Pavel Renčín

Tak zlí

---

Tento příběh byl psán do soutěže do ZOO...
zadání znělo, aby tam ta šelma byla v
pozitivním světle, aby příběh nebyl delší
než 2 A4, a aby to byla jakási pohádka... z čehož to
poslední nějak nevyšlo, protože do pohádky to
má opravdu daleko. Mmm...

---

Divoké větry houpaly vytáhlými stromy v obrovských výškách. Zmrzlou zem
pokrývala vrstva sněžného prášku. Zimní sluníčko házelo zářivé paprsky,
odrážející se v tom lesklém a krystalickém sněhu, avšak nehřálo.
Nenašli byste nikde jediného zajíce, lišku, jelena, losa či medvěda.
Všichni tvrdě spali hlubokým, zimním spánkem a pokud ne, byli pryč.
Přesto se nedalo mluvit o klidu.
Ozvala se obrovská rána. A to ne
první. Běžela jsem, nezastavovala se, ať se dělo cokoli. V tlamě jsem
pevně, ale opatrně, držela za zátylek svého malého vlčka. On jediný
přežil.
Mým už více než hodinovým během se mé tlapky unavovaly a byly těžší a
těžší. Taky vlček nebyl nejlehčí a ještě do toho se začal zmítat. Už ho
nebavilo, pořád tak bezmocně viset.
I když jsme neměli času nazbyt, zastavila jsem se a pomalu rozevírala
čelisti, lehce svírající kožíšek vlčka za krkem. Normálně by hned utekl
si hrát, ovšem teď se jeho slabé pacinky podlomily a on skončil
čumáčkem ve sněhu. Pak se s námahou vyhrabal do sedu. Už jsme dlouho
neměli potravu. Pro vlčka to bylo určitě těžší, než pro mě.
Jediné, co teď vidím před očima, je smrt. Jak mi ti zlí lidé, pytláci,
zabili milovaného vlčího druha. Jak mi vyvraždili zbytek dětí,
sourozenců toho malého vlčka. Zbyl jen on, který vlastně pomalu, ale
jistě, také umíral.
Znovu vzduchem prosvištěl ten zvuk, když se vystřelí z zbraně. Já už
ale neměla sílu nést vlčka dál a on byl příliš slabý na to, aby šel po
svých. Z posledních sil jsme se doplazili do křoví poblíž. Zalezla jsem
mezi tu spletici větví, ze kterých se na mě snesla sprška toho bílého,
ledově studeného prášku. Vlček se zachumlal do srsti u mého boku a po
chvilce usnul. Slunce už dávno zapadlo a nechalo nás napospas
černočerné tmy noci, osvětlované pouze zářením krystalků sněhu.
Následovala jsem vlčkova příkladu a alespoň na chvíli se pokusila,
odpočinout si spánkem.
Ráno se obrátil vítr. Vál směrem od pytláků – takže jsem zřetelně
cítila psy, kteří neúnavně sledovali naši stopu. Donutila jsem své
promrzlé tělo vstát. Vlček vedle mě se však nepohnul. Byl ledový, ani
jeho tělíčko se nezvedalo jako vždy, když dýchal. Věděla jsem, že už
nikdy nevstane. Byl mrtvý. Přes noc zmrzl.
Zahalila mě panika. Poslední člen mé rodiny, mé děťátko, umřel. Neměla
jsem nikoho. Jediný, kdo stále stál věrně při mně, byl strach. Strach a
po jeho boku bolest. Ti dva mě neopouštěli.
Opět jsem se chtěla vydat na cestu. Nestačila jsem se divit, jak těžký
již pro mě pohyb byl. Připadala jsem si lehká jako listí, plovavě se na
podzim snášející ze stromů, ale byla to taková nepříjemná lehkost.
Taková, která vyvolávala pocit, jako bych byla jen z kostí. Jen z kostí
a kůže.
Ach, kdy jsem naposledy cítila tu chuť, tu chuť čerstvého a teplého
masa? Týden? Dva? Víc? Netuším. V duchu jsem pomyslela na vlčka, jež
jsem nechala opuštěného v tom křoví. Ne, přece nesním své vlastní dítě,
ač mrtvé! Otřásla jsem se, abych tu ohavnou myšlenku vyhnala.
Chtěla jsem běžet. Utíkat pryč od pytláků a hrozné smrti, co
nejrychleji by to šlo. Ale nemohla jsem. Chyběla mi na to síla a
energie. A popravdě – možná, že mi na to chybělo už i pohybové
svalstvo. Tak jsem se alespoň cítila. A bez svalů, určených, aby
přiměly tělo k pohybu, se přece nedalo utíkat, ne?
Ozval se ohlušující výstřel. Lekla jsem se, až jsem nadskočila. Dopad,
po tom poskočení, mé nohy nevydržely a já se snesla na bok do sněhu.
Nádherného, třpytivého, ale zároveň ledového a malé vlčky zabíjejícího
sněhu. Už jsem neměla sílu, zvednout se.
Po větru jsem psy cítila stále víc a víc. Přibližovali se, nebylo
