Pavel Renčín

na pobídnutí Havrana se připojuji i já s komentářem. Nekomentoval jsem, protože mi přišlo, že tyhle poetické věci jsou takové niterní a citlivé a nechtěl jsem v tom šlapat jak slon v porcelánu.

Myšlenka básně se mi líbí, ani mi nechybí nějaké větší rozvedení. Provedení se mi moc nelíbí, přijde mi to nešikovně zveršované, je z toho patrné, že autor s poezií nemá zkušenosti. V té formě a verších, které mi nějak nesedí, postrádám poetiku.

Berte to jako názor člověka, který poezii nerozumí.

Stejně jako píše Pavel, v poezii se moc nevyznám, takže já to hodnotím spíše po obsahové stránce, což se možná u tohoto typu tvorby nehodí :-)
Když jsem to odeslal, došlo mi, že bych se v tom asi neměl vrtat tímto směrem. Rozhodně mi to nepřijde ztracené. Asi to chce psát, psát s psát :-)
Ještš mám spadeno na Pavla :-))

Taky jsem si kolem sedmnácti osmnácti napsal básnickou sbírku. Tehdy mi přišlo, že to jsou skvělé verše a velmi jsem to prožíval. Byly pro mě důležité, opravdové, protože emočně zachycovaly můj život, mé vjemy, názory... Nějaký hlubší kontext měla ale většina z nich jen pro mě a řekl bych, že jen tak 10% bylo slušných. Vlastně to byla asi docela špatná poezie.
Přesto ale měli svou hodnotu (velkou) - pro mne. I to může stačit.

Popravě, poezie je první tvorba u které se mi zdá, že se mi v tom daří. Rád bych ji v sobě rozvíjel, ale myslím si, že samorost v tomto odvětví literatury, pokud nemá talent, si spíše zakoření staré chyby, než aby vyrostl do krásné podstaty tohoto umění. Rád bych dal své skromné dílko ohodnotit někomu, kdo se v tom vyzná, ale nikoho neznám.

myslím, že psaní básniček je taková první fáze tvorby, která se týká skoro každého. Je v tom ale jeden háček: neměl by ses snažit za každou cenu dělat verše. Možná je lepší pokoušet se o takový stručný záznam pocitů, obrazných vizí, situací, přirovnání. Budovat si sbírku různých střípků, hromádku materiálu, lyrický deník, či jak by se to mohlo nazvat. Z těch nejlepších útržků pak lze něco sestavit. Podstata pezie je totiž v rozbíjení stereotypů, v neotřelém úhlu pohledu, při nichž známé věci najednou spatříme, jako bychom na ně v úžasu hleděli poprvé. Rozdělení do veršů, ani více či méně podařené rýmy z textu básen neudělají.
Ta růže zapomenutá v zásuvce psacího stolu vedle zmuchlaných novin je parádní obraz. Ale popisuješ ho patetickými a starožitně zaprášenými slovy. Dovedeš si třeba představit, jak by tuhle situaci popsal drsný rocker? A jak středověký trubadůr? Jak cynický dekadent, opilý beatník nebo romantik Máchova typu? Možná, že tohle by mohlo být zábavné cvičení.
Prostě u poezie jsou na jedné straně podmínkou živé emoce a neotřelý způsob vidění a na druhé straně hra s jazykem, s rytmem, s metaforami, záměnami slov atd.

Mě se básnička líbila. Připomněla mi vzpomínky na vlastní básnické pokusy. Narozdíl od nich se mi ale tohle líbilo i na druhé přečtení (poprvé jsem to četl jak jsi to sem hodil Agreneji).

Pročetl jsem si všechny komenty a opět jsem se něco přiučil. Tohle se mi líbí zde na webu (DejF může dštít síru, já zapěju chválu, muhehe), že co napíšou starší a zkušenější, je obvykle přínos pro ty mladší. Když to srovnám například s literem nebo fantasy-scifi.net, tak je to nebe a dudy. Tam mi zkrátka nikdy, nikdo nehodil konstruktivní kritiku.
Je to off topic, ale pro mě poměrně důležitej.
Agreneji, doufám že od tebe uvidím víc dílek :)

Havran: nejlepší to bude zde: http://www.pavelrencin.cz/beton-kosti-a-sny ...názor vítán :-)

Agrenej a Rail: no tak to je dobře, já to vidím jako takový malý zázrak. Za dva roky a ca čtyři měsíce existence těchhle stránek jsem nemusel smazat jediný (!) komentář. Opravdu se tu pohybují slušní lidé, kteří pomůžou a neškodí :-))