Pavel Renčín

Tohle je takovej muj malej pokus o trochu akcnejsi povidku.   

    Na konci malé soutěsky mezi dvěma strmými kopci se pomalu začala seřazovat armáda. Na deset tisíc vojáků v nablízkaných zbrojích se zde shromáždilo, aby čelilo nepříteli strašnějšímu než smrt.
    První linii utvořili kopiníci. Zeď z hrotů stovek jejich pík měla být zárukou nezranitelnosti, neb v těsné soutěsce nebylo jak je obejít. Také lučištníci na svých pozicích nad zbytkem vojska byly znamením smrti pro každého, kdo by se pokusil armádu napadnout. Rozlehlé planiny před nimi neposkytovali žádnou ochranu před sprškou jejich šípů a svahy kopců byly z té strany příliš strmé než, aby se daly slézt. A navíc měla armáda k dispozici i mocného mága. Přesto se na tvářích všech zračil strach.

    Deneron se pomalu procházel před první linií kopiníků, ale jeho pohled stále směřoval k planinám, kde na obzoru byla již od časných ranních hodin jasně patrná černá čára, která se pomalu zvětšovala. Největší starosti mu dělala její délka, ta se táhla po celém horizontu. Když k němu přišel Jan, ani si toho nevšiml.
    Jan byl v plátové zbroji na níž byly jasně patrné insignie jeho kapitánské hodnosti. Jeho tvář byla ještě ustaranější než mágova.
    „Na kolik jich odhaduješ?“ zeptal se Jan. A pomalu spolu s mágem poodešli, aby je ostatní vojáci neslyšeli.
    „No, to zaleží na tom jestli se na to díváš z našeho úhlu nebo z jejich.“odpověděl mág.
     „Nemám náladu na žerty, kolik jich je?“ utrousil kapitán nenaloženě.
    „Odhadem nás přečíslují asi stokrát.“ Odvětil mág chladně. To s kapitánem otřáslo.
    „Cože?! Ale to by znamenalo, že jich je aspoň milion. Taková armáda neexistuje Denerone, a kdyby ano nedalo by se proti ní zvítězit. To je šílené! Musíš se mýlit!“
    „Je mi líto veliteli, ale můj odhad je obávám se správný. Takže asi budeš muset dokázat nemožné.“
    Chvíli bylo ticho, jak se Jan vyrovnával s tou zprávou. Nebylo obvyklé, aby desetitisícové armádě velel pouhý kapitán a on jasně cítil nekonečnou tíhu zodpovědnosti nejen za své muže, ale i za prosté obyvatele jejichž životy budou v případě jeho neúspěchu vydány krvelačným stvůrám, které netouží po ničem jiném než se nasytit masa.
    „Za jak dlouho budou dosahu tvých kouzel?“
    „Asi za půl hodiny.“odvětil mág.
    „V tom případě doufám, že sis pro tuto příležitost připravil něco speciálního, protože pak už to bude trvat jen asi další půlhodinu než k nám doběhnou.“
    Mág jen přikývl. „Budou se smažit, neboj.“
    Poté Jan odešel zpátky k těžkooděncům, kteří byly hned za oddíly kopiníků. Deneron osaměl. Zanedlouho bylo vidět, jak začal se svým vyvoláváním. Stál před první linií, vítr si lehce pohrával s jeho dlouhou rudou róbou, ruce mírně od těla a z jeho úst se řinula záplava slov v dávno zapomenutém jazyce, který dnes znají již jen mágové. Jeho ruce vzplály magickým plamenem. Pak obzor explodoval. I v soutěsce, přestože byla vzdálena od epicentra celé míle, byl jasně patrný spalující žár, který tam kdesi v dálce stravuje vše živé. Muselo tam zuřit opravdové peklo. Na tvářích vojáků byl jasně patrný výraz úlevy. Snad tedy dnešní den přežijí. Jenže pak se ozval ohlušující řev. Deneron špatně odhadl sílu kouzla a to se obrátilo proti němu. Nedalo se nic dělat. Mág uhořel. Vojáci se mohli jen dívat na dýmící zbytky toho co ještě před chvílí bylo člověkem. Někteří z nich si dobře uvědomovali, že právě jen o vlásek unikl tomu peklu, které teď doznívalo na pláních před nimi.
