Pavel Renčín

Vítr rozrazil okno a malý Tomášek se ze spánku překulil. Vždycky měl tvrdé spaní. Jak rád říkával tatínkovi, je to kvůli snům, které se mu v noci zdávají. Nerad se z nich vracel do šedivého pokoje paneláku.     
Znovu zafoukal vítr. Tentokrát ale jen lehounce. Pouze odhrnul špinavou záclonu a zase zmizel, jako by byl pouhým snem. Hned po něm proskočila do pokoje měsíčním světlem zahalená postavička a zvonivě se zasmála. Konečně se jí to povedlo. Postavou se podobala malému děvčátku, ale podle výrazu tváře a držení těla byla mnohem starší. Její oblečení tvořily jen šatičky jednoduchým květovým vzorem a šedá kšiltovka zaražená hluboko do čela. Rozhlédla se po pokoji a okamžitě vyrazila k Tomáškově posteli.
Sklonila se k malému kloučkovi a pohladila ho bledou rukou po tváři. Otevřel oči a zasněně se na ni podíval.
„Pojď,“ řekla tiše a nabídla mu ruku. Vstal a nabídku přijal. Nejspíš si myslel, že jej čeká jen další snové dobrodružství. Stříbrná se usmála a spolu pak vyskočili otevřeným oknem.
****
Jakub se probudil, poslední dobou měl slabé spaní. Slyšel, jak v pokoji jeho Tomáška třísklo okno. Nechtělo se mu vstávat, ale představa, že by prcek nastydl, ho z postele nakonec vykopala. Nazul si pantofle a šouravými kroky ospalce se dostal až do pokojíčku. Otevřel dveře a zarazil se. Tomášek právě vyskakoval z okna.
„Počkej!“ zařval a natáhl k němu ruku, ale bylo pozdě. Klučina se odrazil a plavým skokem vyrazil z okna. Jakub přiběhl k oknu, ale mohl už jen sledovat, jak jeho syn padá. Bezmocně se chytil za vlasy, ale pak se Tomášek uprostřed pádu zastavil a dál už jen klouzal jako padající pírko. Po chvíli klidně přistál na zemi a rozběhl se k městskému parku. Jakub zíral s otevřenou pusou. Nechtěl však ztrácet ani vteřinu. Vyběhl.
Dveře do bytu rozrazil. Běžel jako rozdrážděný býk. Schody bral po čtyřech. Když už konečně seběhl všechna patra, zjistil, že ztratil pantofle. Neměl čas se vracet, vyrazil před panelák a stačil ještě zahlédnout Tomáška vcházejícího do parku. Šel klidně. Pravou ruku měl stále nahoře, jako by se držel svého neviditelného společníka. I zdálky se Jakubovi zdálo, že s někým mluví. Když vešel do parku, cesta zmizela a stromy se za ním uzavřely.
*****
Tomášek se podíval vzhůru na paní, která ho vedla. Ona mu pohled oplatila a plaše se usmála. Byl to podivný sen. Vůbec nic se nedělo. Pořád jen bloudili městským parkem. Podíval se na ní znovu. Změnila se. Dokud byli ve městě, vypadala jako špinavá malá myška, teď ale neměla na šatech ani skvrnku. Dokonce změnily barvu. Byly tmavě zelené, stejně jako její oči a vlasy, ve kterých měla zapletené větvičky stromů.
„Kam to jdeme?“ zeptal se.
„Uvidíš, veliký,“ usmála se tajemně.
„Já ještě nejsem veliký,“ ohradil se Tomášek, „ nemám ani sto čtyřicet centimetrů!“
„Nemyslela jsem výškou, hlupáčku.“
Zelená se zastavila tak udělal to samé. Chvíli jen stáli a dívali se před sebe. Pěšinku zakončovaly stromy s kmeny tak blízko u sebe, že by se mezi nimi neprotáhla ani myška. Tomášek si povzdychl a otočil se k odchodu. Její ruka ho zadržela. Posunkem mu naznačila, ať ještě počká. Zanedlouho se začala neprostupná stěna zeleně před nimi odhrnovat. Bylo to jako nějaké kouzlo. Stromy se zvedaly na kořenech a ustupovaly jim z cesty. Keře se poslušně plazily z jejich dosahu. Pomalu se jim odkrýval pohled na nevelký palouk.
Tomášek byl v parku už mnohokrát, ale tady ho táta nikdy nevzal. Škoda, bylo to tu nádherné. Všude keře s obrovskými květy, které omamně voněly. V křoviskách poletovaly světlušky a zdobily je tak, jako žárovečky zdobí vánoční stromky. Celý palouk byl jako miska s nejnižším bodem uprostřed. Na jeho dně ležel velký, mechem obrostlý kámen. A na něm. Na něm seděla podivná postava. Byla to Královna, uvědomil si Tomášek.
********
Vzdálenost mezi ním a lesem přeběhl během okamžiku a vnořil se do zeleně chvíli po svém synovi. Obklopilo ho šero. Všude kolem se najednou tyčily obrovské stromy. Keře plné ostrých trnů mu sahaly až k pasu a brzdily každý jeho pohyb. Něco v koruně stromů zavřeštělo. Co jen to toho kluka popadlo, že tady lezl. Ale nedalo se nic dělat, přece ho tu nenechá. Vyrazil směrem, kterým tušil, že Tomášek odešel.
*******
„Pojď blíž“, řekla tiše Královna. Ani ho nenapadlo neuposlechnout. Přišel až k ní a sedl si pod ten velký kámen. Musel hodně zaklonit hlavu, aby se na ni mohl podívat. Nelíbila se mu, byla opravdu podivná. Vypadala jako starý uschlý strom, na který někdo narouboval lidskou hlavu.
