Novinky čtenářské dílny
Povídka: Pláčeš, Markétko?
V roubené chaloupce uprostřed lesa bydlel uhlíř. Jmenoval se Matěj a žil sám, nemluvný a věčně umouněný, silný jako medvěd. Jednoho dne si našel dívku s hezkým úsměvem, nebo si našla ona jeho ... byla hezká a jmenovala se Markétka.
- "Zabloudili jsme pane. Mělo by to být tímhle směrem, ale běs ví, jestli tam projdou i koně ..."
- "Bůh ví, Često."
- "Jistě, pane. Bůh."
- "Co je to tamhle? Lidé?"
Šestice jezdců vedla koně hustým porostem, až k nevelké pasece. Uhlíř tam konal svoji práci, jezdce uviděl na poslední chvíli a teď trochu rozpačitě stál a zvažoval, zda utéci do lesa či ne. Těkal pohledem z jezdců na svou sekeru, zaťatou opodál do kmene mocného dubu. "Neboj se nás," oslovil ho muž v čele, oblečený lépe než jeho družiníci. "Potřebujeme vodu. A taky cestu na Duběnku. Jsem její nový pán."
Uhlíř se mračil, ale pán naproti němu se nepřestával usmívat. Pak jim Matěj pokynul rukou a vedl je ke studánce, trochu oklikou, aby neviděli jeho dům. Vedli koně sotva patrnou cestou, sledovali široká záda uhlíře. Rytíř nepřestával mluvit, měl příjemný uklidňující hlas. Družiníky viditelná neochota umouněnce dráždila, ale rytíř jako by uhlířovu nevoli nevnímal.
Oklikou je vedl zbytečně. Jeho Markétka zrovna od studánky odcházela, rytíř sledoval očima její postavu a Matěj jen mlčky zatínal sukovité prsty do toporu sekery. "Napojte koně, počkám v domě tohoto dobrého muže," zašveholil vesele rytíř a vydal se pěšinkou k roubence. Matěj vykročil za ním, ale ozbrojenci mu zastoupili cestu, ruce položené na mečích. Byli čtyři, Matěj člověka nikdy nezabil a nevěděl, zda má k tomu důvod právě teď. Rytíř nevypadal zle, snad Markétce neublíží, je to rytíř ...
Odjeli. Dusot kopyt mu zněl v hlavě. Mátožně se vydal k chaloupce, jako ve snu ... Markétka seděla uvnitř. Tajené stopy slz poznal hned, na stole se leskla stříbrná mince. Díval se jí do očí, nechtěla, uhýbala ... potom mlčky zdvihla zrak. "Kde jsi byl?! Proč jsi nic neudělal?" četl němý ortel a podlomily se pod ním nohy.
- "Viděli jste ji? Bejt tak na místě pana Filipa ..."
- "Ženský jsou stejný. Viděj pána ..."
- "Pitomče. Musíš to s nima umět. Filip to umí. Zná jak mluvit. Co říkat. Holka ho vidí a sama lehá. A ten její se mu přitom ještě klaní. Tobě by korunka nepomohla."
- "A proč ne? Taky se chodíme rvát, kvůli nim. Chráníme ty křupany a ještě se na nás mračej. A tamta? Krásná holka a doma má medvěda. Ráda pozná vojáka. Filip si taky užil, tak co my ..."
- "Jo, jo. Stála by. Ale Valtra nevezmem. Není náš. A žvanil by. Jen Bruna."
- "Bude se jí to líbit. Filipovi taky držela."
Nedokázal nemyslet. Nedokázal sedět, spát. Zatínal ostří do kmene, tvrdého jak železo, neméně ztvrdlé dlaně křičely bolestí, ale nepřestával. Zaklínal, proklínal, ale nestačilo to. Vzýval, marně. Staří už snad zemřeli, snad na ně v koutku duše nevěřil ...
Markétka nic neříkala. Jen se víc choulila v koutě. Chtěl ji pohladit, houpat v náruči, ale jeho ruce to neuměly. Byly hrubé a mozolnaté, jako kůže borovic. Chtěl promluvit, ale ani laskat slovy neuměl. Chtěl ji schovat do srdce a nastavit svoje záda šlehancům světa. Ale nenastavil. Nebyl tam, kde měl být. Zaváhal, kde měl jednat. Mlčel, kde měl řvát. Selhal. Zbabělec. Zbabělec. Zbabělec ...
Nedokázala nemyslet. Viděla jeho zprvu hezkou tvář, příjemný hlas a umná slova. Bránila se dost? Slyšel její ne? Provinila se? Mohla ...