    Když kouzlo pominulo, bylo možné zjistit, jaké škody způsobilo v řadách nepřátel. Černá čára se však zmenšila jen pranepatrně a ke všemu se teď blížila k nebohým vojákům děsivou rychlostí.
    Neviditelný nepřítel dostával podobu a tvar. Tyto člověku podobné bytosti měly své nohy uzpůsobeny k velmi rychlému běhu podobně jako například gepardi. Jejich na první pohled více méně lidské ruce byly opatřeny na každém prstě hrozivým drápem ostrým jako břitva, jejich hlavy byly protáhlé a ústa plná ostrých zubů uzpůsobených k trhání jejich jediné potravy, masa. Trupy jejich těl byly k nerozeznání od lidských.
    Děsivá masa těchto kreatur se vrhla proti stěně z pík bez jediného zaváhání. Přívaly šípů jim nevadily a pomoci svých drápů se snažili vyškrábat nahoru za lučištníky, ne však proto aby ukončili tuto hrozbu, ale aby se najedli.
    Vojáci byly otřeseni. Bylo zřejmé, že jejich nepřítel nezná strach. Píky se začaly pod vahou všech těl, která se na ně stále nabodávala a která se i poté zoufale snažila dostat se k vojákům, lámat. Neznaje bolest, posouvali se po ratišti píky až k nebohému kopiníkovy nebo dokud nezahynuly. První řada nevydržela nápor a byla zmasakrována brzy po začátku krvavé seče. Jan dlouho neváhal a nechal zbytky kopiníků odvolat, načeš se na bestie sám vrhl v čele těžkooděnců. Nastala děsivá řež. Výkřiky pobíjených ohlušovali živé. Nepřátel jako by neubývalo. I přes veškerou snahu se nepodařilo kopiníky stáhnout včas, takže byly do posledního roztrháni. Jan se vrhl mezi nepřátele jako pravý berserk a pobíjel ty jenž právě hodovali na jeho mrtvých spolubojovnících.
    Pak, přesně podle rozkazu, se na bestie vrhla se zálohy jízda, která do té doby čekala ukryta v nedaleké jeskyni. Nepřátel však bylo příliš mnoho. Ani přímá zteč jízdy do jejich týla je nedonutila ke strachu. Jezdci, kteří se svým nájezdem vytasily svou jedinou kartu, brzy poznali co je to být obklopen těmito stvůrami. Bestie vyskakovali a strhávali jezdce z koni nebo koně rovnou zabíjely. Někteří rytíři se sami vrhali z hřbetů svých ořů přímo do řeže.
     Jen z posledních sil a po kolena v mrtvých dal Jan signál lučištníkům. Do soutěsky začaly dopadat balvany. Diky tomu se nepřátelské síly podařilo rozdělit a udělat tak první krok směrem k vítězství. Jenže kameny se ukázaly jako dvojsečná zbraň. Stvůry je využily a z jejich pomocí a s pomocí svých vlastních padlých se jim podařilo vyškrábat se nahoru. V nastalých jatkách nebylo lučištníkům pomoci. Mnozí se raději sami vrhli ze srázu než aby čelily osudu. Brzy poté se z výšky na vojáky začali vrhat sami bestie. Mnoho jich při tom zahynulo. Stále jich však bylo hodně. Těla vojáků i kreatur se vršila všude kolem a byly pojídány stvůrami, které právě nebojovaly. Některé hromady byly tak velké, že se po nich dalo vylézt na okolní srázy. Všude bylo cítit zoufalství, bolest a smrt.
