Pavel Renčín

Tak sem tedy dávám svou další a také o dost delší povídku. Koukám že to je zde za dlouhou dobu jediná klasická sci-fi, teď už jen doufám že mě nerozcupujete.

„Hlídejte si tu potvoru pani.“ Okřiknul jsem mladou slečnu, jejíž démon, co jí nesl zavazadla, do mě vrazil.
„Promiňte, pane.“ Omluvila se slušně, ale já už jsem jí nevěnoval pozornost. Dál jsem se prodíral davem lidí, a nejenom lidí. Někteří si totiž vedli na obojku svého démona na důkaz bohatství, ne každý si může dovolit takového otroka. Neměl sem ty pekelníky nikdy rád. Pamatoval jsem časy, kdy tu ještě nebyly. Česko tenkrát bylo malým bezvýznamným státečkem, Ostrava nevynikala bohatstvím nad všemi městy Evropy, lidé se dřeli při podřadných pracích, ale po ulicích se nepotulovali šupinatý příšery.
Hlavní důvod proč jsem je nesnášel, byl ten, že jsem kvůli nim přišel o práci. Dřív jsem pracoval ve vedení města. Pak se uprostřed Ostravy objevila trhlina, a o něco později i Mark Schauwitz. Koupil ten pozemek s trhlinou a objevil v ní démony. Po nějaké době opadlo i znovuzrození křesťanské víry, když se vyvrátilo, že trhlina je průchod do pekla, ovšem démonům jejich název zůstal. Nikdo přesně neví, co je ten svět v trhlině zač, ale na tvory v něm se nevztahují pozemské zákony, takže je začal Schauwitz zotročovat. Vydělal na tom miliardy, a započal novou éru lidstva. Popravdě se mi víc líbila ta stará, protože Schauwitz nakonec v Ostravě dostal pod palec i městskou radu, a já jsem brzo letěl na dlažbu, asi proto že jsem byl jeden z mála, kteří nepřijali jeho úplatky. Paradoxem je, že teď pracuji pro něj.
Právě teď jsem mířil k největší a nejhonosnější budově v Ostravě, říká se tomu Centrum Ostravské Trhliny. Vlezl jsem dovnitř dvoukřídlými pozlacenými dveřmi, které otevírají dva démoni, vedení si dalo záležet, aby to tady vypadalo stylově. Zamířil jsem do západního křídla COT, kde byly především vědecké laboratoře. Míjel jsem luxusně oblečené manažery a mediky v bílých pláštích. Já ve svém svetru a ošoupaných džínsech jsem zde působil poněkud nepatřičně.
Brzo jsem došel až k vrátnici u oddělení lékařského výzkumu, a tam si sedl za okýnko. No jo potom co mě vykopli z městské rady, jsem v Ostravě jinou práci nesehnal. Sedím a čekám, kdy zase přijde otravovat nějaký namyšlený doktůrek. Kupodivu dnes je šichta docela poklidná a k poledni nikdy nikdo nechodí, tak si na chvíli schrupnu. Jen co jsem zavřel oči, vyrušil mě dusot nohou na chodbě. Okamžitě jsem se napřímil, abych zjistil co se děje. Někdo sem běžel z lékařského oddělení, což bylo dost divné, protože všichni byly v kantýně na obědě, a ti namyšlenci co tu pracují, nikdy neběhají, pohybují se takovou pomalou rádoby důstojnou chůzí, jakoby chtěli dát najevo, že oni mají času dost.
V příštím okamžiku se k vrátnici přihnal udýchaný muž v nemocniční košili. Nejdřív chtěl běžet dál, ale nemohl nabrat dech. Obrátil se ke mně se zoufalým výrazem ve tváři.
„Prosím vás, schovejte mě, pronásledují mě.“ To bylo jediné, co z něj mezi nádechy vypadlo.
„A kdopak, snad ne ufoni.“ Utahoval jsem si z něj. Vyhrkl.
„Sakra, nedělejte si ze mě srandu, když mě zachráníte, všechno vám to vysvětlím.“ Byl opravdu vyděšený, a rozhodně nevypadal jako blázen. Nakonec jsem si řekl proč ne. Nejspíš je v tom nevinně, třeba na něm dělali nějaké pokusy, nebo tak něco. O čistých praktikách v téhle budově jsem dost pochyboval. Tak jsem mu otevřel dveře vrátnice a pustil ho dovnitř. Netrpělivě se nacpal dovnitř a schoval za pultem. Jen pár vteřin nato přiběhli dva chlápci v červených pláštích, možná z ochranky. Jeden z nich měl dokonce na obojku démona.
