Pavel Renčín

Dobrý meč by měl sedět v ruce. Dobrý meč by měl být vyvážený. S dobrým mečem by se mělo snadno pohybovat. Dobrý meč by měl mít kvalitní ostří, na kterém se nedělají zuby, jen co je vytažen z pochvy.

Dobrý meč by měl při seknutí vydávat ostrý svist, nikoliv kvílení připomínající kus plechu zmítající se ve větru. Dobrý meč by se rozhodně neměl ohýbat pod protivníkovými údery. Dobrý meč...

 Asi jsem si nekoupil dobrý meč.

 Útočník znovu máchl svou okovanou palicí. Zpola jsem úder zablokoval, zpola ho nechal sklouznout. Můj protivník byl o stopu a půl vyšší, o pětačtyřicet liber těžší, široká ramena se mu vlnila přebujelým svalstvem. Kůže světle zelená, šupinovitá. Dle všeho to byl uprchlík z blízkých dolů, kde těžil kámen. Za pár let práce v dolech bych zezelenal a zešupinatěl i já. Pokud bych dříve nevypustil duši.
 
 Pokusil jsem se o protiútok, ale mé ostří neprošlo přes tuhou koženou kazajku. Znova máchl, znova jsem ho nechal něžně se spojit s mou čepelí. Bál jsem se, že nic drsnějšího by nepřežila. Ustoupil jsem o dalších pár kroků a riskoval rychlý pohled za záda. Obr si mě pomalu sunul přesně tam, kde mě chtěl mít.

 Planý růžový keř se mi zachytil za nohavici. Jako by ucítil kořist, šlahoun obsypaný ostny vyrazil kupředu a sevřel mě kolem stehna. Trny snadno prošly tenkou nohavicí, která se pomalu zbarvovala do ruda. Máchl jsem mečem po plíživé květině s větším úspěchem než při předchozích výpadech. Zaskučela, pustila mě a zatáhla se pod zem. Odvedla mou pozornost. Čahoun opět zaútočil.

 Téměř se mi podařilo uhnout, ovšem hrana kovového pásku, který byl obtočen kolem kyje, mi rozsekl čelo na kost. Krev se mi vevalila do očí. Zakřičel jsem. Zaklel jsem. Zakopl jsem. Bandita se přede mnou rozkročil. Napřáhl se. Taková rána mi rozrazí hlavu na kaši.

 Vysoká tráva po mé pravici se zavlnila. Nejdříve z ní vyletěla rozmazaná šmouha a zasáhla hromotluka do hlavy. Na zem dopadla sekera s kamennou hlavicí. Z vysokého porostu se vylouply dvě postavy. Jedna vysoká, vyzáblá, jen se zástěrkou kolem beder, odhalená hruď plná jizev. Těžko říci, zda patřily k nějakému rituálu nebo k ošklivé nehodě. Ve vyschlé, strhané tváři planuly žluté oči. Kdysi černé vlasy trčely na všechny strany, slepené špínou a krví.

 Druhá postava pozvedla samostříl a vypálila na překvapeného útočníka. Do zkrvaveného spánku, který před tím zasáhla sekera, se zaryla šipka. Obr padl jako podťatý, oči mu hleděly do vnitřku lebky, zuby vycenil v posledním křečovitém úsměvu. Žena svěsila kuši k zemi.  Vysoké pevné boty přecházely do dlouhých kalhot neurčité zelené barvy. Pevná kožená probíjená kazajka postrádala výstřih, ovšem i tak se vzdouvala pod tísněnými vnadami. Ostrost její tváře překonával jen ostrý pohled, který na mě vrhla. Tmavé chmýří rašící na hlavě si říkalo o polaskání břitvou.

  „Příště se nepůjdeš vychcat tak daleko. Jasný?“ Pravila mi medovým hlasem. Přikývl jsem a sklopil hlavu k zemi. Do očí jsem se nedíval. Stačila ta upatlaná, sladce olepená břitva v jejím hlase. Nechtěl jsem se ještě pořezat o její pohled.
 
 „A teď seber tu palici a rozbij mu hlavu. Tu šipku potřebujeme,“ zavelela. Provedl jsem.

