Pavel Renčín

Mé povinnosti mě tentokrát zavedly na sever Čech, do města známého pod jmény Česká Lípa či Böhmisch Leipa. Poté, co jsem se o tomto městě dozvěděl důležité a většinou i zajímavé informace, mohu říct, že narozdíl od některých měst by vše mělo proběhnout hladce. Uvidíme...

Jsem tu sám, můj průvodce odešel. Do města jsem dorazil již před třemi hodinami. Česká Lípa, nebo chcete-li paní Lipá, mne nemohla přijmout hned. Jeden z noviců mě provedl po městě a zavedl do klášterní baziliky Všech svatých. Mám tu prý počkat. Z oltáře vpravo na mě shlíží svatý Václav, patron české země.

„Hezké že?“ odmlčela se. „Mám to tu ráda,“ její hlas byl vlídný, přátelský a konejšivý. Otočil jsem se a zadíval se na ni. Prohlížela si obraz svatého Jana Nepomuckého. Vypadala jako obyčejná středověká měšťanka. Červeno-zelená róba obepínala její tělo, její pas byl stažený koženým opaskem, na němž visel připevněný měšec. Hnědé vlasy jí volně splývaly na ramena. Na krku jí visel malý černý přívěsek, dvě zkřížené ostrve. Pravou polovinu tváře měla skrytou ve stínu. Byla hezká svou obyčejností, nic výjimečného na ní nebylo k nalezení, vyjímala se svou přirozeností.

„Těší mě, že vás poznávám, paní,“ uklonil jsem se. Otočila se ke mně a v tom jsem zahlédl celou její tvář. Pravá polovina byla zohavená. Nemohl jsem si pomoct, zíral jsem na linie vykreslené jizvami. Pozvedla svou ruku a prsty si přejela po zjizvené tváři.

„Nepříjemná památka na požáry, které v minulosti zachvátily mé město,“ usmála se na mě, „Přede mnou se nemusíš klanět, Kristiáne. Vítám tě.“ Na důkaz své nepovýšenosti mi podala ruku, sevřel jsem ji ve své a ona přikryla naše spojené dlaně svou druhou rukou. Všimnul jsem si něčeho zvláštního, co bylo doposud skryto pod širokými dlouhými rukávy. Její ruce byly až do půli předloktí pokryty něčím šedivým, co se drolilo a prášilo. Byl to beton. Stejně tak musely být znetvořeny i její nohy, neboť za sebou zanechávala jemnou stopu šedivého prachu. Nejspíš následek toho, že okraje města tvoří panelové domy, ohromné betonové údy.

Pustila mou ruku a opět promluvila svým melodickým hlasem: „Bohužel tě teď nemohu plně vyslyšet, právě zasedá městské zastupitelstvo. Ale pokud chceš, můžeš jít se mnou.“

„Velice rád přijímám vaše pozvání,“ odpověděl jsem a oba jsme vyrazili z baziliky. Mohlo být něco kolem poledne, slunce bylo nad našimi hlavami. Jdeme přes hlavní náměstí, nikdo si nás nevšímá. Probíhají tu městské slavnosti k poctě patronům města, svatého Petra a Pavla. Všude kolem je mnoho kejklířů, rytířů a středověkých řemeslníků.

Přes náměstí jsme dorazili na radnici. Paní Lipá mi nabídla místo po své levici a sama se usadila do čela stolu. Je tu většina představitelů města. Vlevo ode mě sedí Ing. Dubic, radní pro průmysl, který se stará o všechny fabriky ve městě. O místo dál sedí Špičák st., místní stařešina mnohem starší než celé město, radní pro vodohospodářství, a také ví všechno, co se ve městě jen šustne. Vedle něj Stará Lada, radní pro energetiku. Poté jsou tu Trojčata, která si Lipá v minulosti osvojila - Dobrana, která se stará o přilehlé lesy, Písečná, která má na starosti pole a zemědělství, a Vlčák, který ochraňuje veškeré zvířectvo v okolí. Jako poslední na mé straně sedí Žízník, ten se ve městě stará o zábavu (jeho největší chloubou je Reggae festival). Po pravé ruce paní města má své právoplatné místo Stará Lípa, poradce a matka samotné Lipé, žena se šedivými vlasy, o které se říká, že je keltské krve. Ale nikdo ještě nenašel důkaz a ona sama o tom mlčí. Dále jsou členy zastupitelstva Holák starající se o bezpečnost ve městě, Střelnice a Svár společně zajišťující dopravu (jak vnitřní tak i mezi městy) a také nejmladší členové zastupitelstva Sever, Lada a Špičák ml. (děti Staré Lady a Špičáka st.), kteří mají na starost správu obyvatelstva.

