Pavel Renčín

ZA DVEŘMI JE…… NIC

1. část (1/2)

Nic… nic tam nebylo. Díval jsem se na prázdnou noční ulici. Pro jistotu jsem vykoukl ven, ale tam jen listí keřů ševelilo v nočním vánku a já si uvědomil, že i když byla polovina července a i noci byly teplé, tak se třesu zimou. Přitáhl jsem si límec svetru blíž ke krku a naposled přejel očima ulici, ale opět se nic kromě listí nepohnulo. A tak sem zavřel dveře, dvakrát otočil klíčem a pro jistotu ještě zasekl bezpečnostní řetěz. Potom jsem se se stále se zvětšujícím nepříjemným pocitem vrátil do obýváku, sedl si do křesla viktoriánského stylu, pohodlně se opřel a znovu otevřel fantasy knihu Pán Bouří. Po pár řádcích jsem však zjistil, že se na čtení nedokážu soustředit, odložil jsem tedy Pána Bouří a začal neklidně přecházet sem a tam po pokoji.
Musel jsem pořád myslet na to tajemné ťukání a prázdnou noční ulici. Věděl jsem, že tam něco bylo na sto procent jsem si byl jistý, jenže kdybych tak věděl co! Tyhle dvě věci dohromady mi pořád vrtali hlavou a velmi mě, znepokojovali a jelikož byli rodiče na pracovní cestě v Michiganu (oba dělali právníky) i jsme se trochu bál. No taky přiznejme si to, kdo by se v téhle situaci nebál. A pak jsem to uslyšel znovu, tiché „ťuk ťuk … ťuk ťuk. Nešel jsem otevřít, protože jsem sám sebe snažil přesvědčit, že se mi to jen zdá. Potom se to ozvalo znovu a hlasitěji, až to skoro přecházelo v bušení. Tentokrát jsme si byl na sto pro jistý, že se mi to nezdá. Projel mnou záchvěv hrozného strachu. Popadl jsem sošku za výhru v badmintonu nebo něčem podobným, která ležela na krbové římse a otočil jí mramorovou deskou nahoru. Potom jsem se pomalu rozešel ke dveřím. Zhluboka jsme se nadechl a pevněji stiskl svou provizorní zbraň, vytáhl jsem bezpečnostní řetěz, odemkl a pak ty proklaté dveře trhnutím otevřel. Čekal jsem zase prázdnou a tajemnou noční ulici, ale to co jsem uviděl mi naprosto vyrazilo dech. Soška mi v němém údivu vypadla z ruky a mocně zařinčela o podlahu předsíně až jsem nadskočil. Ve dveřích stál rozložitý, nejméně dvou metrový, muž, oblečený v šedém kabátě. Na rukách měl kožené rukavice s vyraženým erbem gryfa. Ale to co mě na něm nejvíc děsilo bylo… no já přesně nevím, co mě nejvíc děsilo, jestli jeho tvář s hluboko posazenýma očima z nichž jedno měl zakryté páskou do které padaly mastné vlasy, jeho celkový vzhled nebo pohled vraha, kterým se na mě díval. Pak něco upoutalo mou pozornost a já se zhrozil, když jsme to „něco“ uviděl. Byl to totiž obrovský hrozivý nůž v kožené pochvě, který mu vysel u pasu pod kabátem.

„Tak jsem vás našel, pane Williamsi“….

Pokračování příště..