Najednou ji popadly silné ruce. Vykřikla, ale hrubá dlaň jí ucpala ústa. Vlekli ji pryč, vzpouzela se, škrábala, "... no tak, neublížíme ti, jen si pohrajeme. Nikdo se nic nedozví, pustíme tě ..." kousala, vyděšené oči prosily, když ji sráželi na zem, trhali živůtek, rozepjali ruce i nohy daleko od sebe ... jak na kříž, jak ptáka v síti ...
Matěj se už vrací. Trochu dříve než jindy, snad něco tuší. Markétka si honem utírá tvář, nesmí nic poznat, "... zabijeme ho, jestli mu řekneš, tebe vyžene ...", nedat nic znát, neprozradit, nic nepozná ... Stačil mu jediný pohled.
Brunátní, mohutné svaly mu nabíhají a krev tepe v spáncích. Otáčí se, vybíhá do lesa, prsty popadnou těžkou sekeru. Vítr křičí do větví, zvěř se mu klidí z cesty a trnité šlahouny odírají znecitlivělou kůži i rozdrbané laptě. Dusá po pěšině a ozvěny kroků zní jak válečné bubny. Řítí se dolů z kopců, ven z lesa, do míst, kde syrou zemi znásilňují radlice vesničanů a jejich volnost zase rodící se věk rytířů. Dusá směrem k hrádku s něžným jménem Duběnka, slepý jako býk a lítý jak medvědice nad mládětem. Nebude znovu váhat, nebude jen stát. Udělá, co měl udělat, skácí je, jako plačící olše ...
Stáli na nádvoří tvrze, když se k nim přiřítil. Rozehnal se sekyrou, padá rozpolcený štít, ale jsou zkušení bijci. Obkrouží ho jak chrti lapeného jelena, uhýbají, marně sekera řeže vzduch ...
"Dost!" udeří hlas pana Filipa. "Co se děje?"
Odstupují od něj, stále ve střehu. "Podezírá svou ženu, pane. Neumí si ji hlídat. Jemu jsme nic neudělali." Rytíř váhá, snad ho bodlo svědomí, možná zná podstatu svých mužů, neví, nemůže vědět ... ale rozhodnout musí.
"Rozhodne Bůh! Ale jeden proti jednomu, Bruno. A stejné zbraně," dodá a víc velkoryse si připadat nemůže. Jiný by dal uhlíře pověsit a nic by neřešil.
Bruno se zašklebí, odloží meč a zdvihne bradatou čepel. Vykročí proti rozzuřenému obru a čeká, klidný, zkušený, odhaduje soupeře ... Matěj vyrazí, přímo a se vší silou vzteku. Promáchne. Jednou, podruhé, Bruno ho šetří. Ale potřetí se už protočí a z širokého obratu udeří naplno zbraní, tupým tloukem mezi lopatky. Zaduní to, praskají obratle a pod olbřímím uhlířem povolí nohy jak slaměná stébla. Necítí je, necítí ruce, vlastně necítí nic. Chce promluvit, ale ani ústa se neotvírají...
- "Je po něm. Sám to chtěl, pane."
- "Viděl jsem, Bruno. Rozhodl Bůh. Pohřběte ho."
Chytnou ho za nohy a vlečou někam pryč. Otevřená ústa ořou zemi, "ne, ještě žiju," chce křičet duše a zbrojnoši zatím kopou hrob. Hodí ho do mělké jámy, vlhká prsť dopadá na nehybnou tvář a oči třeští děsem. Mizí svět, mizí světlo a po nich i prosvítající šeď ...
"Nedejchá ještě?"
"Ser na to."
Čekala. Dlouho, nevrátil se. K večeru vyrazila k tvrzi. Družiníky potkala u brány. Otočila se k neznámému s cizím přízvukem, snad se slituje, řekne jí pravdu ... "Jo, byl tu ..." Tvářili se vážně, uhýbali očima, ale zároveň klouzali po jejím těle. Snažila se netřást. "Je ... zavřenej. Co? Ne, nemůžeš k němu. I když, možná by něco šlo .... když budeš hodná ..." Ano, bude hodná. Chce svého Matěje zpátky. Mlčí, polyká slzy ...
Na jaře jí ukázali jeho hrob. Neplakala. Sedla si na nezdobený rov, mezi prsty prosypala vlhkou hlínu nad místy, kde umírající ústa lačnila po doušku vzduchu ... nevyčítala, neproklínala.
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Anketa
Shout Box
RSS kanál
Komentáře
Moc pěkné,ale smutné.
Moc pěkné,ale smutné. Tušila jsem, že to špatně skončí a taky, že jo. Líbila se mi.
přečteno.
přiměřeně úderné délce příběhu, snad nějaký aspoň lehký moment překvapení mi chyběl, ale ten, pravda, nemůže být vždy a všude.
hmm
takovýhle konec jsem nečekala.. na to jsem asi moc velká optimistka :( ale jinak se mi to celkem líbí
Markétka...