„Hele, neviděls tady běžet takového chlápka v nemocničním mundůru.“Vyjel na mě ten druhý.
S nejvřelejším úsměvem, co jsem v tu chvíli zvládl, jsem mu odpověděl.
„Jasně, běžel dál touhle chodbou, asi nějaký cvok.“ Strážce ani nepoděkoval a rozběhl se dál.
„Stůj“ Zařval na něj ten první, protože jeho démon začal něco větřit. V tu chvíli se mě zmocnil strach, ale už bylo pozdě vycouvat. Modlil jsem se, aby ta bestie nic nevyčenichala. Oddechl jsem si, když pekelník sklonil hlavu a ukročil stranou. Vtom však vydal ohavný hrdelní zvuk a mohutným skokem vyrazil ke mně. Moje ruka reflexivně vystřelila a stáhla neprůstřelnou kovovou roletu. Ta sice odolá kulce, ale když do ní narazilo možná 120 kilo živé váhy, hrozivě se prohnula a jeden tesák té šelmy dokonce pronikl dovnitř.
„Zdrhej.“  Křičel jsem na toho magora, který se ještě před chvílí krčil v rohu místnosti. Teď už probíhal zadními dveřmi a já za ním.
„Sakra, počkej chvíli! Vždyť nevíš, kam běžíš.“ Řval jsem za ním. Ani nezpomalil, a já se mu nedivil. V patách se nám ozýval řev bestie a dupot dvou párů těžkých bot. Nakonec jsem ho předběhl a dostal se až k jednomu z postranních východů z COT. Málem se mi zastavilo srdce, když jsem si v kapse nenahmatal klíče. Dost jsem si oddychl, když se zaleskli v ruce toho uprchlíka, co mě do té věci namočil, musel mi je prozíravě sebrat ze stolu. Beze slova jsem mu je vytrhl z ruky a horečně hledal správný klíč. Ruce se mi třásli tak, že mi dělalo problém trefit se do zámku. Na klidu mi nepřidalo ani to, že na mě ten drzoun křičel.
„Kurňa, dělej, vždyť už jsou skoro tady.“ Nakonec se dveře otevřely a oba jsme vypadli na ulici. Právě včas! Když jsem dveře zamykal, uslyšel jsem strašný zvuk, jak o ně z druhé strany zaskřípali silné drápy.
Vyšli jsme na Nádražní, prodírali se davem a já se konečně vzpamatoval natolik, abych tomu cvokovi mohl vynadat.
„ Ty hovado, do čeho si mě to namočil, chápeš, že kvůli tobě minimálně přijdu o práci.
“ Kdo vůbec jsi.“
„Doktor Jakub Slezina.“ Představil se už klidněji
„Moc vám děkuji za pomoc, moc lidí by tohle neudělalo.“ Usmíval se na mně. Já jsem si nemohl pomoct a rozesmál jsem se. Tahle situace byla strašně absurdní, ale já byl šťastný, že jsem mu zachránil život. Lidi kolem se za námi otáčeli. Já se smál na celé kolo, on tu stál v nemocniční košili a nechápavě na mě zíral. Nekomentoval to, a když jsem se uklidnil, Povídá mi.
„ Slíbil jsem, že vysvětlím, co se vlastně stalo, ale teď máme větší problém. Musíme se dostat do bezpečí, nejspíš nás pořád sledují.“
„Hm, tak půjdeme tam, kam chodím vždy, když mám problémy, do hospody.“

„Mám dojem, že slovo hospoda trochu změnilo svůj význam.“ Zhodnotil Jakub, když jsme vešli do zaplivaného baru na kraji Stodolní. Zamířil jsem rovnou k mému známému, barmanovi.
„ Ahoj Pepane, prosím tě neměl bys vzadu nějaký oblečení tady pro kamaráda.“ Požádal jsem ho. Opětoval mi pozdrav a odešel dozadu něco sehnat. Byl na to zvyklý, často jsme si vyměňovali různé službičky. Jednou on mě, jednou já jemu. Znali jsme se už od školy. Na rozdíl ode mě, si on splnil svůj sen založit klub. Nepodnikal tady zrovna legálně, ale jinak by se mezi tvrdou konkurencí neudržel.