Hlavním bodem zasedání byla hlavně současná hospodářská krize. Ing. Dubic přinesl tu nejhorší zprávu dne, hrozí zavření největších městských fabrik. I když čas sebral mnoho ze schopností paní Lípy, bylo na jejím vystupování vidět, že kdysi byla jednou z největších a nejschopnější obchodnic v celém království. Ve středověku veškeré obchody na sever prošly jejíma rukama, obchodovala dokonce i s německými městy, hlavně Žitavou. A přestože je Lipá prostého původu, bývala jednou z nejbohatších a svými výsadami se vyrovnala městům královským.

Po skončení zasedání mě paní Lipá odvedla do svých komnat. Po stěnách visely kartouny, barevné textilie s tištěnými vzory. Bylo zde vystaveno mnoho hliněných váz a hrnců. Ve vitríně stály broušené vázy, poháry a další skleněné výtvory. Přistoupil jsem blíž a prohlížel jsem si je.

„Dar od Nového Boru a jeho staršího bratra Sonova,“ informovala mě paní Lipá.

„Ten Nový Bor? Skleněný muž, v jehož stopách zůstává roztavené sklo? Ale jeho bratr je přece Šenov, nebo se snad pletu?“ zeptal jsem se.

„Ach ano, zapomínám, že mu dnes tak říkají,“ usmála se a nechala mě dál si prohlížet věci v pokoji. Na protější stěně visí několik obrazů. Ukázal jsem na obraz zobrazující skálu nad jezerem a tázavě jsem se podíval na paní Lipou.

„Ten je od starého poustevníka Sloupa, sám ho maloval. Je to obraz jeho domova. Býval to skalní hrad, dnes tu zůstala pouze poustevna se svým poustevníkem,“ přešla k dalšímu obrazu, na kterém byl podlouhlý hrad s dvěma věžemi, a jemně po něm přejela prsty, „Tohle je Bösig, Bězděz. Vyrůstali jsme spolu, byl královské krve. Bohužel však příliš zestárnul a královská rodina se ho zřekla,“ její výraz posmutněl. Pomalu jsem došel k dalšímu obrazu, na kterém byla nakreslena řeka ploužící se mezi stromy od jednoho města k druhému. Bylo na něm napsáno „Navždy spojeni“.

„Co je to za řeku?“ zeptal jsem se.

„Ploučnice,“ zněla stručně odpověď, doplněná však velmi hřejivým úsměvem milenky. Neptal jsem se, od koho obraz je, ani jak je myšleno ono „Navždy spojeni“, protože jsem věděl, že odpověď nedostanu.

Na podstavci pod obrazy stál černý kámen s popiskem „Smolinec pro štěstí“.

„Od Ralského Strážníka,“ vyčetla mou otázku. Že mě to nenapadlo hned, smolinec je přeci uranovou rudou.

Poslední dominantou místnosti byla lovecká trofej jelena. „A tohle máte od koho?“

„Ten je od starého vévody Zákupského. Milý to stařík, jeho zábavné historky bych vydržela poslouchat pořád. Určitě byste si padli do oka,“ vzala mě za rameno a vedla mě ke stolu, „Myslím si, že už tě dále nebudu zdržovat a přejdeme nyní k důvodu tvé návštěvy. Prosím,“ nabídla mi židli u malého psacího stolu a sama se posadila naproti…