Proč mají všechny holky jménem Markétka takový ošklivý osud? Četla jsem spoustu povídek a tam kde byla Markétka se NĚCO stalo. Možná je to tím, že je Markétka prokletá od setkání s Faustem... Chudák uhlíř, doufala jsem, že ho porazí a vrátí se k Markétce... Běhá mi mráz po zádech když si vzpomenu, že jsem se tak měla jmenovat... Markéta...
A co se s ní vlastně stalo? Zůstala na Duběnce a dělala markytánku, nebo na jaře odešla a nikdo ji už nespatřil?...
Působivá dobová skica - ale nic víc...
Připadá mi to jako náladový, smutný obraz. Náčrtek, nahozený několika křehkými tahy a působivým jazykem. Dočtu a říkám si; byla by to zajímavá první kapitola nějakého historického eposu. Nebo rozsáhlé fantasy. Ale takhle je to jen konstatování, že obyčejný člověk byl proti mocným bezmocný. To se dá čekat. Četl jsem se stoupajícím napětím a doufal jsem, že ta pokořená a potupená žena zosnová nějakou důmyslnou a děsivou pomstu. Nebo že ten uhlíř vstane z hrobu, protože buď nebyl úplně mrtvý, nebo z něj bude mstící se "nemrtvý". Ale nic z toho nenastalo. Škoda... :(
Otomarovi
Souhlasím - je to črta, pár tahů. Jako autorovi se mi líbí se na ten obrázek ohlédnout, byť to čtenář zřejmě vnímá jinak. Uhlíř není Rambo. I když má silné pěsti, je to jen uhlíř. Nevstane z hrobu, přestože by rád, ale o svých přáních může jen snít. Jako milion jiných, protože je jen kdo je. Markétka není potupená žena, která touží o pomstě pro další díl, jenom by chtěla vrátit čas, aby se jí ani Matějovi nic nestalo. Přál bych jí, aby to uměla té sebrance nandat, ale to bych musel buď lhát nebo psát o jiné Markétce z jiné doby, a to by téhle beztak nepomohlo. Možná ten náčrt prostě není takový, aby za ublížení patřila akce s děsivou a důmyslnou vendetou.
pro Fjaru
Nad jménem jsem moc nepřemýšlel, nevím, proč zrovna Markétka. Ale třeba té od Bulgakovova to nedopadlo špatně, tak snad to není tak beznadějné. Co s ní bylo potom, nevím, ale na Duběnce asi nezůstala.
Komentář
V lecčems se shoduji s Otomarem. Jazyk je krásný, postup vyprávění mi přijde vyspělý, po stránce řemesla by mě text nepřekvapil u zkušeného psavce historického románu - snaž až na to, že je poetičtější, než je v této kategorii obvyklé. Na povídku se dívám spíš jako na obrázek zachycující krušnou atmosféru středověku, pocit utlačovaných a bezmocných. Jako takový funguje dobře. Kdyby to měla být povídka, bylo by třeba text pointovat - to jsou věci po kterých tu někteří volají, nějaké překvapení, bod zlomu a pak pointování. Četlo se mi to ale moc hezky. Je vidět, že autor zná středověké poměry (líbil se mi třeba právě detail, jak hrdina vede rytíře ke studánce oklikou...) Pěkné.
Rozdíl mezi povídkou a črtou
Je škoda, že už se výraz črta v literární teorii nepoužívá, protože působí zastarale. Řekl bych že to je základ spisovatelského řemesla; zachytit působivě situaci, dotknout se čtenářových citů. Často se kdysi psávaly takzvané "cestopisné črty" - dojmy z cest, z určitých míst, z určitých situací a příhod. Je to určitě vynikající průpravné cvičení pro začínající autory.
Povídka by měla být o stupeň vyšší kategorie. Měla by třeba čtenáři ukázat situaci z nečekaného úhlu. Vychází to už z názvu - původně šlo o příhodu, která se povídala, vyprávěla, když se lidé někde sešli. To nebylo běžné sdělení novinek, povzdech jak jsme na tom špatně, drtivá a smutná zpráva, že sousedovu ženu znásilnili a jejího muže zabili a ještě z toho ten svině šlechtic dělá ctnost, protože se chlubí, jak rozhodl spravedlivě, když tomu umouněného uhlíři povolil souboj. To je zpráva. Senazační zpráva, kterou denně čteme v novinách. A pak jeden ze zúčastněných řekne: A teď si představte, co se stalo v jednom městě. Tomu byste nevěřili. Sám bych tomu nevěřil, kdybych to neviděl na vlastní oči..." A od té chvíle mu všichni visí očima na rtech a ani nedýchají. Ale nesmí je zklamat! Může sice své vyprávění natahovat jak chce, protože je lapil prví větou a má je takříkajíc "v hrsti", ale nesmí je zklamat. Jestli tohle své vyprávění nedotáhne k překvapivé pointě, tak ho posluchači nejspíš zlynčují!
