na vás může dívat tisíc očí, o jejichž existenci nemáte ani potuchy? Napadlo vás někdy ve vašich nejdivočejších snech, že ať máte sebelíp zabezpečený domov, že pořád existují stvoření, pro které nic z toho není překážkou? Že existují tvorové, kteří mohou rozhodovat o tom, kdy a jak opustíte tento svět?
Stejně jako mince i každodenní život má svoje dvě tváře. Tu, kterou vidíte vy každý den, znáte jako svoje boty. Je to pro vás rutiny, nudný stereotyp, který se všemožně snažíte nějak obohatit. Honíte se za penězi, za majetkem, rozkoší nebo čímkoliv jiným, co potřebujete, a zavíráte oči před světem, co by vás o tyto věci mohl během vteřiny připravit.
A právě součástí tohoto světa jsem já. Je to svět temnoty a nenávisti. Svět nekonečných bojů, sváří a rozepří, kde jde hlavně o holé přežití. Každý den v tomto světě je jiný, mění se tak rychle, že když se jen na okamžik zapomenete, může vás to stát život.
A přesto bych se nechtěla vrátit do toho pokrytecky andělského života, který vedete vy. Miluji to každodenní napětí, žiju jen pro ruch a nebezpečí se nevyhýbám. A ačkoliv tohle je život, pro který jsou existence jako já stvořeny, mou hlavní náplní – jakožto náplní tolika kolem mě – je zabezpečit, že se ráno probudíte.

Leira sledovala televizi, v náručí k sobě tiskla svého plyšového medvídka, kterému říká Pan Brown. Podle mě je ta věc už stará, špinavá a vypelichaná, ale ona se jí nevzdá. Dostala toho medvěda v den, kdy se narodila. Což je pro nás poněkud neobvyklé v poslední době. Většinou jsme prostě…změněni…z lidí. Znáte to, jak se to říká – kousnou vás, stanete se jedním z nich.
Sice to až tak moc pravdě neodpovídá, ale rozhodně je to blíž než jiné mýty.
Seděla jsem v obývacím pokoji s ní, ale televizi jsem se nevěnovala. Procházela jsem si ty materiály, co mi Tobias poslal ze Společenství. Nic důležitého, něco o Akashe. Měla jsem ji najit a „postarat se o ni“, aby už konečně přestala zabíjet lidi. Chápala jsem ji, koneckonců jsem sdílela tu samou touhu po krvi. Ale na rozdíl od ní já se sklonila před vůlí Stínového Společenství. Mohu lidem ubližovat, protože to potřebuji k přežití, zabít je, když cítím, že je to nutné, ale musím po sobě uklízet. Ona to nedělala. Varovali ji, vždycky vás napřed varují. Ale jí to bylo jedno.
Bylo to však divné. Normálně mi o misi napřed řeknou, než mi pošlou nějaké detaily ohledně úkolu. Ale teď – nic. Ani Tobias mě o ničem neinformoval. Prostě jsem dostala ty papíry s lístkem, na kterém bylo ručně napsáno „najdi ji a buď diskrétní“. Je pravda, že její eliminace se už dlouho v našich řadách prodiskutovávala, takže bylo jasné, že to někdo z lovců dostane, ale kruci – mohli aspoň něco říct.
„Kdy se máma vrátí?“ zeptala se najednou Leira. Koutkem oka jsem si všimla, že se otočila v křesle, aby na mě lépe viděla.
Nenamáhala jsem se ani vzhlédnout. „Co já vím. Prostě se zpozdila, nestarej se.“ Leira byla na svých rodičích závislá až příliš. Už rok jim říkám, ať ji pošlou do školy, ale oni né, že je ještě malá. Jenže pak to dopadá takhle.
Snažím se jejich postoje chápat. Jsou to její rodiče, skuteční rodiče.
Co se mě týče, já na ně tak úzce svázaná nejsem - Daken je sice mým stvořitelem, jestli chcete, můžete ho nazvat mým otcem, ale s Ferril nemám pokrevně společného nic.
