Pavel Renčín

Na počátku všeho byl sen. Sen napsat něco vzrušujícího, vytvořit magickou bránu, kterou bych čtenáře alespoň na chvíli přenesl do světa příběhů – stejně jako jsem se tam sám vydával se svými oblíbenými autory. Když mi vyšla knižně první povídka (Stvořitel), byl to prostě úžasný pocit a první publikovaný román (Nepohádka) to jen umocnil. Zpětná vazba od čtenářů pak člověku dá pocit, že všechen ten čas strávený psaním má smysl.

Bez mučení přiznám, že mě psaní baví. To ale neznamená, že je vždy bezbolestné. Psát jednou začas, když kreativní kotel uvnitř začíná syčet přetlakem – to je jednoduché! Umět ale uvolňovat myšlenky každodenně, to chce trénink. To je profesionální přístup, o kterém si většina z nás autorů české fantastiky může zatím nechat zdát (na druhou stranu - není se co divit, když si tím na chleba nevyděláme).

Psaní je svého druhu meditace. Srovnám si myšlenky a prostřednictvím příběhů a podobenství mluvím o svém pohledu na život. I kdybych nechtěl, vplétám do příběhu své zážitky a zkušenosti, svou víru v to, že každý z nás má sílu rozhodnout o svém osudu.

Psaní je dialog. Jsem přesvědčený, že psaní je vlastně rozhovor – jak to nazval Stephen King – prokázaná telepatie. Ještě to doplním: je to navíc i cestování v čase. Právě teď se pročítáte mými myšlenkami, zmrazenými v momentu, kdy jsem je přeměnil na text. Já přemýšlím nad tím, co si budete myslet, až je budete číst za měsíc, za rok... Nejspíš si teď myslíte, že už začínám být dlouhý, a tak končím a jdu psát pro změnu něco smysluplného. :)