Po chvíli se vrátil s ošoupanými manšestráky.
„Tohle je jediný co jsem našel, snad mu to bude slušet, a do týdne je chci zpátky.“ Oznámil
„Díky to bude stačit“ Vtisknul jsem kalhoty do ruky doktorovi. Který se do nich s nechutí nasoukal. Pepa se musel vrátit k práci, a my dva jsme si tedy sedli ke stolu a objednali si pivo. Profesor začal povídat.
„Slíbil jsem, že všechno vysvětlím, až budeme na bezpečném místě, tím si nejsem tak jist, ale budiž. Určitě si vzpomínáte, jak se před 10 lety otevřela trhlina.“ Začal.
„Jo, kdo by si to nepamatoval, tu díru v zemi, tenkrát se propadla skoro půlka centra Ostravy.
„Dobře, dozvěděl jste se snad někdy, proč se trhlina otevřela?“ Zeptal se.
„No já nad tím nikdy moc nepřemýšlel. Prostě „bum“, a byla tady brána do pekla.“
„Aha, velice bystré uvažování.“ povzdechl si profesor ironicky a pokračoval.
„ Takže před tou událostí jsem spolu s mezinárodním týmem pracoval v laboratoři pod Ostravou na projektu TIMEMACHINE.“
„Tak moment“ Přerušil jsem ho
„Nerukujte na mě s klišé ze sci-fi filmů.“
„Hele, divil by ses, kolik z těch klišé, je pravda.“  Začal mi tykat a poprvé si usrknul piva.
„ No vlastně se není čemu divit. Otevřela se tu podivná brána, vylezli z ní ještě podivnější příšery, tak proč by za tím nemohlo být ještě něco divnějšího.“ Konstatoval jsem a vypil na ex zbytek piva.
„To jsem rád, že mi věříš, takže pokračuju. Když jsme pokusně spustili projekt, něco se podělalo. Náš stroj vybouchnul a prorazil díru do času. Prý jsem z týmu přežil jen já a ještě nějaký vědec, ale o tom jsem se zatím nic nedozvěděl. Vytáhli mě z trosek dva dny po výbuchu a z kómatu jsem se probral teprve před týdnem.“
„Fíha, to je jak úvod k béčkovýmu filmu. Zasmál jsem se. „Ale vysvětli mi, proč tě honila Schauwitzova ochranka.“
„No, to je jednoduchý, asi proto, že jsem jí utekl. Ale teď vážně, když jsem se probudil, nebylo to v nemocnici, ale na klinice toho vašeho centra kolem trhliny, nebo co to je. Řekli mi, co se stalo za poslední desetiletí, pochopitelně jsem byl celkem šokován. Když zjistili, co vím, raději mě zavřeli pod zámkem, abych se náhodou nepodřeknul. No nakonec se mi povedlo utéct, a dál už to znáš.“
„ Sakra, já věděl, že se tam dějí nějaké nekalé věci, ale nějak jsi tam vynechal to tajemství, kvůli kterému tě uvěznili.“ Odvětil jsem.
„No nejsem si jistý, že bych to měl říkat v plném baru, ale tady to stejně nikoho zajímat nebude. Takže…“
Najednou někdo rozrazil dveře baru. Otočil jsem hlavu a zahlédl v nich skupinu chlápků v červených pláštích jako ti z ochranky. Ovšem tihle s sebou měli paralyzující pušky.
Cílevědomě se nahrnuli dovnitř a v baru vypukla panika. My dva jsme se v nastávajícím zmatku rozběhli za bar, do skladu. Věděl jsem kam se schovat, ale moc se mi to nezamlouvalo. Vlezl jsem do jedné spíže, a skrz ní zamaskovanými dveřmi do místnosti, kde končila hranice Pepanova legálního podniku. Jakub prošel za mnou, do místnosti, kam se sjížděli největší úchylové z celé Evropy, a Pepovi za návštěvu platily nehorázné sumy.
