Pavel Renčín

V neděli cestou vlakem mě napadlo, že bych mohl vyzkoušet napsat nějakou atmosferickou(nedej Bože děsivou) scénu. Tak jsem to zkusil. Chtěl bych slyšet, jestli na vás ta první polovina povídky (po to delirium) fungovalo. :)

Konec je tam jen proto, aby tam nějaký byl.

 Volavka

  Můj známý se vrátil až navečer. Částečná silueta na kopci proti zapadajícímu slunci se prostě přehlídnout nedala. Záblesk čoček dalekohledu, pokud mě pozoroval, jsem takhle nemoh zjistit. Držel se za mnou už skoro od poledne, tehdy byl ale jen nezřetelným obrysem na linii stromů. Zastavil jsem se a zadíval se jeho směrem. Zpráva to byla jasná: Vím o tobě.

 Rychle se stáhl, jako by tam nikdy nevyčuhoval.
 Pokrčil jsem pro sebe ramenama obtěžkanýma batohem a koženýma kabelama. Kdybych měl nějakou pořádnou pušku, tak bych ho zkusil prásknout. Mohl by mít myšlenky sebelepší, klidně bych ho střelil. Svědomí bych měl čistější, než kdybych se ráno probudil s prořízlým krkem.

 Mě akorát v rukách tížila kuše z kompozitu. Díky puškohledu se s ní dalo střílet i na větší vzdálenosti, ale pořád to nebylo nic extra. Jedinou střelnou zbraň, malý revolver se vzpínajícím se hřebcem, jsem měl schovanou v kapse. Měl obydleno jen půl bubínku a hlaveň kratší než psí péro.

 Už jsem byl celodenní chůzí dost utahaný, ale slezl jsem z vyšlapaný stezky a začal se prodírat bujícím křovím. Dlouhý pevný kabát mě proti větvičkám, trní a chladu chránil líp než před šípem nebo kulí. To už by snad šlo snadnějc rozbít flusancem šutr.

 Postup se tím zpomalil, ale už jsem stejně hledal krytý místečko k přespání. Teď jsem ho napřímo nezahlíd, ale pořád se dal cítit. Po pravém svahu se rozprostíral jabloňový les, přebujelý a roztáhlý sad, o který se nikdo nestaral už nějakou tu desítku let. Kousek pod vrcholem kopce byla menší proláklina, kde by se dobře tábořilo, ale nezamířil jsem k ní. Ne rovnou. Ne se stínem v zádech. Šel jsem dál až k travnaté savaně a ztratil se v divoké pšenici.

 Půl hodiny jsem počkal a pomalu se začal plížit zpět k jabloním. Na útulný místečko jsem se dostal s tmou převažující nad šerem. I to málo světla stačilo k tomu, abych zkontroloval okolí a ujistil se, že tu nějaký srandista nenechal nějakou past.

 Pak teprve jsem si dovolil odložit kuš, toulec, kabely i batoh. Stáhl jsem i levou koženou rukavici bez prstů, ale pravou jsem si nechal. Ta měla prostředník a prsteník neodstřižený, aby tětiva tolik neřezala. Z kapsy na stehně jsem vytáhl kus kandovanýho ovoce a na třetí kousnutí jsem ho sežral.

 Z okopané glády jsem vytáhl malý nožík, pod čepelí měl napsáno Mikov a plastová rukojeť vypadala jako paroží. Hodil se k práci mnohem líp, než sekáč čekající u pravýho boku. Čtveřice nejbližších stromů tvořila kolem nocležiště pomyslný kosočtverec. Z nejbližšího stromu jsem uřízl slabší větev a nadělal z ní dva kolíky. Konec tenkého drátku jsem obtočil kolem jednoho z nich, zabodl ho ke stromu a drát obtočil kolem stromu asi patnáct centimetrů nad zemí.

 Obešel jsem další stromy a posledním kolíkem uchytil konec nedaleko začátku ochranný smyčky. Už jsem si zvykl spát tak lehce, že téměř melodický cinknutí přetrženýho drátku mě probudí s nožem v ruce. Z batohu jsem vyštrachal kus sušenýho masa a placku, kterýma jsem si začal plnil prázdný břicho. Zítra večer bych snad moh dorazit do Štatlu. Kus cesty z Olomowce jsem se svezl, než jsem musel začít šlapat po svých.