Vlastně…ještě před pěti lety jsem ji ani neznala. Prostě jsem si žila s Dakenem, hezky v klidu, když se objevila…těhotná. A on ji prostě přivítal, jako by se nechumelilo! Vzpomínám si, že jsem tehdy zuřila, že si naplánoval fracka a mně nic neřekl. Dokonce jsem se tak naštvala, že jsem chtěla začít bydlet na základně. Asi po měsíci ale za mnou Daken přišel, ať se vrátím, že se mě to vůbec nedotkne. Věřila jsem mu. Když se to však narodilo, na prvních pár týdnů jsem zase zmizela na základnu – měla jsem dost toho věčného řevu. Ale když jsem se vrátila…krucinál, ta holka mi přirostla k srdci. Mám dokonce pocit, že jsem se pak o ni starala víc než Daken s Ferril dohromady. Byli furt někde v tahu, kvůli misím a tak.
„Ještě nikdy se neopozdila.“
„Všechno je jednou poprvé,“ zamumlala jsem, ale pak jsem zaváhala. Leira měla pravdu, ačkoliv jsem Ferril zrovna dvakrát nemusela, přesnost se jí upřít nedala. A čím víc jsem o tom přemýšlela, tím naléhavější jsem měla pocit, že bych měla něco udělat. A já svým pocitům věřím – když na to přijde, jsou to, co mě tahá z bryndy. Vzhlédla jsem k ní, pohlédla jsem do těch velkých žlutých očí a kousla se do rtu. „Půjdu jí naproti,“ rozhodla jsem se konečně a odložila ty papíry někam stranou.
Párkrát zamrkala a naklonila hlavu na stranu. „Ty mě tu necháš samotnou?“ zeptala se tiše a ještě víc k sobě přitiskla toho pitomého medvěda.
Přišla jsem k ní blíž a pohladila ji po tváři. „Vždyť už jsi velká holka, zvládneš tu být jednu noc sama, ne?“
Usmála se a přikývla. „Jo. Navíc Pan Brown a Slečna Malá se o mě budou starat.“
Můj úsměv byl teď ještě širší. „Vidíš?“ odtušila jsem pobaveně. „Přece jen tu nebudeš sama.“ Zvážněla jsem. „Ale půjdeš spát nejpozději v pět.“
„Ale…!“
„Opovaž se neposlechnout, Slečna by mi to řekla,“ varovala jsem ji a pohrozila jí prstem. Jen tak pro informaci, ta Slečna Malá je křeček.
Leira přikývla, pochválila jsem ji, že je hodná holka, a zamířila k sobě do ložnice. Rychle jsem se převlékla z domácího oblečení a popadla mobil. Fakt, že jsem si do výstřihu schovala zbraň ani nezmiňuji, to je samozřejmost – jsme v New Yorku.
Jak já tohle špinavé město nesnáším…
Cestou jsem se zastavila u zrcadla a zkontrolovala šrámy na krku, které jsem schytala dnes ráno. Hajzl jeden nemrtvej, šel těmi nahnilými pařáty dost hluboko.
Usmála jsem se – po zranění nebylo ani stopy.
A jak jsem se tak na sebe dívala, napadlo mě…odkud lidi berou ty blbosti, že nám vadí zrcadla? Jsou neškodná…teda krom střepů, koneckonců jsou potřeny stříbrem.
Trenéři mi řekli, že je rozšířil náš vlastní druh už dávno, kvůli obraně. Stalo se, že lidi přišli na to, kdo jsme, ale takhle proti nám neměli zbraně…oni se cítili v bezpečí, když měli česnek a dřevěný kůl, ale když ho zabodli do srdce…překvápko, nic se nestalo. Vlastně jo – upír se nasral, heh.
A to samé platí pro kříže, svaté knihy nebo svěcenou vodu. Hej, v ní bych se mohla koupat.
Usmála jsem se na sebe. Téměř nic se na mě za těch sto osmdesát let nezměnilo. Teda…zhubla jsem. Pohyb, žádné jídlo. A z krve nepřiberete. Ale to, čím se živím, na mě nikdo na první pohled nepozná.
Jediné, podle čeho by to mohli poznat, jsou ty naše proslavené upíří špičky. Ale smůla, nejsou vidět. Díky evoluci se tyto konkrétní zuby připodobnily kočičím drápům. Když jeden cítí nebezpečí, nebo krev, nebo když se dostatečně naštve, rozruší, anebo když prostě jenom chce, tak zvětší se a navíc se záhadně zostří – líp se tak prokousne kůže. Ale nedají se přehlídnout, což je poněkud handicap, takže je upíří preferují schované, ačkoliv jim to dost čerpá energii. Na druhou stranu to vypadá drsně a celkem děsivě. Na vlastní oči jsem viděla, jak jeden z upírů odehnal vlkodlaka jen tím, že varovně syčel a vyhrožoval mu špičáky. Hm, muselo to být štěně.