„Víš, proč jsi tady?“ zeptala se ho. Zakroutil hlavou.
„Víš, kdo jsi?“ Další zakroucení. Královna si smutně povzdechla. „Tak tedy od začátku,“ pravila a zhluboka se nadechla.
„Dávno, ještě dříve, než tady přitáhla ta smečka opic a postavila si první chýše, se všude kolem rozprostíraly pouze nekonečné lesy. Už tehdy jsme tady se svými sestrami ochraňovaly stromy a staraly se, aby příroda zůstávala v rovnováze. Pak jste však přišli vy. Sekyrou a ohněm si podmanili to, co mělo být navždy naše. Snažily jsme se bojovat, ale na každého dřevorubce, na kterého náhodou spadl strom, padlo tisíc staletých velikánů.
A takhle to skončilo. Podívej se kolem sebe. Jsme uvězněny v  džungli z betonu a musíme používat složitých iluzí, abychom vůbec zůstaly na živu. Ale ty to můžeš změnit! Máš moc. Neptej se mne proč zrovna ty, ale máš ji. Můžeš poroučet stromům, vést je do boje. Přikázat vodě, aby vymlela do těch asfaltových silnic široké brázdy. Rozkázat větrům zničit tovární komíny a obrátit všechny vzhůru nohama. Jsi dítě naší krve. Kdysi jsme to také dokázaly, ale nyní stromy spí, neposlouchají. Vítr ohluchl a voda je lhostejnost sama, pouze si teče a o nic jiného se nestará!“ rozkřičela se královna.
Tomášek se přikrčil strachem a trochu couvl. „Ale já nic takového neumím,“ ozval se roztřeseným hláskem.
Královna zkřivila tvář do úsměvu. „Vážně? Dokaž to. Rozkaž něco tamtomu stromu.“
Tomášek se podíval na strom. Byl už hodně starý. Větve měl pokroucené a oschlé. Kůra už skoro opadala, takže zůstal jen lysý kmen. Tomášek na něj ukázal prstem.
„Pojď sem,“ řekl. Strom sebou zaškubal a vydal ze sebe dlouhý sten. Pak se ozval zvuk trhaných kořenů. Když se dostal ze země, začal se přísuny šinout k Tomáškovi. Stanul před ním a sklonil svou bezlistou korunu k zemi v pitoreskní úkloně. Poté strnul.
Tomášek se se zájmem podíval na svůj prst. Zkusil ukázat na zem. Ta se zavlnila a zvlhla. Za chvíli už z ní tryskal pramen.
„Já to vážně dokážu,“ vykřikl radostně. Královna spokojeně přikývla.
„A teď nás veď do boje!“ zařvala vítězně a odpovědí jí byl bojový pokřik ostatních víl.
******
Stromy se pohnuly a dosud nepropustný kruh kolem palouku se na chvíli roztrhl a vyvrhl zakrvácenou postavu. Jakub se postavil a narovnal se. Zuřil. Ve tváři a na nohách měl hluboké brázdy po trnech. Celé jeho tělo bylo pokryto nesčetnými oděrkami a škrábanci. Větev padajícího stromu mu zlomila několik žeber. Ale hledal tady svého syna a nehodlal se vzdát. A teď ho konečně našel.
Seděl pod velkým menhirem a mluvil k uschlému stromu. Na první pohled mu nic nebylo. Jakub si oddychl a vykročil k němu. Pak ale uslyšel to děsivé zakvílení větru. Jako by někdo křikl rozkaz. Krátký a jasný.
Něco ho chytilo za nohu. Otočil se, ale nic neviděl. Instinktivně kopl a ucítil, jak se jeho noha boří do měkkého. Uskočil, ale další ruce se mu obtočily okolo krku. Naslepo udeřil. Zasáhl a uslyšel křupnout něčí nos. Podíval se na Tomáška. Klučina na něj koulel vyděšenýma očima. Strom nad ním se třepotal ve hvízdajícím větru a mával svými větvemi, jež připomínaly pařáty dravého ptáka.
Někdo mu zabořil prsty do očí, cítil, jak mu z nich po tváři ztéká čerstvá krev. Zařval jako zvíře zahnané do kouta a pokusil se útočníka chytit. To už jej však zasypaly stovky chňapajících ručiček a bušících pěstí. Padl na zem a už se ani nepokoušel bránit. Nějaký ostrý předmět mu projel zády a přeťal páteř. Naposledy se vzepjal na rukou a pak ochabl.
„On je minulost,“ šeptal vítr. „Jsi všemocný. Veď nás do boje. Přej si, co chceš a ono se to splní!“ vybízel.
A pak. Na krátký okamžik ještě před tím, než skončil poslední nádech, který mu ještě zbýval, uslyšel svého malého syna.
„Já. Já chci zpátky tátu.“

******
Jakub se probudil. Rychle otevřel oči, ale potom je zase pomalu zavřel. Sedl si a podrbal se na zádech. Celé tělo ho nepříjemně svědilo. Zašmátral nohama pod postelí, ale své staré pantofle nenašel. No co, asi je zapomněl v předsíni.
Zašel se podívat na Tomáška, ale ten spal jako by celou noc proběhal. Většinou už je touhle dobou dávno na nohou. Připravil si kávu a přešel k oknu. Něco bylo špatně. Něco se stalo. Nemohl si však vybavit co. Pořádně se napil a podíval se z okna. Před jejich panelákem se formovala celá armáda stavebních dělníků a strojů, kteří budou předělávat jejich příliš zarostlý park. Škoda, takhle se mu docela líbil.