 Zašustění trávy mě přimělo vzpomenout si na nezvanýho společníka, i když to nejspíš byl jen ježek na lovu nebo číhající liška. Zavazadla jsem vyhodil do koruny stromů, aby se do nich nedostalo žádný zvířectvo. Mohl mě sledovat ten chlap, kterýho jsem dnes na cestě předešel? Bylo to možný, ale ne pravděpodobný. Normálně by jsme šli spolu, táhnout divočinou sám není nejbezpečnější, ale on byl od pohledu lovec – kabátek z králičích kožek a dlouhý luk – a mě by jen zdržoval.

 A já potřeboval být do tří dnů ve Štatlu a předat vojenský základně drobnou zásilku a poslednímu radnímu depeši, která nemohla putovat po rádiových vlnách. Docela jsem byl zvědavý, co obnáší. Každopádně platba bude dobrá, ba přímo mastná. Život expresního kurýra je ještě dobrý. Mnohem lepší než otročit v dolech.

 Přihnul jsem si z polní láhve a pohodlně se zapřel o břeh za sebou. Odrbanou modrou kšiltovku jsem si stáhl víc do očí a začal klímat.

 Nevydrželo mi to dlouho. Něco se začalo kolem potulovat, podle šramotu něco velkýho a těžkýho, a podle různých směrů jich bylo snad několik.

 Jediným plynulým, roky nacvičovaným pohybem jsem popadl a natáhl kuši.
 Založil jsem šipku.
 A čekal.
 Ticho.
 Šustot.
 Znova nastalo ticho.

 Dobrá nálada a spokojenost s postupem byly rázem ty tam. Potřeboval jsem si odpočinout, ale nervy mi rázem drnčely jako dráty. Nastalý klid vážil snad tunu. Přirozený zvuk, šum v pozadí utichl, zmizel a na jeho místo zalilo olověný ticho. Snad i vítr přestal foukat, větve nehybně pozorovaly a hmyz v tichosti očekával blížící se hostinu.

 Čekal jsem.
 A někdo v tý temnotě kolem čekal taky.
 
 Netušil jsem, kolik hodin už uplynulo. Nepohnul jsem se, i když všude kolem byla neproniknutelná tma. Měsíc i jeho sestřičky hvězdy zakrýval příkrov mraků. Osobně jsem tipoval třetí hodinu raní. Záda mě bolely čím dál tím víc, nohy brněly potlačovaným napětím a víčka pomalu klesaly.

 Nejspíš jsem usnul.
 Temnota nebyla tak tíživá, hladila a hřála.
 Mazlila se.
 Hýčkala mě a konejšila.
 Zabrnkal drát.

 Vzbudil jsem se.
 Doufal jsem, že jsem prudce otevřel jen oči a necukl sebou. Citlivějšímu lovci by to mohlo napovědět.
 Šustění trávy zaznívalo jen velmi tiše.
 Brnkl další drát, někde vlevo.
 Tlumené prodírání porostem.
 Drnkl drát za mnou.
 Někdo si se mnou hraje. Žaludek se mi stáhl a vyhnal žluč až do krku.
 Polkl jsem co nejtišejc.
 Šustot, prasknutí větve.
 Drát po pravé straně.

 Zoufale jsem přemýšlel. Takže šel nejdříve přímo ke mně. Našel drát a rozhodl se mě vyděsit. Teď mohl přijít z libovolné strany. Hrál si se mnou. Měl snad noktovizor?  Viděl mě a chtěl mě jen vyděsit, než mě na dálku zastřelí, aniž bych představoval vážnější nebezpečí?

 Úplně jsem cítil, jak se mi začínaj sukovat střeva. Nebyl jsem daleko od paniky. Takového úporného lovce jsem ještě nepotkal. Pokusit se vylézt na strom? Příliš hlučný a nabídl bych záda příliš lacino. Prudce vyrazit kupředu? Pokud bych nezakopl, mohl bych dostat mačetou přes krk. Začít mluvit? Jen bych prozradil svou pozici, pokud náhodou nevidí ve tmě.

 Co když? Co když jde po mých zprávách? Špion konkurenčního městského státu toužící  po zprávách. Nebo po balíčku pro armádu.
 Nechá mě jít, když mu je tu nechám?
 