Jo, horší to mají vampýři. Ty byste si nespletli. Mají na sobě nějaký znak jejich původu, který si nesou už od svého narození. Třeba Leira – má žluté oči. A můj stvořitel, Daken…toho byste si už vůbec nespletli – má kůži černou jako uhlí a bílé nehty, nebo spíš drápy. A nemá duhovku, je to hnusný, ale neříkejte mu to. Nemá to rád.
Ušklíbla jsem se. Zvláštní, jak jsem se naučila brát na něj ohled. Přitom on je zdrojem mých problémů. Sakra, bylo tak těžké si na všechno zvyknout, zavrhnout svůj život. Byla jsem mladá, ale taky rozmazlená. Naši byli dost bohatí, žili jsme v krásném domě v Londýně, měla jsem se vdávat – dost překážek pro snadnou adaptaci an život bez slunce, bez jídla, bez milosti…málem jsem to nezvládla. Všichni počítali s tím, že to nezvládnu – nechápu, proč se za mě postavila, když všichni byli pro mou smrt. Tak to bylo vždy – chyby se musely napravit. I Daken mě chtěl zabít.
Zvláštní…na to, jak málo na mě bral ohledy tenkrát, se teď ke mně chová jako k malé holce. Furt jen „dítě sem, dítě tam,“ štve m tím. Je mi dvě stě tři, co si sakra myslí? „Nejsem rád, když v noci lovíš sama.“
A co mám dělat, brát si eskortu? Jsem lovec, Dakene, umím se o sebe postarat.
Ach jo.
To by se ve Společenství hodně divili, kdybych tam za nimi přišla s takovým prosíkem. Stínové Společenství nepotřebuje fňukny. Nikoho takového byste tam nenašli. Potřebují někoho, kdo bude schopen chránit lidi před spodinou jako my. Našli byste tu ale řádku velice zajímavých kreatur – upíry, mystiky, démony, ďábly a spoustu dalších. Bohužel i vlkodlaky, za což bych někomu nejradši zakroutila krkem, viď, Alíku.
Alík je přezdívka, kterou tak nějak soukromně častuji Alucarda – víc jak tři tisíce let starého vampýra, který Společenství založil.
A na tak starého páprdu ani nevypadá špatně. Vlastně byste neřekli víc jak třicet. Navíc celkem sekáč.
„Ah, špatné myšlenky, Al,“ napomenula jsem se a zakroutila hlavou. Vyšla jsem z pokoje zpět do obýváku.
„Ty budeš lovit?“
„Proč myslíš?“ optala jsem se nevinně.
„Otevírala jsi sejf, co v něm máš zbraně,“ ukázala vedle. Ušklíbla jsem se – jasně, že to slyšela, máme lepší smysly. Posadila jsem se na opěradlo jejího křesla. „Sebeobrana?“
„Máma to nemá ráda, když lovíš. Říká, že je to nebezpečné.
„Ú, už se bojím. Hele, co říká Ferril, to mi je u pr…ty víš kde,“ zarazila jsem se. Vstala jsem a zamířila konečně ven, nehodlám se zpovídat pětiletému dítěti.
„Chci jít s tebou!“
„Eh,eh,eh, ani ťuk, ségra,“ otočila jsem se zpět. „Jsi na to moc malá.“ To je fakt. Za prvé by to nezvládla fyzicky a za druhé emocionálně. Pití krve z lidského krku v nás – i v oběti – produkuje velice slastné pocity a je potřeba určitého tréninku, aby tam upír nezačal otáčet oči v sloup. Vzpomínám si, že když jsem se poprvé krmila já, byla jsem z toho dost paf. Zaklínač mě prostě postrčil k mé budoucí oběti a řekl, ať si to užiju. A pak se smál mojí reakci. Hrozný chlap.
Měla jsem ho ráda.
Věděla, že nemá cenu se snažit se mnou přít. Svěsila hlavu a zamručela, jako že rozumí.
„Fajn. A než půjdeš spát, vyčisti si zuby,“ připomněla jsem jí.
„Mohu si aspoň půjčit tvůj notebook, prosím?“
„Ale buď na něj opatrná,“ souhlasila jsem, ačkoliv mírně neochotně. Můj počítač je můj miláček. Je to mé spojení se zbytkem světa. To víte, není lehké být upír. Ale internet…jó, vynález vynálezů. Skoro stejně dobrý jako elektřina.