Uprostřed Místnosti stála samice démona, ty byly na rozdíl od samců dost vzácné. Říkalo se jim sukuby, ovšem s krásou pekelných sukub z legend měla pramálo společného. Šupinatá potvora s dlouhými tesáky a třemi rohy na hlavě. Jen s notnou dávkou fantazie se dalo říct, že má jisté ženské tvary. Když nás uviděla, napjali se jí všechny svaly v těle a připravila se ke skoku. Naštěstí ji k zemi poutalo pár kilo kvalitní oceli, přesto jsme se k ní raději příliš nepřibližovali. Kuba zíral jako na nejhorší noční múru, ale neřekl nic.Kolem stála spousta stolů s mnoha nástroji, jejichž účel jsem radši nechtěl znát. Chudák sukuba si tady nejspíš užila svoje, kupodivu neměla téměř žádná viditelná zranění. Chvíli jsme tam oba stáli, a démonka se do nás vpíjela toxicky zelenýma očima, když najednou někdo kopl zvenku do dveří. Okamžitě jsme se vrhli za nejbližší stůl.
Dovnitř vrazil jeden z těch pronásledovatelů. Jak uviděl sukubu, s výrazem odporu ve tváři na ni namířil pušku a paralyzující výboj démonku složil k zemi. Vytáhl nůž, aby ji dorazil, ale když se přiblížil, sukuba se náhle ohnala a rozervala mu hrudník. Voják s výkřikem odlétl zpátky ke dveřím, démonce zůstali v pařátu jen tři žebra a kus plíce. Když je začala olizovat, byly jsme už pryč. Cestou jsem sebral paralyzující pušku, válející se na zemi a vběhl zpět do skladiště. Stáli tam další dva vojáci, po jednom jsem vystřelil, a spíše díky štěstí jsem se trefil. Než se otočil ten druhý, už se, za námi dveře skladu zavírali. Před skladištěm mě polekalo, když jsem na zemi spatřil Pepovo tělo, nejdřív jsem myslel, že je jen paralyzován, jenže potom jsem si všiml červených potůčků, tekoucích od jeho hrdla. Zadusil jsem v sobě vyděšený výkřik i nevolnost a běžel dál.
Po chvíli jsme proběhli zadním vchodem.
„Už jsme z toho skoro venku.“ Řekl jsem si.
Když se najednou Slezina zhroutil k zemi. Otočil jsem se a zíral na hlaveň pušky. Výstřel na sebe nenechal dlouho čekat.

Probudil jsem se pravděpodobně o dost později, zřejmě paralyzující puška platí na lidi daleko líp, než na démony. Rozhlédl jsem se kolem. Nic moc, jen holá betonová místnost s kovovými dveřmi a žárovkou matně světélkující u stropu, a naproti mně sedí Kuba, přivázaný k židli, stejně jako já.
„Tak ses konečně probudil, co.“ Ozval se.
„Co… jo jasně. Netušíš, kde jsme?“ Mumlal jsem ospale
„A nevíš, jak bych to asi moh vědět?“ Obořil se na mne.
Potom jsme asi dvě minuty seděli, než jsem promluvil já.
„Hele než vtrhli ty maníci do hospody, nestihl si mi odpovědět na mou otázku.“
„Na jakou otázku, prosimtě?“ Čertil se doktor.
„No, proč tě honí ti sympaťáci, a proč si vlastně utíkal? Myslím, že se mě to docela týká.“ Řekl jsem dotčeně.
„Jo aha, nemám teď zrovna náladu ti něco vysvětlovat.“
„Kurva, co tě tak štve, to já mám právo bejt nasranej. To tys mě do toho zatáhnul a teď tady sedím svázaný v betonové kobce, s nevděčným pošukem, a ani nevím o co de.“ Řval jsem na něj s neskrývaným vztekem.
„Sakra, kdybych se neflákal s tebou, a rovnou zavolal policii, moh sem být v bezpečí.“ Hádal se semnou a ve tváři rudnul jako rak.
„Pcha! Ty si snad myslíš, že polici nemaji pod palcem.“ Vysmál jsem se mu.
Jakub se nadechnul k vychrlení dalšího proudu nadávek na mou adresu, když se nečekaně otevřely dveře.
„Dobrý den, nesu vám jídlo.“ Prohlásil příchozí v opelichaném fialovém svetru. Poté nám oběma rozvázal ruce, a podal misky s dušenými bramborami a zeleninou. Když odcházel, ještě oznámil.