 Zašustění zhruba z místa kde posledně. Takže tam zůstal stát a vyčkával. Neumí se plížit úplně tiše. Tady to ani pořádně nejde. Vidí mě? Nevidí? Musel jsem riskovat.
 Kuši jsem nechal ležet na klíně. Odepnul jsem si od opasku boxera a baterku. Baterku jsem umístil kus od sebe, zamířenou na šramot. Botu jsem dal nad její tlačítko. Stačilo došlápnout.

 Boxerem jsem hodil někde doleva.
 Přivřel jsem oči do úzkých škvírek.
 Když kovově břinkl, šlápl jsem na baterku.
 V kuželu světla jsem uviděl chlapa v pytlovitým obleku s kopím v ruce. V jeho zarostlý, primitivní tváři se zračilo překvapení. Otočil se na patě a rozeběhl se pryč.

 Spoušť nevydala žádný zvuk. Tětiva zněla jako švihnutí proutkem. Chlap hekl, složil se k zemi a chraptěl a chrchlal krev. Namáhavě dýchal. Šipka v plicích není žádný med. Znova jsem natáh kuši a připravil ji ke střelbě. Sebral jsem baterku. Rychle jí projel celé okolí.
 Nikde nikdo.

 Zamířil jsem k dodělávajícímu muži. Snažil se přede mnou odplížit pryč, prsty křečovitě zatínal do země, až z ní škubal trsy hustý trávy. Bylo to hloupé. Kdyby si počkal, až by trochu viděl a pak použil oštěp. Místo toho teď v trávě chraptěl a šustil. A ztrácel život.

 Byl hloupý. Dost hloupý.
 Varování poryvem větru přišlo pozdě. Stačil jsem akorát vypálit myšlenku.
 Jen volavka. ONI byli chytří. Dost...

 Vznášel jsem se s rozpřaženýma rukama nad zemí a zvolna klouzal jabloňovým sadem. Mraky se rozestoupily a Měsíc se na mě opovržlivě šklebil. Chtěl jsem na něj zavolat, ale křičel jsem mech, který se usadil na mým hrudníku. Řval jsem víc a víc, ale jen přibývalo mechu, už jsem ho měl skoro všude.

 Umlkl jsem, ale mech mě už nepotřeboval, dál se po mně šířil a sunul sám. Velká zářivá tvář se mi vysmála a přestala si mě všímat. Kolem ní tancovaly hvězdy, které se nabízely a vnucovaly. Jednu z nich si vybral a ostatní se rozeběhly po tmavém nebi. Shlukly se nade mnou, něco si štěbetaly a ukazovaly si na mě.

 Jejich smích zvonil. Raději jsem na ně nevolal.

 Znova se zatáhlo, ale to se po mně začaly sápat větve stromů. Škrábaly mě po obličeji, snažily se mi vypíchnout oči. Cloumal jsem sebou, ale byl jsem pevně přivázaný ke kříži vznášejícím se nad zemí.

 Jablka s ústy plnýma ostrých jehličkových zubů si ze mne ukusovaly šťavnatý sousta, spokojeně mlaskaly a lístky si hladily nafouklý bříška.

 Kříž mě konečně vyvezl ze sadu, kde na mne stromy nedosáhly. Hvězdy se začaly věnovat jedna druhé, když jsem byl pod útokem ovoce a teď na nebi zuřily solidní orgie. Chtěl jsem se připojit, utrhnout se z kříže, ale držel jsem pevně. Hrubý hlas se ohavně zasmál.

 Vedle mě kráčela trojice chlupatých mužů. Každý si nesl dlouhý klacek, na který narazili hlavu. Všechny patřily mně a začaly mi vyčítat každý krok. Chtěl jsem se obhájit, promluvil jsem, ale neposlouchaly. Pak můj doprovod sklonil hlavy ke mně a začaly mě okusovat.

 Nadával jsem a proklínal jsem je, ale jen jsem je dohnal k smíchu. Smály na mě velký černý mravence, kteří se začali mechem prodírat ke mně. Foukal jsem na ně, rozdělil je do dvou proudů. Začali mi plnit ruce, běhali po dlaních a lechtali. Přibývalo jich, už jsem měl ruce plné, už mi lezli po krku.