 „Když máš někoho ukecat, tak nemáš potíže. Ale když příjde na boj,“ mudrovala Lucile – tak se totiž naše amazonská velitelka jmenovala – zatímco jsme znovu šlapali po cestě. Pohodila si batoh na zádech, pod který ji sklouzávala kuše. „Tak jsi dost na hovno,“ dodala.

 „Přesný opak Starýho,“ uchechtla se a přes rameno se podívala na našeho špinavého společníka. Odpověděl jí jeho tradičním gestem, křížencem mezi pokrčením rameny a pokývnutím hlavou. Mlčel, nic neříkal. Kdysi býval mocným mužem, kouzelníkem, šamanem či mutantem - jak se jim kdysi říkalo. Jeho moc byla velká a ještě větší hrůzu budil v srdcích ostatních. Pak ho jeden bohatý sedlák, který ho podezříval z toho, že mu chce ukrást ženu i majetek, opil a nechal mu vyříznout jazyk. Myslel si, že nemůže použít své ďábelské síly, když jim nebude moci rozkazovat.

 Čaroděj, šaman nebo starý kurevník, ho zabil sekerou. Od té doby nemluvil a nepil. Nejspíše se strachoval, že by přišel o další kousek.

 „Pořád nechápu. Proč sebou vlečeš ten plechový meč,“ spustila svou starou písničku.
 „Bard potřebuje meč,“ vysvětlil jsem poněkolikáté. „Je to přesně ta proprieta, která ho zvedá v očích prostého lidu.“
 „Proprietu si strč do prdele,“ odbila mě s přímostí bojovníka. „Toho šmejda si ani nepořezal. A souboj před tím taky nebyl zrovna slavný.“
 „Uťal jsem mu ucho!“ Připomněl jsem.
 „Protože jich měl aspoň deset. Na každém kousku kůže jedno. Bylo by divné. Kdybys aspoň jedno netrefil,“ odfrkla si. Teď bylo na mně, abych si pohodil batoh a srovnal kuši, která začala nepříjemně tlačit do zad. Ještě jsem se musel táhnout s tím klackem, abych prý měl pořádnou zbraň.

 „Myslíš, že toho draka už dnes uvidíme?“ pokusil jsem se změnit téma. Úspěšně.
 „Dost možná. Letěl sem k horám. Z jihu je tam prý nějaká sluj,“ velmi stručně shrnula všechno, co nám v blízké vesničce sdělili. Byl to sotva den a půl, když nad nimi v noci několikrát proletěl drak. Jeho křídla prý zvedla vichřici, která vyvracela ploty a odnášela střechy chatrčí. V jeho zuřivém řevu se nedalo slyšet vlastního slova. Pak začal chrlit oheň. Zasáhl několik ohrad, zmasakroval stáda hexakoz. Škodu jsem viděl na vlastní oči, hlubokou rýhu v zemi naplněnou krví, mletým masem, kožíšky a kopýtky.

 „Máme vůbec šanci?“ Napadlo mě, když jsem si vzpomněl na tu spoušť.
 „Máme. Nejdřív se ho pokusíš ukecat. Stařík má v rukávu taky nějaký trik. A já jsem mazaná jako liška,“ sršela sebevědomím.
 „A občas i vzteklá a plná blech,“ utrousil jsem si pro sebe. Dostal jsem loktem do žeber. Uši měla jako rys. Chlupaté.

 Hory, ráno vzdálené a téměř nedosažitelné, se nyní tyčily nad našimi hlavami. Ještě několik hodin a přijde na řadu naše konfrontace s drakem, který ale zůstala až na ráno. Rozdělali jsme oheň, tedy přesněji Stařík ho rozdělal. Stačilo mu jen natáhnout ruku nad kupu klestí, které jsme přitáhli, a oheň se vesele rozhořel. Držel jsem první hlídku, pak mě vystřídala Lucile. Zachumlal jsem se do pokrývky a téměř ihned usnul. Vzbudila mě dotírající ruka.
 „Lucile, dneska ne. Bolí mě hlava,“ poukázal jsem na kus zkrvavené látky tisknoucí gázu k mému čelu.
   „Ty jsi ale srágora,“ odfrkla, ale dala pokoj. Znovu jsem usnul.