„Za čtvrt hodiny se vrátím, a až dorazí můj šéf, všechno vám vysvětlí. Jó, abych nezapomněl, mám vám říct, aby jste se nedivili, kdyby se dostavili nějaké vedlejší účinky paralyzace, jako bolení hlavy či zvýšená agresivita.“ Domluvil a zamknul za sebou dveře.
„Eh, zvýšená agresivita, na to bych si asi měl dávat pozor.“ Probral se Kuba.
„No jasně, všechno odpuštěno, ale mohl bys mi konečně říct co se stalo.“ Byl jsem trochu nepříjemný, ale on tentokrát souhlasil.
„Dobrá, začal profesor, přišel jsem na to, kam ta trhlina vede, přesně tam kam jsme se pokoušeli dostat při testování projektu, do budoucnosti. Ten „prý“ alternativní vesmír odkud přišli démoni je Země, asi za 2 miliony let. První testy DNA těch démonů, které se samozřejmě podařilo ututlat, vykazovaly až zarážející podobnost s lidskou DNA."                            „Počkat, to chceš říct, že ty potvory co zotročujeme, jsou vlastně ze Země, no teda fuj.“ Odplivl jsem si.
„Ano, vyplývá z toho totiž, že využíváme k otrockým pracím prakticky vlastní potomky.“ Řekl Jakub s vážným výrazem ve tváři.
„Ehm, já spíš myslel, že je nechutný, v co se vyvineme. Ještě že nemám děti, takhle to aspoň nejsou moji potomci.“ A znovu jsem se otřásl.
„No, když to berete takhle, ale víš co pro nás znamená, že to víme. Nejspíš nás nenechají naživu, protože pokud by se to dostalo na veřejnost, zruinovalo by to nejen Ostravu, ale i celosvětovou ekonomiku." Uzavřel profesor.
„Jo jednoduše mi chceš říct, že tady chcípneme.“ Cynicky jsem se ušklíbl, ale Jakub se mnou nesouhlasil.
„Tak moment, to zase ne. Předpokládám, že budeme někde v COT, a já už jsem odtud jednou utekl, tak proč ne znova.“ Domluvili jsme si plán, a počkali, až se vrátí ten magor, co nám nesl jídlo.
Vešel dovnitř, dokonce s úsměvem na rtech, ten mu ale dlouho nevydržel. Když bral mojí mísu, přistála mu má pěst mezi očima, než se stačil vzpamatovat, dostal ještě jednu, a už ležel na zemi. Hned jsme osvobodily i spoutané nohy, a společně jsme svázali toho omráčeného strážce, či kdo to byl.
„Něco tu nehraje, proč nás nechali hlídat takovým pakem, a je tady nějak řidší vzduch, cítíš to taky.“ Řekl jsem stísněně.
„Jo cítim.“ Odvětil a dál jsme mlčeli. Za dveřmi vedli strmě nahoru betonové schody. Vylezli jsme do zdánlivě obyčejné místnosti s kulečníkem a několika křesly. Šok nás zasáhl, až při pohledu z okna.
Venku se rozprostírala pustina červených skalisek, divoký vítr cupoval na kusy rudou mlhu, a nebe bylo temné jako za bezměsíčné noci.
„Ehm, myslíš, že jsme v pekle, jestli to není moc absurdní otázka?“ Zeptal jsem se Jakuba a ten mi lakonicky odpověděl.
„No v pekle možná ne, ale v prdeli určitě.“
Po bližším prohledání jsme zjistili, že jsme v betonovém bunkru, pravděpodobně na výzkumné stanici. Kromě toho chlapa svázaného ve sklepě tu momentálně nikdo jiný nebyl, přestože byl bunkr evidentně zařízen pro víc lidí. Po chvíli přemýšlení jsem si neodpustil na Slezinu další otázku.
„Nenapadá tě, jak se odtud dostat.“ A Ten se na mě kupodivu usmál.
