Pavel Renčín

Možná mi to nebudete věřit, ale nejhorší na tom, když vás srazí tatrovka plná písku, jsou plíce. Celá ta kostěná klec kolem nich se při úderu, který se nesluší připodobňovat k výskytu mezi perlíkem a kovadlinou, protože je to jako srovnávat přitažlivost magnetů na ledničce s přitažlivýma sílama mezi Zemí a Měsícem, rozdrtí na miliony drobných, jako žiletka ostrých střepinek, které se zařežou hluboko do měkkého orgánu a řežou a krájí a bodají a bolí.

 Každý kdo si myslí, že je smrt vysvobozením, se šíleně plete. Ta největší bolest zůstává i nadále. Není Peklo ani Nebe, rozhodně ne hned po smrti. Je nic a bolest. Bolest. A když tam tak sedíte – jste - se svou bolestí, jedinou věcí, která vám zůstala. A náhodou za vámi příjde sám Lucifer, protože by potřeboval drobnou službičku a vy se mu hodíte do krámu, všechny předsevzetí, morálka i láska k Bohu jdou k čertu. Luciferovi.

 Takže mu na to kývnete a on vás lusknutím prstů vrátí zpět do sféry bytí. Jste nesmrtelní, nezranitelní světskýma zbraněma, ohněm, vodou ani balíčkem ultra svěžích žvýkaček. Ale kapánek zapomene na tu Bolest. A když seberete dost odvahy mu to připomenout, což není zrovna snadné - v tom jeho vyžehleném obleku od Armániho, platinových rolexkách, diamantovém žraločím úsměvu a s vizáží právníka s pikantní příměsí sociopata - vypadá jako někdo, kdo si nechá jen velmi nerad něco připomínat.

 Pak vám ukáže vaši smlouvu s droboulinkým dodatkem, který se objeví po odrecitování Otčenáše pozpátku, kde je psáno, že o Bolesti (ano, je tam s velkým B) se vůbec nejednalo. Ale slíbí vám, že pokud mu budete věrně a dlouho sloužit, něco s ní udělá. A tak pobíháte po smrtelnících, taháte z nich duše, prvorozené děti, vědomosti a další díly Sandmana.
 
 Já dopadl zrovna tak.  Stal jsem se členem stále rostoucího monopolu Peklo a.s. Není to špatná práce, to zase ne, člověk dost cestuje, seznámí se se zajímavýma lidma, prověří své schopnosti. Jako třeba tenkrát, když jsem v pětačtyřicátým zaskočil do Vlčího doupěte pro jednu drobnost. Nakonec jsem si to varle i přes odpor původního majitele stejně odnesl, nejdřív jsem ho ale musel zklidnit tabletkou a střelit ho do hlavy. Dvakrát.

 Nebo návštěva rudého Ruska. Stalin si tak nenechal říkat jen tak pro nic za nic. Než se nám ho podařilo zastavit, museli jsme jeho ocelové tělo protáhnout vysokou pecí a gigantickým lisem.

 Ale abych konečně utnul vzpomínky, protože všeho moc škodí - o sentimentu a melancholii nemluvě - a konečně přešel k věci. K tomu dnu, kdy se všechno zamotalo. Ještě víc, než když jsem umřel.

 Začalo to takovou tradiční fuškou. Měl jsem navštívit jisté seriálové tvůrce a vybrat od nich půjčku i s úroky. K ruce mi byl ještě jeden chlap, abychom měli větší pádnost. Já fungoval jako mozek a Edgar Norrington, jak si nechal říkat, byl výkonný sval. I když na jeho těle bylo svalů minimum. Chcípl v zákopech kolem šestnáctýho roku na chemický útok, chlór nebo yperit  nejsem si zrovna jistej, a uschnul tam na sluníčku spolu s kamarády.

  Uniforma už dávno ztratila veškerou barvu a vrostla mu do kůže a i když na hlavě nosil britskou helmu a v ruce Enfielda s nasazeným rezavým bodákem, nepomáhalo mu to. Když tlumeně promluvil přes svou gasmasku plnou Verdunské zeminy, šel se i tak poznat jeho prušácký přízvuk.
 