 Ráno bylo chladné. Litoval jsem, že nemám teplé spodní prádlo. Ve stínu hor, jsme se většinou příliš nemotali, bylo tam příliš živo. Velká šance dostat nožem přes krk nebo šipku do zad.
 „Kam teď?“ vyzvídal jsem a vychutnával na jazyku chuť nakládaného kopýtka, které jsme dostali od vesničanů na cestu.
 „Támhle,“ zahuhlala velitelka plnou pusou a mávla rukou. Dle polohy slunce jsem to odhadoval na západ.
 „Nevezmeme raději nohy na ramena?“ zkusil jsem to naposledy. Stětí draka by byl opravdu udatný čin, ale s naší výbavou jsem odhadoval spíše, že o hlavu přijdeme sami.

 „Jsi baba. Ke koulím jsi přišel jak slepý k huslím,“ nařkla mě amazonka a odplivla si. „Podívej se na staříka! Vůbec si nestěžuje!“ Mlčel jsem. Takový argument bych nerozbil ani zásahem nejsilnější císařské balisty.

 Pokračovali jsme v naší pouti podél kořenů hor západním směrem. Poledne se kvapem blížilo. Hledání dračí sluje na úpatí hor je mnohem těžší, než jsem si kdy pomyslel. Možná proto, že mě lov draka nikdy nepřišel na mysl. Už jsem se vzdával naděje, když v tom se před námi objevila plošina o několik desítek stop níže, která se táhla až kam oko dohlédlo. A na ní, jen kousek od své sluje, ležel drak. Nehýbal se. Číhal.

 Zůstal jsem na něj fascinovaně zírat. Nic podobného jsem nikdy před tím neviděl. Ty ostré křivky, ta relativní štíhlost. Ten jeho kovový lesk. Křídla měl nad sebou složená do několika tenkých čar. Menší křídla lehce nad zemí, byla plná vyboulenin. Nad vystrčeným čumákem se mu leskly obrovité oči. Někdo mě strhl za ruku k zemi, až pak jsem si uvědomil, že se má silueta musí rýsovat proti obzoru. Lucile a Stařík už leželi na zemi. Zírali jsme na tu nadpozemskou stvůru s bázní, mrazící naše srdce.
 
 „Eioéa,“ pronesl zničeho nic náš nemluvný průvodce a začal vydávat zvuky, jako by se smál. Nebo dusil. Zůstali jsme na něj překvapeně zírat. Překvapil nás ještě více než drak samotný. Za ta léta, co je s námi, se nikdy nepokusil ani náznakem promluvit. To už stál na nohou a než jsme ho stačili zastavit, klidně kráčel rovnou k vyčkávající sani. Vycítil jsem Lucilin pohled a mimoděk použil Staříkovo gesto. Věděl něco, co my ne. Následovali jsme ho.

 Čím blíže jsme byli, tím méně drak vypadal jako mýtické stvoření a více jako... stroj. Místo nohou měl jakési ližiny, pozdvižený ocas byl spíše prodloužením trupu, na jehož konci měl menší obdobu křídel, která měl na zádech. Ty totiž nebyly složené, nýbrž se jednalo jen samotné tenké listy. Gigantické oči, které se zdálky leskly, byly ze skla. Čumák - šestice spřažených hlavní. Dračí dech – nic jiného než horoucí proud střel.

 „Eioéa,“ zopakoval Stařík a já mu konečně porozuměl. Bylo to staré, prastaré slovo. Helikoptéra. Mýtus větší než samotná saň.

 Po několika dalších krocích se nám otevřel pohled do skrytého údolí. Na jeho začátku ležel další drak. Zarytý čenichem do země, kolem něj spálená a zpustlá země. Bok proděravělý skrz na skrz. I tak už ho někdo obral téměř o všechno. Zůstala tam jen holá kostra a několik těžce poškozených součástek. Někde tady musí být posádka stroje, napadlo mě, když jsme byli sotva sto stop od kovové bestie.

 Jako na povel se ze sluje vyhrnula skupina mužů oděných v zeleném brnění. Na hlavách helmy, ze kterých vedly trubičky, které jim zakrývaly levé oči. Pravé na nás podezřívavě mhouřili. V rukou svírali dlouhé pušky, už od pohledu mocnější a schopnější než naše revolvery, které jsme měli uschovány v batozích na nejhorší časy. Hned je na nás zacílili.

