Pavel Renčín

Je to spíš taková pitominka, kt. vznikla o půlnoci na požádání. (Pohádku, kt. by se lehko ilustrovala.) Tak to prosím berte s rezervou, ale třeba se někdo zasměje:)

------------------------------------------------------------------

    „Je čas! Je čas!“ ozývalo se z šedě dlážděného nádvoří. „Svolejte rytíře!“ volali sluhové z oken černé věže a ve stájích se ozývalo vzrušené řehtání. „Hohó, hoši, už vyjedeme! Dnes vyjedeme!“ Všude bylo najednou plno hučení, klapotu kopyt, dusotu okovaných bot a zase jemného pleskání plyšových tlapek. Každý člověk, od nejmenšího batolete po nejstaršího čaroděje, pospíchal o překot k hradbám, aby si zabral to nejlepší místo.
     Každý až na krále Pyrovouse a jeho rodinu, samozřejmě.  Ti měli od jakživa zamluvená místa v první řadě na létajícím koberci po dědečkovi. Pravda, ten už byl celý ožahlý z předchozích slavností a taky prožraný od molů, ale na to se nikdo nedíval. Za prvé podívaná, která se měla lidem už za chvilku naskytnout dole pod hradbami, byla příliš ohromující na to, aby někdo chytal lelky a pokukoval po oblacích. A za druhé, jak by vám řekla každá malá holka, pokud jste se přece jen zadívali nahoru, hrozilo, že vám každou chvíli do oka vletí pořádný chuchvalec prachu, nebo hůř, že si vašeho zírání všimne Pyrovous a pošle dolů spršku jisker. On sice na veřejnosti tvrdil, že za dědečkův vynález se stydět nemusí, ale od doby, co přiletěl na návštěvu bratranec Šupináč na parádním závodním drakovi, v něm hlodala závist, a tak byl co se týče zvědavců obzvláště nevrtlý. Nemluvě o tom, že pálit lidem vlasy mu přišlo nesmírně zábavné.
     Dnes ale král Pyrovous neměl na zábavu ani pomyšlení. Kdyby jen minulý rok neslíbil, že vítězi předá svou nejmiléjší žábu Adélku! Pomyšlení, že by se s ní měl rozloučit ho trápilo tak, že spát ani jíst nemohl, ba dokonce i vousy mu téměř uhasly! „Tak, ať už to máme za sebou!“ zabručel a zvedl se ze svého trůnu z oranžového skla. Jedním plameným okem ještě shlédl na pohledného mladíka usazeného na zemi pod ním a výhružně dodal. „A ty, Radione, ty koukej vyhrát, to tě radši vydědím, než bych se vzdal Adélky, je to jasné?“  Radion přimhouřil své zářivě žluté kočičí oči, pomyslel si něco velice neslušného, ale nahlas odpověděl dokonale ovládaným vlídným hlasem. „Všichni přece vědí, jak moc ti na Adálce záleží. Každý rytíř, který by snad zvítězil ti jí jistě hned vrátí jako poplatek za účast na turnaji.“
     Abychom to uvedli na pravou míru, Adélka byla neuvěřitelně odporná hnědá ropucha. Záda plná bradavic, jedno oko neustále přimhouřené a co se týče mluvy, oj! tak se nevyjadřoval ani podkoní! Bylo zvykem, že všichni z urozené krve, měli nějakého mazlíčka, který uměl mluvit lidskou řečí, ale proč královo miláčkem byla zrovna ropucha, to nikdo říct nedokázal. Ačkoliv někteří zlí jazykové tvrdí, že je tomu tak, protože Adélku nemůže omylem podpálit svými ohnivými vousy, jako to udělal s nebožkou královnou Azurií.
     Ale zpět k turnaji. Kolbiště se rozprostíralo na pláni pod hradem, a nesměl na něj nikdo jiný než, rytíři a jejich panošové, aby nikdo nepřišel k úrazu. Turnaj se konal každý rok v den, kdy začali chrlit lávové gejzíry na západě země a ohlásily tak příchod léta. Pravidla byla jednoduchá: bojovat po boku se svým mazlíčkem, zapálit protivníka a nenechat se sám sežehnout. Na uhašení ohně měl rytíř pouhapouhých třicet vteřin, což byla doba mezi jednotlivými výstřiky gejzírů. Vítěz si potom odnesl domu celý pytel semínek nehořlavých jablečných stromů, odznáček „Mistr Láva“, poukaz na ošetření popálenin a hlavně šupinu dračího krále Rubiona a status urozeného pána.