 Potulovali jsme se po Hostivaři, hledali ateliér 3+4 a jeho zjev nijak extra nepřitahoval pozornost. Nejspíše nás raději ani neviděli. Proplétali jsme se kolem několika štábů, až jsme konečně dorazili na místo určení.

 „Stop! Takhle to dál nejde!“ Zařval muž sedící v režisérském křesle a vymrštil se na nohy. „Právě jste mu místo slepáku vyoperovali slezinu! Tohle není k smíchu! Tvařte se kruci vážně!“ Otočil se na příchozí dvojici.
 „Co vy tady chcete? Tady se netočí válečný film, ale lékařské drama!“ Vyštěkl na ně.
 „Pan Pecha?“ Režisér úsečně kývl. „Máte ještě kolem produkční... prostě vedení?“ Vyzvídal jsem.

 „Možná,“ odvětil chytře a pozoroval nás zpod přimhouřených víček. „Posílá vás pan Lucifer?“ Došlo mu.
 „Ano, velmi správně. Přišli jsme si pro Duše paní Bulvové, paní Ba...“ chtěl jsem pokračovat, ale mužík mě uťal.
 „Žádná jména, jenom žádná jména!“  Sykl ostře.

 „Rejžo, tak co bude?“ Ozval se někdo z davu herců.
 „Moment!“ zavelel. „Musíme dořešit něco s investory.“ Vytáhl mobil, vytočil číslo. „Už jsou tady!“ Pronesl a mobil zaklapl. Šibalsky se na nás usmál a udělal krok dozadu.
 Kývl jsem hlavou.

 Rezavý bajonet mu rozerval břicho ve stejném okamžiku, když se mnou flákla dávka ze samopalu.
 „Odpor je marný, vzdejte to! Rozhodně nechcete umřít v bolestech, dobře vám radím!“ Křičel jsem, zatímco jsem se pokoušel sebrat. Zpoza kulis znázorňujících porodní místnost s otevřeným oknem, kterým se dovnitř valily šlahouny růží, se vyřítilo komando ženštin, oděných do high-tech neprůstřelných vest a s automatickými zbraněmi velkých ráži v neklidných rukou.

 Edgar dlouhou dávku ustál. Z jeho vysušeného, mumifikovaného těla vyrážely obláčky prachu. S děsivým kvilem natáhl závěr svého Enfielda.
 
 Další dávka mi škrtla přes pravý bok. Nezranila mě, ani to nebylo v její moci, ale rozehrála ty kousky žeber jako xylofon. A jak se zdálo, plíce byly jediný orgán, který byl opravdu naživu, i když dýchat jsem už dávno nemusel.

 Nedělal jsem to rád, přeci jen jsem nebyl žádný pistolník ani zabiják, před Tím jsem se živil jako programátor a možná právě proto jsem skončil takhle, ale co naděláte. S tvůrci špatných seriálů to prostě po dobrém nejde.

 Vytáhl jsem bouchačku, HK měla myslím z boku, ale ráži netuším. Náboje jsou takové malé a špičky hranaté a ploché.

 Edgarův kvér ostře štěkl a jedna z postav se zapotácela. Využil jsem toho a nasázel do ní celý zásobník. Nebyl to až takový problém. Skokem kříženým parakotoulem jsem se přenesl za ocelový gynekologický stůl a začal měnit zásobník. První dávka mi jasně vysvětlila, že to nebyla pravá ocel, ale hliníková napodobenina.

 Vyplivl jsem prach z pusy, postavil se a nejbližší postav střelil rovnou mezi oči. Mozek se rozcákl po bílých kachličkách sterilně vypadající chodby a překvapených očí ostatních útočnic. Možná si myslely, že producentky a scénáristky nemůžou umřít. Na nás bylo, abychom jim tyhle bludy jednou pro vždy vyhnali z jejich hlav. Spolu s mozky když to bude nutné.

