Pavel Renčín

Teď jsem to dopsal a cítím že to chci někam hodit. Ještě mám smíšené pocity (i ohledně toho házení někam). Bude tam spousta chyb a asi ne všichni v tom něco uvidí, snad  to přežijete když to dočtete :)

P.S. byl jsem tak zmaten že jsem zapomněl označit zda jde o povídku, básničku či zprávu o opravě :)

tady onen text:

Čas je naším osudem. Je krátký a ne vždy prosluněný. Rychlý a neoblomný. Přivede nás na svět a rázem odnese. Jako bychom byli jen list ve větru. Jen my na rozdíl od něj už nikam neletíme. Naše tělo zůstane, stane se opět součástí domova a duše zanikne. Nikam nejdeme.

Procházíme kolem stromů. Koukáme na ně a jsou nám lhostejné. Dávají nám život a my jim jej bereme. Připadají nám krásné a my do nich vrýváme odkazy naší lásky. Oni ji cítí a nesou ji ještě mnoho let poté, co v nás vychladne. Bardi lidstva.

Temná hudba hrající v tichu. Těžké melodie vrývající se do podvědomí. Prostupují světem a naplňují nás kdežto my se rádi necháváme unášet bezpočtem zbytečností. Díky hluku aut neslyšíme mistry písně.

Kůra tvrdá a vrásčitá, silná roky blaha. Větve těžké a dlouhé, jakoby sahající do jiného světa. Vchod ztrácející se v mlze. Zakroucený kmen, navzájem se prostupující spirály, jedno objímající se s druhým, touha všeho starého bytí ze kterého vzniká nové.

Kapky dopadající na zelené listy, vlhkost barvící kůru do černa. Jsou tu pro nás a my pro sebe, říkajíc velká slova lítosti. Život trpící a snící. Přesto šťastný a pokračující.

Mravenec běží co může, sebere kousek čehosi co se hodí do společného příbytku. On je krátce, ale pracuje pro ostatní. Strom je mu dálnicí, obživou a přítelem. Jeden bez druhého není, spolu klidu nenaleznou. Dvě duše srostlé ze stovek. Harmonie jsoucnosti, jsoucnost harmonie.

Proběhneme kolem, nezastavíme se, možná si všimneme že tu je někdo kdo nám překáží nebo nám může posloužit v krbu či jako součást příbytku. Zabijeme a zpracujeme. Místo stromu pařez, na pařezu mech. Po pařezu díra, po díře silnice. Po silnici přeběhne srna a auto projelo naposled.

Buk stojí a odolává větru, smrky se kymácejí a skrze těžké mraky dopadají první paprsky slunce. Vlhkost barví kůru načerno. Na listech zůstává voda. Pára halí les do oděvu ženy která zapomíná. Veverka běží po zkroucených větvích, přeskakuje z jedné na druhou a ztrácí se kdesi ve spleti kmenů. Modré nebe nebrázdí kondenzační páry letadel, vzduch nepáchne po oktanu, poslední odpady mizí pod nánosem hlíny a vděčnost se mísí se smutkem že přítel odešel. Žel.