Tak to by byla další kapitolka z literární teorie. A teď ještě, co mě, Zdeňku, napadlo ke tvé povídce - črtě. Představit si, jak tragicky hořkou příchuť by třeba dostala, kdyby Markéta spatřila rytíře napřed jenom z dálky, jako lovce, jenž projel lesem. A začala by o něm snít. Představovala by si ho jako nositele romantiky a volnosti, kterou jí její udřený dobrák nikdy nemůže dát. Do svého vysněného rytíře by se platonicky zamilovala. Když zjistila, že rytíř se svou družinou se zastavil nedaleko jejich chalupy, ale její muž, ten žárlivý medvěd, je schválně vede oklikou, tak honem pročeše vlasy, hodí přes ramena ten nejlepšá šátek, popadne džbán a běží ke studánce jako pro vodu. A skutečně svého vysněného rytíře zaujme. S tragickými důsledky. Další děj by byl úplně stejný jako ve tvé povídce. Ale jaké by bylo vyznění? Dočista jiné! Tragičtější. Nebylo by to pouze o tom, že obyčejným lidem se dělo příkoří a neměli dovolání, ale navíc o tom, že svou zkázu si často připravujeme sami, a že otázky jako co je pravá láska, co je čest, co je souboj a Boží soud jsou značně relativní a odpovědi nejisté. A byla by z toho skoro bych řekl aktuální povídka, dotýkající se mnohých palčivých problémů dnešní doby.
Samozřejmě, že máš právo psát jenom črty a říkat, právě takhle jsem to chtěl napsat. Je to hezké, milé či dojemné a leckdo si to rád přečte. Ale kdyby ses chtěl zúčastnit soutěže nebo svou povídku vydat v časopise či zařadit do sborníku, tak by to bylo málo.
beznaděj už neproklíná...
Namaloval jsi slovy smutný příběh (bohužel i dnes často reálný), ale i ty nejsmutnější kresby můžou být krásné.
Poměrně se shodujete a
Poměrně se shodujete a moje pokusy se s podobnou reakcí setkaly už vícekrát. Ale popravdě řečeno, radši bych Markétku zveršoval než rozšiřoval akci (něco jako Maryčku Magdonovou).
Možná je Markétka víla z lesa, něco jako Lesanka ve Zlatém kapradí. Uhlíře má ráda a byť je to morous, šátkem na hezkého Filipa mávat nechce. Měla by potom na celé situaci vinu, takhle se oba s Matějem dopustili maximálně nedostatku rozhodnosti v potřebnou chvíli. Semlel je osud, jako neúspěch vnímám to, že se mi nepodařilo jako téma prosadit pocit, že hezké věci jsou křehké, namísto toho je tam ublíženost a obžaloba světa s libovůlí mocných.
Ohledně črt a příběhů, vzpomněl jsem si na povídku Druid (přesný název zněl možná jinak, nepamatuji si ani autora) v prvních Drakobijcích. Asi jen půlstránková, bez děje, ale jedna z mých oblíbených. Vzpomene si na ni někdo?
Nic neupravuj :)
To, co jsem ti nadhodil, jsou možnosti, jak by se dalo s podobným tématem pracovat. Takové "školení" i pro ostatní začínající autory. Ale tuhle tvou "historickou črtu" bych už neměnil, je dokonalá tak, jak je. Nehodláš zkusit něco většího? Historickou novelu nebo román? Máš skvělý styl, poetický a přitom s dramatickou zkratkou. Myslím, že bych od tebe nějaký větší příběh četl s velkou chutí.
Přimněl jsi mne hodně k
Přimněl jsi mne hodně k přemýšlení, Otomare, beru vážně tvoje připomínky. Psát něco víc než obrázky se občas pokusím, ale nejde mi to. Je to vždy takový rozkouskovaný slepenec právě takovýchto "črt". Vlastně si spíš připadám jako kreslíř slovy než jako spisovatel. Povídka (podobná), se kterou jsem celkem spokojený, mi vyšla v osmých Drakobijcích, budu rád za tvůj komentář.
"Dobře sis vedl"
mi nepřijde moc podobný, maximálně dobou. proti tomuhle je to pointovaný a vůbec stavěný mnohem víc jako povídka. taky mnohem lepší. což je logický, jinak by se to tam nedostalo :)
(omlouvám se, že se pletu Otomarovi do práce ;) )