 „Ani se nehněte nebo vás rozmrdáme po vokolí!“ pravil jeden z nich. Zůstali jsme zaraženě stát a přemýšleli, co vlastně řekl. Jeho jazyk byl podivný.
 „Vodhoďte ty vaše klacky a podobně, šmejdi,“ rozkázal další. Poslechli jsme.
 „Co s nima? Zmáknem je?“ Chtěl vědět další.
 „Vomrdáme je?“ Další hlas.
 „Klacana nebo frndu? Nebo Dědka?“ pravil ten první. Hovořili spolu, zatímco my jen stáli a marně se snažili pochopit o čem mluví.

 „Klacana, by vyšpulil rád, čumte na něj!“ pronesl někdo.
 „'žte 'by!“ Zahřměl mocný hlas, který doposud mlčel. „Je 'kázáno 'jebávat s 'morodým 'byvatelstvem. 'kotem nebo 'koli 'nak.“ Autorita z něj sálala, ale nerozuměli jsme jedinému slovu.
 „'ví co 'j za 'moci,“ podotkl ještě. „'hněte do 'zlu!“ Zavrčel a mávl výhružně hlavní. Tomu jsme porozuměli. Pomalu jsme šli pozpátku. Nechtěli jsme jim vystavit záda. Zelení ozbrojenci nastoupili do helikoptéry.

 „Návrat do Prahy,“ pronesl ještě někdo z nich. Pak se stroj rozeřval, křídla se začala roztáčet, div nás nepovalil prudký závan vzduchu. Praha! Tajemné město, ze kterého se nevrátil nikdo živý. Vypálená země plná trosek a mrtvých, uprostřed které se tyčí gigantická věž Temného pána, kolem které krouží v nekonečných zástupech démonů a duší. Všechno začalo dávat smysl. Stroj ještě chvíli řval a pak zmizel. Rozplynul se v maličkou tečku.

 „Staříku, kde jsi už viděl helikoptéru?“ Tato otázka by mi nedávala spát, kdybychom se pokoušeli usnout. Podíval jsem se na kostru létajícího stroje. Vypadala bytelně a přeci tak křehce. Stařík jen pokrčil rameny a kývl hlavou. Téměř bych přísahal, že se mu zablesklo v oku.

 „A máme po prdeli,“ pronesla do ticha Lucile. „Žádný drak, žádná odměna.“ Zaklela a protože v okolí nebylo nic vhodného, na čem si mohla vylít zlost, udeřila mě do paže.
 „Auuu,“ ohradil jsem se.
 „Drž hubu, Barde. Nemám chuť na řečičky,“ vyplivla na mě. Ani já neměl.
 „Pořád je tam ještě ten druhý helikoptér-a, třeba z něj něco vyštracháme,“ navrhl jsem opatrně. Pořád zůstávala možnost, že nám něco zůstalo. Pomalu jsme vykročili k padlému vládci nebes.
Poklesl jsem na duchu. Obrali ho pečlivě, jako hladovec okouše pečené kuře.
 „Tady je hovno,“ pravila Lucile vztekle.

 „Nikoliv,“ namítl jsem a obcházel havarovaný stroj z druhé strany. Přede mnou leželo zohýbané a pokroucené sexteto hlavní. Někdo je vymontoval z čenichu stroje, ale byly mu k ničemu, tak je odhodil stranou a nechal ležet. Když je spatřila Lucile, zavýskla, přiskočila ke mně, laškovně mi zmáčkla pozadí a vrazila mi jazyk do hrdla.

 O eón později ho konečně vytáhla, svalil jsem se na zem a lapal po dechu. Prohlížela si střídavě mě a náš dračí úlovek. Na tváři se jí objevil kočičí výraz.
 „Kocourku,“ zapředla, „něco bych od tebe potřebovala.“

 Šlapalo se mi ještě hůř než cestou sem. A nebylo to jen těmi pětapadesáti librami oceli, které jsem táhl za sebou. Bylo mi jasné, že až bude chtít Lucile oslavit odměnu, nepomůže mi sebevětší bolest hlavy. Ale své břemeno jsem hrdě táhl dál. Obě dvě.