Pavel Renčín

Tak jsem se rozhodl tu uveřejnit i tuhle kratkou povidku, napsal jsem ji jako slohovku- vyprávění na libovolné téma.

„Dobré ráno“ ozvala se mohutná postava ve dveřích vlakového kupé.
„Ano, dobré ráno, že“ Odvětil jsem a znovu zabořil oči do novin s datem 26. Listopadu 1951 a spekulacemi o třetí světové válce na první straně. Jenže nově příchozí se zřejmě nechtěl vzdát rozhovoru a natáhl ke mně ruku.
„Mé jméno je Ivan Michaljevič.“ Potřásl jsem tedy nabídnutou rukou, až teď jsem si všiml, že mluví s ruským přízvukem.
„Steven Greeds, těší mě.“ Snažil jsem se vypadat přívětivě, začal jsem ho podezírat, že by mohl být agentem sovětské rozvědky. Rus ve Švýcarsku není častým jevem. Tak jsem hrál svou roli a hovořil s ním zbytek cesty do Bernu, o práci, o Švýcarsku třeba i o oblíbeném jídle, ale přitom každé z mých slov bylo dokonale smyšlené. Opravdu nejedu do Bernu za obchodem, jak jsem říkal. Ve skutečnosti pracuji pro americkou vládu, a jedu do švýcarské banky vyzvednout obsah schránky, jejíž číslo i klíč se snažila rozvědka najít poslední 4 roky. Obsah schránky, do které génius Nikola Tesla ukryl plány svého největšího objevu, a nynější zbraň k pokoření sovětského svazu. Říká se, že tím objevem má být stroj času. Takovým fantaziím sice moc nevěřím, ale je jisté, že Tesla vytvořil něco vskutku strašlivého. Bohužel sověti se dozvěděli o našem snažení a pátrají stejně usilovně, proto bych měl být ve střehu, a pokud je můj spolucestující Ivan opravdu ruským agentem doufat, že jsem dokázal být dostatečně falešný.
Z nádraží v Bernu jsem zamířil přímo k bance, Michaljeviče jsem už nikde nespatřil, snad mě tedy nesledoval. Po chvíli bloudění bernskými ulicemi jsem prošel pozlacenými dveřmi a stanul před pultem pobočky švýcarské banky.
„Dobrý den, co si budete přát?“ Pronesl Švýcar větu, kterou uměl jistě v mnoha jazycích.
„Rád bych si vyzvedl obsah schránky číslo 622.“
„Ano, počkejte chvíli, podívám se do záznamů.“ Otočil se a odešel kamsi zadními dveřmi. Mezitím se odehrálo hned několik nepříjemností začínajících rozraženými dveřmi, v nichž stanul pan Michaljevič. Úsečně pozdravil a několika kroky byl u mně. Náhle cítím, že mi na záda tlačí masivní hlaveň.  Takže mě odhalil. To není dobré. To vůbec není dobré, říkám si v duchu, ale snažím se vypadat v pohodě, protože úředník se zrovna vrací. Nejdřív se pochybovačně podíval na nově příchozího, ale ten pohotově zalhal s tentokrát s téměř dokonalým anglickým přízvukem.
„Dobrý den, to je v pořádku, jmenuji se Michael Invates, jsem zde s panem Greedsem.“ Nic jsem nenamítal, takže Švýcar pokračoval.
„Dobře zavedu vás do trezoru, jen bych vás rád informoval, že do schránky číslo 622 si vyžádal přístup před dvěma týdny jeden muž, ovšem ponechal v ní stejný obsah.“
Cítil jsem, že Rus při té zprávě zalapal po dechu stejně jako já. Ale jako profesionálové jsme na sobě ani jeden nedali nic znát a doufali, že záhadný cizinec ve schránce opravdu vše zanechal.  Já jsem pohotově zareagoval.
„Ano jistěže, o tom víme.“
„Jistě, jen mám povinnost vás informovat, a teď pojďte za mnou.“
Následovali jsme ho skrz krásnou historickou budovu, jenže toho si pistolí v týle moc nevšímáte. V suterénu úředník otevřel okované dveře trezoru a my se ocitli v místnosti plné bezpečnostních schránek. Švýcar došel ke schránce 622, načež se k nám otočil.
„Takže teď vám mohu předat druhý klíč od schránky, první byste měli mít u sebe.“ Natáhl ruku s klíčem, ale na půli cesty se zarazil.
„Bohužel vás nejdřív budu muset požádat, abyste se nehýbali.“
A v druhé ruce náhle držel revolver původně skrytý v saku.
„Co to má znamenat.“ Snažil se Rus dál hrát svou roli.
„Ale prosimvás nebuďte naivní, mysleli jste si snad, že to bude takhle jednoduché. Tohle je schránka pana Tesly a tudíž se do ní nikdo jiný nedostane, rozumíte! Jako podezřelé bych vás zde měl zavřít a povolat příslušné orgány.“ Tentokrát jsem udiveně promluvil já.
„Ale neblázněte, Nikola Tesla je přece už 8 let mrtvý.“
„Ano, ano to je.“ Přivětil úředník a záhadně se usmíval. Určitě věděl víc než by se zdálo.
Ano to sice věděl, ale už nevěděl o zbrani třímané Ivanovou rukou a ani kulce, která právě prosvištěla kolem mého ucha míříc přímo na hlavu. Švýcar padl na místě mrtev a já využil příležitosti. Bleskově jsem popadl Michaljeviče za ruku a jediným hmatem ji zlomil. Rus s výkřikem upustil pistoli, tu v jednom okamžiku chytnu, a v druhém už se ozve jeden přesný smrtící výstřel.
Sakra, dvě mrtvoly- větší masakr než jsem čekal, ale pokud se vrátím do Států s Teslovými plány, vedení už to nějak ututlá. Z úředníkovy mrtvé ruky jsem tedy vyprostil jeden klíč, z klopy saka vytáhl druhý a vydal se ke schránce s vytepaným číslem 622. Oba klíče jemně cvakly v zámku a kovová dvířka se otevřela. Uvnitř jsem čekal stoh dokumentů a nákresů, jenže namísto toho mě čekala nepříjemná podívaná. Vnitřek vyplňovala halda chladného popela a vepředu ležela dopisová obálka.
Roztřesenou rukou ji tedy zvednu, nic na ní není tak ji otevřu a čtu krátký vzkaz uvnitř.

Dnes 28. Září 1951 spaluji poslední záznamy o svém vynálezu. Až se vrátím do své doby, zajistím i zničení jediného exempláře, který jsem použil z důvodu mé neschopnosti dostat se před smrtí do Švýcarska. Omlouvám se, že jsem svět zbavil dobra, které by tento stroj mohl přinést, ovšem nemohu dopustit, aby byl zneužit pro účely války.
Nikola Tesla