Pavel Renčín

Sychravé podzimní počasí bylo mým průvodcem po důvěrně známé cestě mezi školní budovou a vlakovým nádražím. Už jsem se nemohl dočkat, až zapadnu do svého vyhřívaného pokoje, pustím si Arakainy, pustím svůj hlad ze řetězu a vrhnu se na pozdní oběd připravený ze všeho, co najdu v lednici. Nejprve jsem se však musel dostat do vlaku a pak ještě přežít hodinovou drncavou jízdu tím naším chcípákem zvaným vlak.

Šustění duhového listí mi trhalo myšlenky. Zběžně jsem pohlédl na nebe. Ledový vítr skučel bolestí při splácení dluhu existenci – táhnutí těžkých temných mraků - ze kterých se nemohlo zrodit nic dobrého. Přidal jsem do kroku.
Na nádraží jsem dorazil zároveň s vlakem. Podvědomě jsem poděkoval Bohu za měsíčník, kdybych si měl koupit lístek, určitě by mě tady nechali, a zapadl jsem na první volnou lavici. Jen tak ze zvyku bloudily mé oči po zbytku vagónu. Místo, které jsem zabral, bylo jediným volným místem. Brzy mi došlo proč. Naproti mně byl uveleben typický bezdomovec ožrala. Dlouhé špinavé vlasy, původně asi blonďák, mu padaly do obličeje plného drobných jizviček a fleků od bahna. Potrhané oblečení měl vycpané novinami. Původní barvu si snad ani ta látka nemohla pamatovat. Z jeho úst s popraskanými rty, obrostlé neudržovaným plnovousem, díky drobkům připomínal vánoční stromeček, se linula tak ostrá alkoholová vůně, že by se mohla klidně znovu destilovat a stáčet do lahví. Jízdenku zastrčenou v klobouku děravém jak ementál. Očividně spal.
Bylo to poprvé, co jsem se proklínal. Ty sluchátka ležící doma na stole mi dneska opravdu chyběly. Můj nečekaný spolucestující mi chtěl cestu co nejlépe zpříjemnit, takže si začal mumlat.
Vlak vyjel z osiřelé stanice a líným tempem mě odnášel přes krajinu připomínající svět oživlých mrtvol díky blížící se zimě. Myšlenkou jsem se snažil přinutit motor k většímu výkonu, neboť přítomnost páchnoucího bezdomovce mi nebyla příjemná. Ale ten jeho hlas. Ten melodický hlas, při jeho poslechu si člověk prostě musí vybavit sluncem zalitou rozkvetlou louku, čisté jezero obklopené lesem obarveným příslibem podzimu. Právě ten nádherný zvuk, který vyluzoval, mě donutil poslouchat jeho mumlání.

„Vážně si nevzpomínáš?“ napůl šeptal, napůl řval „To už jsi vážně zapomněl, jak jsme bojovali v Jeho službách? Ty bitvy co jsme svedli proti stínu. Byla to krása, co? Stáli jsme seřazeni v řadách, čekali jsme na ty mrchy, až samy přilezou k nám a pak jsme je v Jeho jméně pobíjeli. A jak byl na nás hrdý. Jak si vychvaloval svou legii. Zářili jsme ve zbrojích více než slunce, které stvořil! Proč nám to teda udělal! Proč nás tu nechal samotné pomalu vyhnívat?!"

Mumlání bylo vystřídáno chrápáním. Vlak se dál šinul dálkou svým klidným tempem. Nedokázal jsem vnímat scenérii odvíjející se mi za špinavým sklem vagónu. Myšlenky mi vířily v hlavě jako šílené. Určitě to musely být jen výmysly člověka, který ztratil vše, kromě fantazie, ale na tom hlase bylo cosi, co mě nutilo přemýšlet nad tím, jestli se opravdu nejedná o vzpomínky. Ale co by to bylo za událost? Vždyť ten chlap vypadal tak na čtyřicet a mumlá si tu o bitvách proti stínu. O co tu jde? Nakonec jsem se rozhodl počkat na pokračování. Nemusel jsem čekat dlouho.