     Obyčejná dračí šupina, jak všichni víme, přináší štěstí a blahobyt. Kdo není líný, dokáže si za život sehnat alespoň jednu, ale Rubionova šupina to je teprv něco! Kdo ji nosí u sebe na holé kůži, stává se nezranitelným v boji, kdo jí dá sníst obyčejnému zvířeti, daruje mu schopnost řeči a zároveň sváže svůj život s jeho, takže dokud žije pán, žije i mazlíček. Ti nejodvážnější, bez pochyb v srdci, dokonce mohou sami šupinu spolknout, čímž získají nejen dlouhý život a ochranu v boji, ale také nějakou vlastnost bájných bytostí. Tak Pyrovous přišel ke svým ohnivým vousům a Radion ke svým spalujícím kočičím očím. Všichni je pro to obdivovali, protože stačil jediný záchvěv strachu při konzumaci šupiny a ššš! Z rytíře by se stala živoucí pochodeň. A to se rozumí, že někdo takový pak nemůže chodit na trh, protože by všechno zboží spálil, ani na hostiny, protože všechna kuřata by byla připečená a co je nejhorší, nemůže ani použít toaletní papír! Přesto, Rubionova šupina byla ta věc, po které každý toužil, a rozhodně ne ropucha Adélka.
    Radion se turnaje nebál ani co by se za smítko popela vešlo. Koneckonců zvítězil právě minulý rok, takže letos byl jasným favoritem. Vrásky na čele mu nedělala ani stále se zvětšující díra v létajícím koberci, kterou mu vyčuhovala špička boty. Ani ho netrápilo, že jeho mazlíček šedý vlk Vulkán zase chytil blechy. Kdepak, všechny jeho obavy se točily kolem vysoké tmavovlasé dívky, která se dole připravovala na svůj první souboj.
    Jiskra, jak se dívčina jmenovala, byla Radionova snoubenka a bohužel si vzala do hlavy, že se nemůže vdát za korunního prince, dokud se mu nevyrovná jak ve schopnostech, tak v urozenosti. A k tomu jí mohla pomoci jedině šupina dračího krále. Radion s ní na tohle téma vedl mnoho rozhovorů až hádek, ale Jiskra byla tvrdohlavá a trvala na svém. Tak mu nezbylo nic jiného, než ji i jejího rysa Ťapku pořádně vytrénovat. Ještě, že byl turnaj rozdělený na ženskou a mužskou kategorii, jinak by spolu určitě museli bojovat ve finále. To by byl teprv průšvih! Protože jako gentleman by Radion pochopitelně nechtěl své snoubence ublížit, ale jako muž a princ by se nemohl smířit s tím, kdyby ho porazila jeho budoucí žena, nehledě na to, že by se mu pak celé království posmívalo.
     „Nechť turnaj začne!“ vykřikl Pyrovous a vypustil do vzduchu gejzír jisker. „******* turnaj *****“ dodala žába Adélka. „Ale, copak by na to asi řekla máma v rybníce, co? Ty moje malá bradavičko?“ pokáral ji něžně Pyrovous a s potěšením si všiml, že babce Melhubce na bráně chytly od jisker vlasy, takže teď pobíhala po cimbuří jako blázen a zapalovala všechny, co se nedopatřením dostali příliš blízko. Chtěl se dále kochat tím pohledem, ale v tom ho Radion zatahal za rukáv. „Otče, musíš už mě a Vulkána snést dolů.“ „To je pořád něco. Snes mě dolů, kup mi draka! To si nemysli, že tě ještě někdy nechám opejkat si na mých fousech marschmelouny! Příště si nech z tý zatracený šupiny narůst křídla!“ vztekal se král jak pomalu přistával na zemi na levé straně kolbiště  rezervovaného pro mužské osazenstvo.
     „Děkuji, otče.“ pokývl slušně Radion a s nosem nahoru chtěl uraženě odkráčet. Jenže při tom zapomněl na onu proradnou díru v koberci, zachytila se mu noha a rozplácl se jak široký tak dlouhý na zemi. Obecenstvo na hradbách se naštěstí věnovalo právě probíhajícímu zápolení Jiskry a Záře, takže si toho nikdo nevšiml. Problém byl v tom, že při turnaji u sebe nikdo nesměl mít obyčejné dračí šupiny, to by se to pak vyhrávalo! Zvlášť Radion jich měl pěknou sbírku, takže si zvykl, že mu všechno vždycky vycházelo. A tak byl princ bez šupin vždy ze začátku neohrabaný jako batole. „Zatrolená smůla!“ zaklel Radion a rychle se zvedal na nohy. „****** smůla!!“ vykřikla shora radostně Adélka. „Vážně jí nesmím sežrat?“ zeptal se Vulkán a poškrábal se prackou za uchem. „To víš, to bych přišel o všechny šupiny do konce života. A kolikrát ti mam říkat, aby ses na veřejnosti nedrbal?! Vypadáš pak jako obyčejný venkovský vořech!“ „Vypal mi konečně blechy a já se přestanu škrabat.“ odsekl Vulkán. „Až bude čas.“ povzdechl Radion a raději obrátil svou pozornost směrem k bojišti.