 Další štěknutí dlouhé pušky probilo balistickou ochranu nebezpečné amazonky. Zapotácela se a vyplivla několik krvavých bublinek. Rovnou do plic. Muselo to dost bolet. Docela dobře jsem tušil jak moc.
 
 Zbývající ženy se začaly krýt za různé překážky a na stojícího a nekryjícího se Edgara směřovaly svou olověnou pozornost. Koncentrovaná palba ho nakonec smetla k hořícím troskám kamery.

 Rozběhl jsem se ke zvukařskému pultu a skluzem jsem za něj zajel. Dostal jsem se jedné střelkyni do boku a další zásobník rozlouskl její brnění.
 Přebil jsem.

 Několika kroky jsem se dostal k její mrtvole, z bílých rukou vykroutil samopal čínské výroby a narval to do dalších zad v neprůstřelné vestě.  Nevydržela soustavný proud olova.

 Poslední dvě hlavně se otočily mým směrem. Nechtěl jsem dostat další včeličky, hodil jsem po nich prázdnou zbraň a zalomil to za navršená těla rozstřílených herců. Ti se všude létajícím kulkám ničím nebránili.
 
 Zuřivá smršť projektilů rozervala primáře na vrcholku hromady, který si cpal střeva do dutiny břišní a volal doktora.

 Edgar znova vypálil. Vystrčil jsem hlavu a zaregistroval bezhlavé torzo padající k zemi. Poslední útočnice se nemohla rozhodnout, na koho pálit.
 Rozstříleli jsme ji společně.

 Lidská duše je komplikovaná věc, normálními slovy nepopsatelná, ničím nezachytitelná. S trochou cviku jde ale všechno. Popadl jsem ji za koule a strčil do váčku z kůže prvního papeže. Už jsem měl všechny na seznamu a přidal jsem i duše herců, kameramanů a zbytků štábu. Edgar sejmul i kolemjdoucí uklízečku. Byl to dobrý úlovek.

 Z bundy jsem vytáhl pergamen popsaný krví neviňátek. Co jsou v Africe ty boje a hladomory, barel kvalitní krve je za pakatel. Lucifer dobře ví, kde ušetřit.

 Na seznamu Udělat se skvělo poslední jméno. Sáhl jsem na něj a kolem zaplály ohně pekelné. V dalším okamžiku se kolem nás rozprostírala betonová zástavba.

 Zhluboka jsem do plic vtáhl uleželý smog. Rozvibroval se mi mobil v náprsní kapse. Projela mnou mučivá, řezavá bolest. Svinsky to bolelo.

 Rozeřval se pekelný chór, miliony kvílejících mučených duší. Pokoušely se o Halleluja, aby plynule přešly ve We will rock you. Tohle bylo peklo. A volal sám šéf.

 „Ano, pane?“ Pravil jsem servilně a s nadějí, že mi oznámí srůst žeber a prsní kosti v jeden celek. Nikdy jsem nepřestal doufat.
 „Martine, Martine. Doufám, že neuděláš žádnou blbost.“ Pronesl svým příjemným, sytým hlasem a zavěsil. Nechápavě jsem civěl na mobil, než jsem ho opět schoval. Podíval jsem se Edgarovým směrem, ale ten jen zíral před sebe a z ucpaného filtru mu vyletovaly obláčky prachu. Nechápal jsem, proč má potřebu dýchat. Rozrazil jsem dveře a vstoupil do chodby páchnoucí zatuchlinou a močí.
 
 Chlor mu rozežral plíce, došlo mi najednou. Bolí ho to jen když dýchá. Rázem jsem chtěl tu vysušenou mumii pozvat na pivo. Prostitutkou by asi pohrdl. Na něco takového neměl koule.

 Cíl naší pouti se nacházel za dveřmi z překližky ozdobenými číslem 8 a poškrábanou čočkou v bakelitovém rámu kukátka. Zaklepal jsem. Dveře se samy otevřely. Nahlédl jsem za ně, ale nic znepokojivého jsem nezahlédl. Zšeřelá předsíň vedoucí do stejně temného pokoje. Naprosté ticho. Žádné škrábání, hlasitý dech, zavolání. Žádné známky života.