    Jan dal poslední zoufalý rozkaz k útoku na zbytky nepřátel, a ačkoliv jeho hlas zanikl v kakofonii nářků umírajících, jeho muži pochopili. S posledních sil se zbytky armády vrhly na nepřítele. Nikdo z vojáků se nedíval na zranění svá nebo svých spolubojovníků. Stejně jako na začátku bestie, se teď oni vrhli na steč beze strachu,s nekonečným odhodláním, s vědomím, že už nemají co ztratit a s pekelným řevem při kterém by každému jinému protivníkovy tuhla krev v žilách. Začal poslední boj. Vojáci byly nemilosrdní a jejich meče zasypávali nepřítele ranami. I přes vlastní děsivé ztráty začali konečně postupovat. Bestie sevřené mezi kameny a k všemu odhodlané lidi dohnal strach. Chtěly utéct, ale nebylo kam. Několika z nich se podařilo znovu se vyškrábat na svah, ale věčina jich byla pobyta.
    Jen s námahou se Jan dokázal přinutit uvěřit, že bitva skončila. Stál uprostřed soutěsky po kolena v mrtvých, celý od krve, která možná byla i jeho. Z deseti tisíc jich zbylo jen pár, ale co je to několik tisíc zmařených životů, proti všem těm které zachránili. Jan se rozesmál a jeho smích přehlušil i nářek umírajících, pak se zhroutil.
    Probudil se až po třech dnech na hradě, který byl od bitvy vzdálen na 20 mil. Z úst svých vojáků, kteří zde byli s ním se dozvěděl, že ho sem sami odnesli. Když však chtěl vstát vojáci ho žádali, aby to nedělal, aby si ještě odpočinul, nabral sil. Požádal je tedy o rozmluvu s hradním pánem. Jenže ten, jak se dozvěděl, hrad opustil. Zeptal se tedy kolik lidí je na hradě. Na to mu vojáci odpověděli, že na hradě jsou jen oni.
    Trvalo ještě celý den než Janovi dovolili vstát a i pak ho jeden z nich dovedl k doté doby zavřenému oknu, aby se mohl podívat ven. Celou cestu ho přitom držel, jako by se bál, že Jan může každou chvílí upadnout. Janovi to bylo nepříjemné, ale když se z okna podíval byl za to rád.
    „Nemůžete říct, že jsme vás nevarovali, pane.“ Ozval se jeden z vojáků.
    „Jak dlouho už tam jsou?“ otázal se Jan.
    „Od té doby co jsme tady. Docela dlouho jim trvalo než se sem ze soutěsky dostaly, asi se jim tam líbilo.“ Odvětil voják.
    „Ale proč neútočí? To se jim přece vůbec nepodobá. Už měly dávno zaútočit.“
    „Možná to bude znít divně, ale oni se nás bojí, proto neútočí. Porazili jsme je a to si pamatují. Jsme pro ně nebezpeční.“ Prohlásil jeden z vojáků.
    „Oni se nás bojí? Vždyť je nás jen asi 50 a oni se nás bojí? Jak jste na to přišli?“
    „V momentě kdy vylezeme na hradby tak se o kus stáhnou, ale nikdy ne o moc. Nejhorší na tom je, že se jim podařilo strhnout most, takže nemůžeme ven.“ Hlásil jiný voják.
    „Takže jsme vyhráli zbytečně.“
    „Spíš jsme zbytečně bojovali.“ Opravil ho jeden z vojáků.
    „Ne. Bojovat bylo správné protože s každým jejich zabitým jsme zachránili mnoho lidských životů. Zvítězit bylo zbytečné, protože raději umřít tam, s pocitem že jsem udělal vše co se dalo, než tady s pocitem bezmoci.“

    Na konci malé soutěsky mezi dvěma strmými kopci hodovaly bestie. Jídla tu byla spousta, ale oni se přesto chovali vybíravě, protože věděli, že na druhé straně jeho ještě mnohem víc a že bude mnohem zábavnější ho získat, teď, když už se není koho bát.