pochyb. Zvedla jsem hlavu a koukala za sebe, hledala jsem jakýkoli
náznak pohybu, mezi těmi majestátními stromy lesa. A ano; opravdu se
tam někde ze tmy vynořovaly postavy. Ach, já vím, co přijde. Umřu.
Kvůli lidem. Nic jsem jim nikdy neprovedla, opravdu nikdy! A moje
rodina také ne. Ale oni přesto přišli. Vydávali ty odporné zvuky těmi
černými věcmi, kterými vyvraždili zbytek mé již dost hladovějící
rodiny. Zastřelili jimi mého vlčího druha, mou lásku. A pak i naše
děti. A ti ochočení vlci je poslouchali na slovo. Ještě k tomu je k nám
ochotně vedli. Jsou hanbou našeho rodu. Copak v sobě už nemají špetku
hrdosti? To jim dělá takovou radost, dávit tvory se stejnou krví předků?
V duchu jsem pocítila mlhavou naději, že ti psi nakonec pocítí úctu, k
tvorovi téměř stejného rodu, a nezabijí mě jen kvůli lidem. Možná…
Položila jsem hlavu do sněhu, protože začala těžknout, jak mi
vyprchávaly poslední zbytky energie. Celým tělem mi prostupoval mráz.
Zdálo se mi to, nebo jsem pomalu ztrácela schopnost pohybu? Schopnost
řídit své tělo? Nešlo to, jakoby už nebylo moje. Jakoby už mé tělo
umřelo a pouze má mysl prodělávala poslední okamžiky.
Oni se přibližovali. Skoro jsem slyšela křupání zmrzlého sněhu, jak
běželi ke mně. A pak mě ti psi přesvědčili o tom, že kvůli lidem přišli
o veškerou hrdost; doběhli ke mně a zabořili ostré zuby do mého
bezvládného a promrzlého těla. Jestli jsem si myslela, že už nikdy nic
neucítím, mýlila jsem se. Zřetelně mým tělem prostupovala bolest, jak
se do mě psi zakusovali a trhali hlavou. Z posledních sil jsem dokázala
zavrčet, ale vysloužila jsem si tím jen to, že se mi jeden ze psů
zahryzl do tlamy. Naplňovala mě ostrá bolest. Pohled se mi rozmlžoval a
já viděla jen zvětšující se červenou skvrnu ve sněhu a ty ochočené
vlky, zuřivě mě trhající, oddaně kvůli lidem.
A pak již ti pytláci doběhli k nám.
Postavili se přede mě, jak jsem podle obrysů poznala. Namířili na mě tu
černou věc a já bych přísahala, že přes tvář toho člověka přeběhl
zákeřný a šílený škleb. Potom vystřelil.
Na zlomek vteřiny jsem uslyšela tu ohlušující ráno z největší
blízkosti, co jsem doteď zažila. A pak už bolest ustoupila. Vrčení psů
a jejich trhání mým tělem ustalo. Vše skončilo.
Hodní lidé se prý dostávají do nebe, ti zlí se škvaří v pekle –
položila bych život za to, aby se tam ti pytláci dostali a už takhle
neublížili žádnému tvorovi! Ach, já už ale vlastně o život přišla, že?
Tvorové se ctí a hrdostí – tedy vlci a jiná zvířata – nechodí ani do
nebe, ani do pekla. Mají své vyhrazené místo; Duhový most. A psy, ty
ochočené vlky beze cti, ty by tam nikdy nepustili! Alespoň ne ty
pytláků.
A teď to přišlo. Již nastal ten čas, abych Duhový most poznala také.
Ale popravdě – je to opravdu tak zlé? Během života cítíte ten mráz ze
sněhu, nebo i jen ze vzduchu. Najíst se, to je skoro nemožné. A všechny
ty hrozící nebezpečí…
A Duhový most? Horké sluníčko vám tam praží do srsti téměř neustále.
Jídla je tam nespočetně, ani se nemusíte namáhat lovením – to jídlo
prostě máte. A nepřátelé? Žádní. Žádné hrozící nebezpečí – vždyť jste
přece mrtví.
Najednou se mi obraz začal rozjasňovat z té černočerné tmy. Louky, ty
nekonečné louky, plné barevných květin. Nebe modré jako průzračně čistý
oceán. Vůně jara, svobody a místa, kde není bolest. Uprostřed louky
protékající azurová říčka, prozpěvující si píseň vody. A oblohu
rozdělující nádherně čtyřbarevný pás, vyvolávající podvědomou radost.
To celé byl jeden obrovský, nezměřitelně obrovský most.
Duhový most.
Z dálky ke mně přicházelo šest postav. Pět malých vlčků, šťastně
poskakujících a hrajících si své dětské vlčí rvačky. A jejich otec, můj
druh a má láska. Všem se jim srst zlatě leskla díky hřejícímu sluníčku.
Mířili ke mně, aby mě zaplavili láskou a já jim to oplácela.
Ne, umřít není tak strašné.