 Odfoukával jsem jich, ale stále přicházeli. Začali mi lézt do pusy, vyplivoval jsem je, vykašlával a nakonec i dávil. Pak jsem omdlel.

 Probudil jsem se se suchým kašlem, který trhal plíce. Mravenčily mi ruce, za který jsem byl přivázaný ke kříži.

 Hlava bolela a oči byly suchý jako troud. Rozhlédl jsem se kolem.
 Můj vlastní kříž stál na malý mýtince obklopený obrovskýma smrkama. Na ní někdo zbudoval pevný srub, kolem kterýho se shluklo několik stolů. Na jednom stole ležel chlap, ze kterýho stále trčela šipka. Za srubem vykukovala vykopaná jáma. Kříž po mé levici byl prázdný. Na tom vpravo visel chlap, který mi byl povědomý.

 Byl vzhůru a něco si tiše pískal. Zkusil jsem promluvit, ale jen jsem znova suše zakašlal. Lovec na mě upřel pohled, odfoukl si vlasy padající mu do očí.
 „Dobré ráno,“ řekl vychovaně. Vtipálek.
 „Dobré,“ povedlo se mi zaskřehotat. Maminka mě dobře vychovala. Visící muž se zasmál.

 „Všichni jsou tu dobře vychovaní lidé, to je skvělé! Vsadím se, že i naši hostitelé budou při hodování používat ubrousek a příbor.“
 „Jakém hodování?“ vypadlo ze mne. Nějak mi to nemyslelo.
 „Obávám se, že nás.“
 „Ty jsi ten lovec, kterýho jsem včera předběhl.“ Uvědomil jsem si a ignoroval jeho narážku.

 „Ano, včera jsi mě minul, ale lovec nejsem.“
 „Ne?“
 „Ne, teď už ne. Teď už jsem oběd,“ poslední slovo vyplivl a nevesele se usmál. Pomalu mi to začalo docházet.
 „Ti zmrdi sou kanibalové? Si si jistý?“
 „Dost jistý,“ pokýval hlavou, co mu kříž dovoloval. „V Olomowci se o nich už nějaký pátek ví. Oficiálně. Jednou je rozehnala jízdní hlídka, dva z nich zabili.“
 „Já dostal jednoho,“ hlavou jsem ukázal na mrtvolu na stole.
 „Tři jsou pořád naživu. Já nedostal nikoho,“ řekl téměř smutně.

 Dveře se s vrznutím otevřely, ven se vypotácelo jedno zarostlý individuum a zhluboka si odchrchlalo. Když si všim, že ho pozorujeme, zamával nám. Odešel stranou a vychcal se do trávy.

 Pomalu se k nám přiloudal, dlouhé vlasy i vousy, na sobě halenu po kolena z něčeho, co vypadalo jako pytlovina. Začal si nás zálibně prohlížet a pomlaskávat.
 Plivl jsem na něj.

 Vytřel si slinu z očí, popadl opodál ležící dlouhou tyč a praštil mě do koulí. Mžitky se mi roztancovaly před očima.
 „Nejspíše snídá vejce na hniličku,“ pronesl můj spoluvisící a já, bolest nebolest, jsem se musel zasmát. Vypadal na pořádného tvrďáka. Trochu jsem mu to i záviděl.

 Muž mi holí tvrdě přejel ještě přes žebra, pak ji zase odhodil a vracel se do chaloupky. Zabušil na dveře a pak do nich kopl. Něco vykřikoval.
 Po chvíli z domu vylezli další dva muži, kteří provedli stejný rituál jako zavšivený šmejd před nima. Když si haleny spustili zpět ke kolenům, zamířili k našemu stání.
 Zastavili se přede mnou a věnovali mi veškerou svou pozornost. Lovec vedle jako by nebyl.

 „Zabil jsi Jakuba,“ promluvil jeden z nich. „Nejdříve sníme jeho, aby se nezkazil.“ Ukázal na vedlejší kříž. „Pak půjde on. Zabijeme ho rychle. Nakonec zabijeme tebe. Pomalu. Nedostaneš najíst ani napít.“

 „Nebojíte se, že po tak drastické dietě vám zhubne?“ Zajímal se lovec. Humor ho očividně nepřecházel. Černý prý odchází až naposledy. Mluvčí na něj vycenil zuby, odplivl mi k nohám a odešel. Jeho dva vykutálení masožraví kamarádíčkové ho následovali.