„Už jsi vážně zapomněl? To si opravdu nepamatuješ na bitvu o Europhu? Půl roku jsme se drželi v poslední výspě Jeho vůle. V posledním kousku kontinentu neobsazeném stíny. Půl roku jsme hrdinně prolévali krev Temnoty, bez jediného zaváhání jsme se vrhali do bitev na zemi i na nebesích. Věřili jsme, že když On se na nás bude z Nebes dívat, zvítězíme.
Pak se stalo to, co nikdo nečekal. Jeden z našich generálů zradil! Ten bastard, ten zatracený bastard! Spikl se s démony a otevřel jim všechny brány! Masakr co následoval, nikdy nezapomenu. Nás, co jsme se snažili zorganizovat obranu, bylo dost, ale ty pekelné stvůry nám nedaly ani minutku. Byly nám stále v patách a zabíjely každého, kdo se jim postavil do cesty.
Tehdy jsme museli z Europhy ustoupit. Prohledávali jsme svět před námi, jestli nenajdeme místo, kde se budeme moci bránit stínu, který nám byl v patách. Všem bylo jasné, že temnotu musíme vybít do posledního stvoření, ale potřebovali jsme najít nějaký opěrný bod, kde budeme moci vzdorovat. Vážně si nepamatuješ na nic z toho?
Naštěstí stál Pán při nás. Když jsme vstoupili na území Aesie, ukázal nám, že stojí při nás, neboť na širokých pláních, které se před námi rozprostíraly, se náhle Jeho zásahem vztyčily mohutné hory. Jak jen jim to dneska říkají? Já si určitě vzpomenu. Už vím, Ural. Tak se jim dneska říká.
Neříkej, že jsi zapomněl i na ten krásný pohled na naše seřazené šiky podél pohoří ozářené zapadajícím sluncem. Opravdu si nepamatuješ? Spolu jsme pozorovali, jak se rudá sluneční záře odráží od brnění našich bratrů a sester. Byli jsme odhodlaní, elegantní v naleštěných přilbách, s pevnými štíty a nejostřejšími zbraněmi. Naši spolubojovníci, kryjící nás ve vzduchu, vytvářeli díky chráničům na křídlech iluzi hvězdné oblohy.
Nikdo z nás nechtěl zklamat našeho Stvořitele, Ural měl být místem, kde zvítězíme nebo padneme, neboť jsme chápali jak důležité dílo tady, náš Pán, tvoří. Hory měly chránit vrchol jeho díla a my jsme měli bránit zase hory. Jak prosté.
S posledními paprsky blahodárného světla se objevily první linie nepřítele. Ohyzdné stvůry shromážděné všude, kamkoliv jsme se podívali, byly nepopíratelně dílem absolutní temnoty. Nikdo z nás je nedokázal pojmenovat, nikdo z nás ani netušil, jak mohly takové zrůdy vzniknout! Brzy nám však došlo, proč byly stvořeny. Dlouhé špičaté drápy, končetiny jako šavle, mordy plné ostrých zubů a jedu. V očích jim se jim odrážela samotná smrt. Bylo jasné, že jediný důvod jejich existence je destrukce.
My, veteráni z bojů o Europhu, jsme byli zvyklí na nejrůznější kreatury, ale při pohledu na tuto armádu jsme se začali třást strachy a modlit k Pánu, aby stál při našich lučištnících na vyvýšených pozicích v horách a dal jistotu a klid šípům, které vypouštěli. A On nás vyslyšel. Každý opeřený posel smrti si našel svůj cíl a díky magickým toulcům našim střelcům nikdy nemohly dojít.
Díky nim, my v přední linii, jsme dostali pár minut navíc na zocelení nervů. A když se pak první nestvůry dostaly přes hradbu šípů, setkaly se jen s lesem kopí a ostří mečů lesknoucích se ve světle úplňku. Brzy se rozpoutala krvavá bitva na zemi i v oblacích. Okřídlení démoni napadali naše bratry naprosto nečekaně a nebe bylo jejich domovem stejně jako naším, zároveň fungovali jako živý štít pozemnímu vojsku.
Dodnes si vzpomínám na nás dva. Vrhající se bok po boku do nejtvrdších bojů, krev se nám vařila adrenalinem, plni nadšení, že můžeme bránit jeho dílo. Sledovali jsme, na která místa se soustředili lučištníci, jasná známka prolomení linií, a hned jsme se tam řítili jako povodeň. Prolili jsme obrovské množství krve a pořád nám to nestačilo.
Pak přišlo něco, co nikdo nečekal. Nebe dostalo odstín absolutního zatracení, zem zachvátil zemětřas, který nepamatoval nikdo, ani ti, kteří zde byli při tvorbě kontinentů. Nevěděli jsme co se děje, ale najednou se na tomto světě objevila síla tak velká, že jsme se nedokázali ani pohnout. Démoni zastavili útok a pohlédli směrem k západu, k padlé Europhě, zatímco my jsme se snažili zbavit naše svaly strnulosti. Slabší z nás začali upadat do bezvědomí, jiní se nedokázali ubránit šílenství. Nadšený řev stvůr byl jasnou odpovědí na otázku, co se stalo. Propadli jsme panice. Bratr i syn našeho Pána, Stvořitelův věčný stín vstoupil na tento svět.
Náhle temné nebe ozářil paprsek oslnivého světla mířícího z východu na západ. Pod jeho jasnou září se démoni rozpadali v prach. Ochablost nás opustila, síly se nám vracely závratnou rychlostí. Nastavili jsme přívětivým paprskům tváře zářící novou nadějí. Pán mířil k námi ztracenému kontinentu. Když se nám světlo ztratilo za obzorem, my dva, naši bratři i démoni jsme s napětím očekávali příští. Ozval se výbuch způsobivší další zemětřesení a několik kamenný lavin. Nastalo absolutní ticho. Talková vlna přišla o minutu později a všechny nás smetla do jedné velké hromady. To je poslední co si pamatuji.
Když jsem se probral, stál jsi nade mnou ty a modrá obloha. Vypadal jsi vyčerpaně, tvář si měl plnou zaschlé krve, křídla byla šedá od prachu, v očích prázdný výraz. Nebyl jsem na tom o nic lépe. Naši generálové se snažili dát všechny síly dohromady a zavést řád. Vypadali stejně zmateně jako všichni. Už si nepamatuji, kde jsme to skončili, ale moc démonů tam nebylo. Brzy jsme měli bezpečný tábor a mohli se vyslat nejrychlejší letci k Europhě. Za dva dny se vrátili s nejpříšernějšími zprávami, které mohli mít. Náš Pán…… Náš Stvořitel…. se….. obětoval. Zemřel, aby mohl zaniknout i jeho stín.“