 Pokrčil jsem rameny a galantně pustil Edwarda jako prvního. Pomalu jsem ho následoval.

 A dveře jsem za sebou pořádně zavřel.

 Nebyl mrtvý, prozatím. Čekal na nás v obýváku, ztuhle sedící na starodávné sedací soupravě zakoupené za tvrdého socialismu. Při pohledu na mého společníka se mu ve tváři nepohnul ani sval. Drsňák.

 Rovnou se otočil mým směrem, než promluvil, takže dobře věděl, o co tady jde.
 „Dáme hru,“ pronesl tichým, lehce chraplavým hlasem.
 „Omlouvám se,“ začal jsem, jak se patří dle vnitřních nařízení, “ale vy nemáte nic, co by nás mohlo zajímat. Protože vaše duše už patří nám.“

 „Vím. Když jste si pro mě přišli, tak nevyšel můj první pokus přechytračit peklo v samotné smlouvě. A také vím, že mám poslední šanci všechno zvrátit. Hru s vámi.“ Jeho oči mě propalovaly jako kapky svěcené vody. Cukalo mu v horním rtu, který každou chvíli hrozil, že se stáhne a vycení zuby v šíleném výrazu. Každopádně měl pravdu.

 „Jaká hra? Bližší pravidla?“ Začínal jsem být zvědavý, s čím na mě tenhle chlap příjde.
 „Budu hádat na co myslíte,“ pravil on. Začaly mu vyčuhovat špičky zubů. Vypadal jako všeho schopný šílenec, odhodlaný otevřít tepnu vlastními zuby, pokud by to bylo nutné.
 „Ale to je přece jasné, na co myslím. Na vás. A na vaši duši, která patří peklu. Na mého šéfa, který bude značně opruzen, pokud mu ji nedodám ve stanoveném čase,“ pokoušel jsem se ho odradit. Tohle vypadalo na předem prohranou sázku. Jak může uhodnout na co myslím? Jednu z milionu věcí, které jsem viděl a zažil?

 Ret se mu stáhl do zadních pozic. Odhalil řadu docela rovných zubů. Oči se mu podlévaly krví. Ruce měl sevřené v pěst. A z jedné něco bílého vyčuhovalo. Vypadal jako vzteklý pes.

 „Dobrá, napočítejte do deseti, já na něco zaměřím svou mysl, a vy se mě pak pokusíte ohromit,“ odvětil jsem a zamyslel se. Probíral jsem ty nejšílenější vzpomínky a věci, které by nemohly napadnout zdravou mysl. Ale bylo těžší a těžší se soustředit. S odklepáváním neviditelných hodin se má mysl vracela k jedné věci. K jednomu okamžiku. K Bolesti po smrti. Bolesti!

 „Myslíte na Bolest,“ téměř zasípal. Obličej démona v šílenosti šklebu mohl konkurovat i několika mým známým. Pochopil, že vyhrál z mého překvapeného výrazu. Musel jsem se tvářit jako totální idiot.

 „Vyhrál jsem!“ Vyskočil ze sedačky, která silně zapraštěla, a rozhodil rukama. Vyklouzl mu z nich ten bílý předmět, pero příliš dlouhé a bílé, než aby mohlo patřit pozemskému tvoru.

 „Mám zase svou zkurvenou duši!“ Řval a tančil. Vířil vydýchaný vzduch. A to nechutné pero se na těch téměř nepostřehnutelných poryvech otočilo jakoby hnáno vlastní inteligencí a zabodlo se hluboko do Edwardovy hrudi.

 Mrtvý voják zavil jako jedna z mučených duší, vyrval si ten nepřátelský předmět z těla. Nelidská bolest z něj udělala šílené zvíře, které zaútočí na původce utrpení.
 Stále ještě poskakujícího Jaroslava Máchala rozpáral bodák od levé lopatky k pravému boku. Než stačil dopadnout na podlahu krytou levným kobercem, porcoval ho můj šílející kolega na menší a menší kousky.