 „Na to, že tě za chvíli sežerou, máš dobrou náladu.“

 „Chvíli, den dva. Jak myslíš, že jim dlouho vydrží?“ Nevypadalo, že by si dělal velké starosti. Kolem stolů se začalo dít divadlo. Možná bych měl říct hrůzné. Ale bylo to jen nechutné. Jeden z chlupáčů začal sekerou bourat svého kamaráda. Usekl mu hlavu, kterou odnesl na blízký pařez a natočil ji, aby se na nás dívala. Asi to byl nějaký rituál. Další mu nožem otevřel břicho a začal vytahovat vnitřnosti.

 „Netuším, člověka jsem ještě nejedl,“ nevolnost pomalu ustupovala. Můj podivný společník mě uklidňoval.
 „Prý chutná jako vepřové,“ řekl on.
 „Já slyšel, že jako kuřecí,“ nesouhlasil jsem.
 „To je možné, myslíš, že nás nechají ochutnat?“ zajímal se.
 „Tobě možná, mě budou trápit hladem,“ řekl jsem na oko smutně.
 „Je to škoda, vyblil bych jim kamarádíčka na hlavu,“ povzdech jsem si. Lovec se rozesmál. Pracující trojice se na nás zaraženě zahleděla.

 „Toho si nevšímejte!“ Zařval na ně. „A pohněte si, začínám mít hlad.“ Kanibalové zakroutili hlavama a pustili se do kamaráda.
 „Ty si totální magor,“ upozornil jsem ho.
 „To je dost možné,“ souhlasil se mnou.
 „Si na drogách nebo jen nenormální?“ Začínal mi pomalu lézt na nervy. Vážně se na mě podíval.

 „Mám snad začít brečet a žadonit o milost? Myslíš, že to zabere?“ Zeptal se vážně.
 „Ne.“
 „Ne a to kňourání by ti začalo lézt na nervy. Na to bude času dost, až mě začnou sundávat z kříže,“ uchechtl se.
 „Jsi nemocný!“ Obvinil jsem ho.
 „Doufám, že to ode mě chytí, hajzlové,“ smál se. Přestal jsem si ho všímat. Přemýšlel jsem jak utéct. Přivázaný jsem byl dobře, ruce jsem vykroutit nemohl. Ani nohy.
 Zkusil jsem se začít houpat, kmásal jsem sebou. Kříž byl postavený dobře.
 „Co uděláš, až s tím křížem spadneš dolů?“ vyzvídal Lovec, zatímco mě zaujatě pozoroval.

 „Nestarej se,“ odbyl jsem ho.
 „Mohl by ses zkusit píďalit,“ navrhoval.
 „Drž hubu!“ Zařval jsem na něj.
 „Jen se snažím pomoct.“ Přiblble se u toho usmíval. Přestal jsem se snažit, neměl jsem šanci se dostat pryč. Někde v lese se ozval pták a dva další mu odpověděli. Všude to tu žije, jen my tu za chvíli chcípneme.

 „Je to marný,“ vypadlo ze mě. Ptáci své volání zopakovali. Možná to byl zdejší budíček místo kohoutů. Lovec se rozesmál potěšeným jiskřivým smíchem. Nechápavě jsem se na něj zadíval. I pracující muži, kteří už byli za půlkou.

 „Teď!“ zařval Lovec. Kanibalové na něj zaraženě zírali. Zapraskalo několik výstřelů. Dva vousáče palba roztrhala na kousíčky. Třetí skočil pod stůl a plížením zamířil ke srubu.
 Na mýtinu vtrhlo několik uniformovaných mužů. Pět z nich začalo nabíjet muškety, další dva s luky vystřelili po posledním přeživším. Šípy prchajícího muže přibodly ke dveřím, kde začal řvát. Osmý muž, jen s pistolí v ruce zamířil k němu, sebral ze země sekeru a krátkým úsporným úderem ji zarazil kvílejícímu muži do týla.

 „Chtěl jsi vědět, co jsem byl před tím, než jsem se stal obědem,“ promluvil Lovec do ohlušujícího ticha.
 „Byl jsem volavka,“ řekl Volavka.