Mumlavé vyprávění spícího bylo nahrazeno vzlyky. Slzy velké jako hrachy smývaly špínu z bezdomovcových tváří. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. K mým uším se dostal neuvěřitelný příběh, ale z úst smradlavého ožraly zněl dost nevěrohodně. Jednalo se o pravdu nebo o alkoholické opojení? Nedokázal jsem se rozhodnout.
Vlak putoval usínající krajinou jako voda tekoucí mírným svahem. Nedokázal jsem myslet na prázdný žaludek, na chlad obsazující vagón s nefunkčním topením. V hlavě se mi stále opakovala báchorka mého, nyní klidně spícího, vypravěče.

„Když se ta smutná zpráva rozšířila,“ pokračoval zlomeným hlasem „rozdělili jsme se. Velká část našich jednotek se rozprchla do všech koutů světa, s touhou po pomstě, lovit přeživší démony. Někteří pomstychtivosti podlehli a sami se stali krvelačnými démony.
My ostatní jsme se vydali na popud generálů hledat poslední část Jeho díla. Pročesávali jsme kontinenty několik měsíců, než jsme uprostřed Eefriky našli náš cíl. Lidé, poslední dílek pestré mozaiky.
Následující roky jsme se stali učiteli. Ukázali jsme zárodku lidstva práci, inteligenci, krásu světa ve všech podobách včetně umění, šířili jsme Pánovo učení a slibovali Jeho návrat. Podporovali jsme lidstvo ze všech sil. Díky nám se člověk dostal do všech koutů světa a žil v blahobytu.
Nikoho nenapadlo myslet na budoucí časy. Nikdo nepřemýšlel nad tím, jak to všechno může skončit. Když už bylo lidí více než nás, rozhodli se, že už o pomoc nestojí. Kdyby jen to. Rozhodli se, že pouze oni mají být jedinými inteligentními tvory na světě. Jejich útok byl rychlý a krvavý. Do týdne nás málem vyvraždili.
Nic z toho by se nestalo, kdyby Pán byl naživu. Proč musel zemřít? Proč…“

Pištění brzd bezdomovce probudilo. Rychle pohlédl z okna na jméno stanice a vrávoravým krokem se vydal ke dveřím. Až nyní jsem si všiml hrbu na jeho zádech.
Když starý motor opět uvedl kola do pohybu, docházel jsem k názoru, že vše co jsem slyšel, bude nejlepší vypustit z hlavy. Problémy všedního dne brzy vytlačí vzpomínku na prapodivnou jízdu do zapomnění. Stačilo jen přijít na jiné myšlenky.
O pár minut později začala má nepokojná mysl hledat rozptýlení. Zrak prohledával nejbližší okolí a mimo jiné zavadil i o vypravěčovo sedadlo. Něco zde po něm zůstalo. Z rohu se na mě usmívalo zažloutlým úsměvem Rudé právo. No co, cesta bude ještě dlouhá a já se potřeboval něčím zabavit. „Základem je poctivá práce a tvořivé myšlení“ hlásaly titulky a slibovaly spoustu zábavy. Brzy jsem se začetl.
Při rozevření novin se stalo cosi, s čím jsem nepočítal. Něco světlého se mi líně snášelo do klína. Ta bílá péra se mi zdála divná, jako by zářila svým vlastním světlem, navíc byla příliš dlouhá pro obyčejného zástupce ptačí říše. Jak velká musela být křídla? Jak velký musel být samotný tvor?
Pak mi to došlo. V hlavě mi to docvaklo tak hlasitě, že mě museli slyšet až ve vedlejším vagóně. To peří, ten hrb na bezdomovcových zádech, příběh, který vyprávěl. Všechno to byla pravda!
Pochopil jsem, k čemu tady došlo. Slyšel jsem skutečnou pravdu z úst samotného anděla!
Zabalil jsem péra z mocného stvoření zpět do starých novin. „Ne. Tohle se nestalo.“ Kovové cvaknutí víka odpadkového koše dodalo mému šeptanému hlasu nádech absolutní definitivnosti.