 „Für Kaiser!“ vyrážel z pryže své tváře a sekal a bodal a trhal. Až po chvíli se zastavil, když šílenství pominulo a uvědomil si, co vlastně udělal.
 Hleděl na mě a já děkoval jeho gasmasce, že mu nevidím do očí.
 Bolest se mi prohnala plicemi jako sopečná erupce. Sáhl jsem do saka a vytáhl pergamen. Jméno Jaroslava Máchala zmizelo, ale nahradilo ho jiné. Herman Fritz.
 Herman Fritz aka Edward Norrington.

 Upuštěný Enfield zařinčel o hranu stolku. Mrtvý voják odevzdaně čekal na vynesení rozsudku. Zastrčil jsem pekelnou listinu na své místo a vytáhl pistoli. Zamířil jsem mu na čelo zvrásněné gumovými vráskami. Na tu část mezi dvěma popraskanými skly. Teď to příjde.

 Ale nepřišlo. Byl jsem dost tvrdý na to, abych zabíjel odporné hajzly, vychytralé cizáky i zoufalé hlupáky. Ale tohle byl něco jako kamarád. A chápal jsem jeho důvod. Kdo by nechápal Bolest. Zbraň jsem schoval. A čekal na principála.
 
 Jeho příchod byl nejen efektní, ale řešil veškeré potíže. Edward, vlastně Herman, se začal nafukovat, růst a mohutnět, až vypadal jako hnijící panáček Michelin, načež praskl a zasvinil celý byt. Na jeho místě stál stejně mohutný rudý démon, částečně zahalený v kouři a ohni.

 Mé oči zachytil do těch svých nekonečných propastí a hloubavě si mě prohlížel. Nenechal jsem se zmást. Jeho vztek jsem cítil jako tepání v plicích... I když měl duší celé  miliardy, stále mu vadilo o jednu přijít. A dost ho sralo neuposlechnutí rozkazů. Přímo pekelně.

 „Neuposlechl jsi svého Pána, bídný červe,“ zahřměl a tehdy mě nic o patetičnosti nenapadlo. To až s odstupem pár desítek let. Chtěl jsem něco namítnout, ale nevyšlo ze mě ani pípnutí.

 „Už pro mě nepracuješ, ale nezabiju tě. Nechám tě bloumat po světě a trpět bolestí. Navěky!“ Zmizel v páře s příchutí síry a ještě dlouho jsem byl ohlušený jeho hromovým smíchem zlého Bondova protivníka.

 Chvíli jsem zůstal stát jako opařený, neschopen uvědomit si, co se vlastně stalo. Nevěřil jsem mu, že se to povede. Že to může vyjít. Ale ten parchant měl pravdu. Vyšlo to!

 Mobil na mé hrudi se opět rozvibroval, ale nebolelo to. Bylo to téměř příjemné.
 „Ano?“ zeptal jsem se i když to bylo zbytečné.
 „Neříkal jsem, že to můžu zařídit?“ Ozval se hlas ve sluchátku. Nedivil bych se, kdyby z něj tryskaly proudy světla. Protože tak rozhodně zněl.
 „Říkal,“ potvrdil jsem, „ale nevěřil jsem, že bys dokázal převézt i Ho.“
 „Vidíš, že dokázal. A nebylo to nijak těžké.“
 „Takže naše dohoda platí, Michaeli?“ Z druhé strany se jako souhlas ozvalo zapleskání křídly. Velkými a zářivě bílými.
 „Ovšem že ano,“ pravil Archanděl Michael. „Všechno jde podle plánu.“
 Ukončil hovor a já si oddechl. Doufal jsem, že druhá strana myslí na své zaměstnance lépe.

                                                      ***

 Lucifer se uchechtl. Naivní idioti. Ale začíná to být zase zajímavé, po všech těch letech. Trocha toho nevinného vzrušení. Všechno jde podle plánu.