„ Popravdě mám nápad, pokud je tohle opravdu výzkumná stanice, musí to tedy kolem mít zmapované, a pochybuju, že budeme daleko od Trhliny. Vzhledem k tomu, že okna jsou hermeticky uzavřená, tak venku asi nebude dvakrát dýchatelný vzduch. Takže ty se pokusíš najít cokoliv, co by nám pomohlo venku přežit, a já se pokusím dostat do terminálu.“ Podivil jsem se, jak profesor najednou rázně rozhoduje, ale neodporoval jsem, a poslechl ho a jal se prohledávat další část suterénu. Po nějaké době, kdy jsem narazil na několik laboratoří, jsem objevil malou komoru, kde stálo dokonce pět podivných skafandrů, se spoustou hadiček, trubek a jiných udělátek. Běžel jsem to okamžitě oznámit Kubovi, a ani se nedivil, že tam jsou ještě tři prázdná místa pro další obleky. Jakub už byl hotov, tady zřejmě nebylo třeba terminál příliš zabezpečovat.
Po nějaké chvíli jsme se oba nasoukali do těch obleků. Jakub věděl, kudy máme jít, a tak jsme se vydali k východu z bunkru.
Otevřeli jsme masivní ocelové dveře a kovovými podrážkami rozdrtily první rudé kameny, Zuřivý vítr mě nejdřív málem povalil, ale pak jsem si na chůzi ve skafandru zvykl. Slepě jsem šel za Jakubem, s kterým jsme se domlouvali vysílačkou v helmě.
„Tak takhle bude vypadat Ostrava za 2 miliony let, tak to se není na co těšit.“ Povídal jsem do mikrofonu.
„Hmm, to ne.“ Zamumlal Kuba a prorážel si cestu dál. Pak už jsem tedy nemluvil, ale ohlédl se zpátky k bunkru. Už se pomalu ztrácel v mlze, ale blíže k nám jsem zahlédl tři siluety, které k němu mířili, než jsem to stihl oznámit, jeden z nich si mě všiml a okamžitě se rozběhl naším směrem. Zařval jsem na Jakuba a rozběhl se nejrychleji, jak mi to těžký oblek a můj věk dovoloval. Utíkali jsme oba přes skalnaté výběžky, když se najednou ve vysílačce ozvalo zapraskání a pak cizí hlas.
„Sakra…..ťte se, vždyť….ás zabij….“
Vysílačka znovu zapraskala, a hlas už se neozval, asi jsme byly z dosahu jeho frekvence.
„ten hlas mi byl nějak povědomý.“ Ozval se z vysílačky profesor.
„Ale teď to nebudeme řešit.“ Dokončil větu, když spatřil, že už se na obzoru v mlze rýsuje Trhlina. Visela kousek nad zemí, od ní se táhly červeně světélkující vlnky a uprostřed byl vidět obraz druhé strany, matný a rozmazaný. Nadšeně jsme se s druhým dechem rozběhli vstříc Trhlině. Zarazilo nás až táhlé vytí, ozývající se nalevo od nás. Ohlédl jsem se, a při pohledu na smečku tří démonů, se znovu rozběhl rychleji než předtím. Ve skafandrech se těžko pohybovalo, a smečka se přibližovala mohutnými skoky. Ale Trhlina už se blížila. Už jsem byl skoro u ní, když se ve vysílačce ozval agonický řev.
Démoni trhali Jakubovo tělo na kusy. Málem jsem se při tom pohledu pozvracel, ale včas se vzpamatoval, a proskočil trhlinou. Démoni se za mnou neodvážili.
Na druhé straně jsem klesnul na kolena, sundal si helmu a zhluboka vydechoval. Nabral jsem trochu síly a postavil se na nohy. Až teď jsem si všiml, že na mě míří hned několik zbraní.
„A kurva.“ Řekl jsem nahlas. My volové, nepřemýšleli jsme o tom, co bude, až projdeme Trhlinou.
Neměl jsem ani sílu mluvit natož klást odpor. Vyčerpáním jsem skoro nevnímal, když mě táhli pryč. Donesli mě až do nějaké kanceláře, kde seděl muž, ve kterém jsem brzy poznal šéfa COT, nejbohatšího muže na světě Marka Schauwitze.
Přistoupil ke mně a promluvil.
„Víte, nejdříve jsem na prosbu bývalého kolegy vašeho kamaráda souhlasil, že vás ušetřím, když si vás vezme na starost, ale vzhledem k tomu, jaké děláte problémy, řekl bych, že se mi to nevyplatí.“ Řekl a jeho jedovatě zelené oči se zaleskly- další skoková evoluce začala.
Jeden z jeho ochranky mu podal pistoli, ze které o okamžik později vylétly dvě ocelové kulky, a zavrtali se hluboko do mojí lebky.