    Tam šlo všechno zatím jako po másle, nebo spíš po oleji, protože Záře, taková malá holčina s dlouhýma rukama, běhala dokolečka a pokoušela si sfouknout plamen na zádech. Pochopitelně marně. Moc rozumu chudinka nepobrala, takže to bylo pro Jiskru snadné vítězství. Jako další nastoupili Plamen a Slunce. Chvíli po sobě jen nasupeně pokukovali. Z hradeb se ozvalo šuškání, jak někdo poslal do davu zaručeně ověřený drb, že ty dva mezi sebou mají nevyřešený spor, který se týká jedné vzácné uhlíkové slípky. Pak najednou Slunce švihl rukou a hodil po Plameni ohnivou koulí. Starý dobrý trik. Teda pokud váš protivník kouli neodrazí a nepošle vám ji ohromnou rychlostí zpátky přímo do obličeje. A to přesně Plamen udělal. Plesk! Koule se usadila Slunci přímo na nose jako nějaká legrační ozdoba. Z hradeb se ozval výbuch smíchu, doprovázený Adélčiným kvákáním. Slunce byl nastálou situací natolik překvapen, že oněch drahocených třicet vteřin strávil nevěřícným šilháním na tančící oranžovou bambuli na svém nose, čímž ještě povzbudil okolní veselí.
    Jak turnaj pokračoval, vtipných momentů ubývalo a ve vzduchu naopak houstlo napětí. Lidé na cimbuří se strkali a šťouchali, o to kdo bude stát nad branou. Děda Zápal vyvolal poprask, když kýchl tak mocně, až podpálil oba rytíře pod ním čekající až přijdou na řadu , takže museli turnaj opustit. Radion i Vulkán s přehledem vítězili nad svými soupeři díky bezchybné spolupráci. A Jiskra s Ťapkou se připravovali na svůj poslední souboj.
    Tu najednou se na východě nahromadila kupa mraků a zavál ledový vítr. Všechny oči se obrátily tím směrem, což, jak se ukázalo, byla velká chyba, protože vzápětí se odtamtud přihnaly provazce studeného deště a bičovaly nešťastné diváky i účastníky. Král Pyrovous musel se svým kobercem nouzově přistát a schovat šupinu pro vítěze do vousů, aby se u všech draků nerozpustila! Za mraky přišel stín a ze stínu se pomalu vynořila obrovská kachní noha. Následoval úctyhodný placatý zobák a veliké vodnaté oko.
     „Vodňous!“ vydechl král a honem se zaroloval do koberce, takže mu ven koukala jen špička doutnajících vousů. Vodňous, to byl totiž tyranský vládce jižního království, který měl moc rád žáby, obvzláště k večeři. Teď otevřel svůj nenasytný kachní zobák a zakvákal. „Pyrovousi! Vrať mi Adélku!“ „Nevrátím, poctivě jsem jí na tobě vyhrál v Káčátko nespal se! před dvaceti lety!“ vypískl Pyrovous a zavrtal se ještě hlouběji do koberce. „Tys podváděl!“ obvinil ho Vodňous. „Nepodváděl!“ pípl Pyrovous.
     A nejspíš by to tak pokračovalo až do večera nebýt Jiskry. Ta se totiž nebojácně plížila Vodňousovi za záda a připravovala si svůj poslední soubojový trumf skákající plamen. Stačilo strefit protivníka do nejslabšího místa na těle a při každém jeho vyjeknutí se oheň o kousek rozšířil. A že kačeři jsou nejvíc hákliví na svá ocasní pírka, to ví přece každý! A tak se Jiskra rozhodla Vodńouse porazit, protože věděla, že bez ropuchy Adélky, by král upadl do deprese, musel by se držet smutek a tím pádem by bylo po svatbě. A už se jí taky podařilo postavit se kačerovi za záda. „Skákej!“ zašeptala a plamínek se jí na ruce roztančil.
     V tu chvíli začal kačer hulákat na celé kolo, vmžiku celý vzplál až z něj nezbylo nic, než velice chutně vonící pečínka. Ono totiž totéž co Jiskru napadlo i Radiona, který ovšem použil kouzlo tichý olej, které fungovalo i v mokru. Proto Vodňous tak lehce chytnul.
     Pyrovous na to nejdřív nevěřícně koukal zevnitř dědečkova létajícího koberce, pak se radostně rozroloval a vrávoravě vzal oba hrdiny kolem ramen. „Tedy, děti, vy se k sobě ale opravdu hodíte!“ vykřikl jásavě a dav z cimbuří ho halasně podpořil. Potom král vyndal z vousů Rubionovu šupinu, podal ji překvapené Jiskře, pohladil Adélku po bradavici, dal mladému páru svolení k okamžité svatbě a vybídl své poddané k účasti na kačeřích hodech. Jižní země byly osvobozeny, žáby se zase rozmnožily a tak si tam všichni budou štastně žít až navěky, protože draci budou mít vždycky dost starých šupin na vypadávání.