Pavel Renčín

Když se nyní mluví o tom uskutečnění Městských Válek, vzpomněl jsem si na jednu velmi krátkou povídku kterou jsem napsal zrhuba před rokem během pochmurné cesty na intr.

Světla aut se míhají, spolu s dopravním osvětlením nahrazují Slunce které již zapadlo, a vdechávají tak městu novou duši. Nebo pouze osvětlují tvář která se během dne skrývala. Tupě zírám na staronovou tvář, mnoha lidem skrytou, mě tak důvěrně známou. Pod světly, tam kde je největší stín, se skrývá tajemství.
Potichu, v koutku duše, se modlím aby už vlak vyjel z nádraží. Odpočítávám vteřiny a nevěřím že to dokážu. Stejně mě najde a zničí.
První kapky dopadají na koleje. Jednotlivé nárazy se slévají v šum. Vytahuji zakrvácenou ruku a nechávám dopadat kyselou vodu na rány které přestávají bolet. Jako když přijde smrt.
Odpočítávám vteřiny. Muž co přisedl okamžitě usnul. Kdyby mě našel, zabije mě aniž si toho kdokoli všimne. Jen průvodčí kdyby po mne chtěl jízdní doklad.
Nesrozumitelné hlášení se line z reproduktorů. Pesimismus ve mě je větší než naděje. Vlak se přesto dává do pohybu. Stále mě může dostat. Ještě nejsme za hranicemi Města.TuDum – TuDum. TuDum – TuDum. TaDum – TaDum. Tam Jdu – Tam Jdu.
Kola narážejí na předěly mezi kolejemi. Dávám sbohem Městu. Chtěl jsem ho zachránit. Pak mě chtělo zabít. Necítím křivdu. Pesimismus je větší než naděje a vztek najednou.
Domy ubíhají, stávají se symbolem odchodu a rezignace. Jak vlak mizí z obydlené oblasti, začínám sbírat dech. Po několika vteřinách opouštíme i papírové území města. Zamračeně hledím k západu, ke Slunci které předtím nebylo vidět. Smog, Jeho další část, nedovolil paprskům osvětlit podvečerní ulice plné zajatců.
Myšlenky pomalu ubíhají po kolejích, pražce se slévají do jednotného obrazce. Myšlenky se stávají pražcemi. Pražce se stávají světem. Město už není životem.
Bylo nás málo. Příliš málo než abychom ubránili poslední místa. Meče se křížili, sklouzávali po zoufalých krytech obránců Řádu a Služebníci likvidovali naše místa odporu. Naše zesláblé pancíře, jakoby zevnitř zrezlé, nemohli odolat kulkám. Mohli jsme bojovat pouze meč proti meči, muž proti démonu. Rytíř proti gangu. Nikdo z obyvatel nevěděl o skrytém a beznadějném boji. Blaničtí selhali. Vyjeli z hory když byli vyvoláni a neuspěli. Legendy někdy lžou.
TuDum – TuDdum. TuDum – TuDum. TaDum – TaDum. Tam Jdu – Tam Jdu. Tam – Pojdu.
Pražce se slévají do jedné šmouhy a já přemýšlím co udělám až se dostanu kam potřebuji. Jedu do jiného města, kde rytíři Blaničtí stále setrvávají v jejich úspěšném odporu proti démonům. Nahlásím se a připojím do boje. Jediný z bratrů jsem přežil, jako sůva oznámím pád.
Města a vesnice běží vstříc Městu, běží jeho směrem jako nevědomí psi za svým pánem. Občas se za oknem na vteřinu objeví jiný vlak, mířící opačným směrem. Opačným než jedu já. Lituji těch zatracenců. Ženou se do záhuby společné všem. Těžké mraky padají na umírající krajinu, zeleň šedne, přízrak se plíží, smrt se krade. Mizím z téhle krajiny, které už není pomoci. Odcházím právě včas abych bránil jiné. Kteří jsou ještě živi.
Myšlenky vstávají z hrobů. Pokud Praha ještě stojí, což by měla, je to hlavní sídlo odporu, pak máme málo šancí osvobodit ostatní. Poslední sdělení o událostech z Prahy nebyly šťastné. Přijedu, vyskočím a...
...prázdno.
Nic mě nenapadá. Nic co by se dalo použít a řešením nebyla pouze moje zkáza. Potřebuji získat informace. Potřebuji se stáhnout. Vystoupím dřív, zahojím rány, nabydu sil. Koukám na jízdenku. Rokycany, Hořovice, Zdice, Beroun...
Koukám se ven, světla aut se ženou v pravidelných linkách určených dálnicí. Klavír v mé hlavě hraje hluboké tóny. Vystoupím v prvním městě, budu doufat že Služebníci nečekají na náhodné uprchlíky. Dostanu se z něj a skryji poblíž nějaké vesnice v okolí. Budu pomalu cestovat, nejdřív směrem k Praze, pak možná na Blaník. Pokud už není pozdě.
V Hořovicích opatrně koukám z okna jestli neuvidím někoho podezřelého. Přecházím ke dveřím. Zakrvácená ruka sahá po klice. Stisk, chlad kovu a závan čerstvého vzduchu. Nějaký cestující proti mně. „Promiňte“ vypustí jakoby poslední vzduch z plic, a já se vracím zpátky. Běžím ke dveřím na druhé straně vagónu, vyskakuji na opačnou stranu než je nádraží. Smrt v patách mě nutí vyběhnout po tři a půl metru vysokém svahu, utíkám po poli. Obraz prázdných očí Služebníka se mi stále promítá v mysli. Běžím až do úmoru sil. Padám, zvedám se, padám a znovu se zvedám. Nohy bořící do hlubokého bláta vypovídají službu. Poslední kusy pláště opadávají, odhalují jílec a zlomený meč zasazený v opasek. Dorážím k okraji lesa. Zmožen pokleknu a padnu na bok, lapajíce po svěžím vzduchu. Tentokrát se nezvedám, vysílení je příliš velké. Hledím na poslední paprsky kdesi v dálce, které ještě nezastínili těžké mraky smogu Města. Poslední co vidím než omdlím je moje krev mísící se s blátem. A myšlenka: „Umírám.“

Byl jsem dlouho mrtev. Celé století na mne navršilo mnoho půdy. Má zem mě důstojně pohřbila. Však Blanický rytíř nezemře navždy. Pouze do doby než je opět zavolán k boji. Víra lidí ochabla, my padli. Dnes, po téměř sto letech znovu vstáváme po celé zemi, naše hroby se otevírají a my zvedáme své znovu ukuté meče, nasazujeme vyspravené kroužkové zbroje, které pokrýváme plášti a vyrážíme zpět do boje, zdajíc se jako běžní lidé. Jedno za druhým zaplavujeme česká města, ve tmě tiše zabíjíme démony proti kterým jsme před stoletím neuspěli. Náš národ se postavil útlaku a povolal nás zpět do boje.
Kulka nám nebyla hrozbou dokud se lid nevzdal. Kde je víra a naděje, tam je vítězství. My vítězíme.