Pavel Renčín

Táhlý kvil nakažených se rozezněl nad nejbližší částí obklíčeného města. Pan Bigley, císařský důstojník-inženýr třetího stupně, netušil jeho význam, ale nikterak ho daná skutečnost nesužovala. S radostí veškeré bádání nechával na vědcích a alchymistech, zatímco se pilně věnoval své službě, spočívající v udržování nešťastníků na správné straně barikády.

 Přesto nejen pohledem ale i dotykem zkontroloval, zda se jeho mohutný armádní revolver nachází na svém místě. Spokojen s ujištěním se obrátil od nyní již děsivě ztichlého města k rachotícímu roji mechaniků, upevňujícímu poslední součástky nového rychlopalného kanonu a nejmodernějšího armádního vzoru parního stroje.

 “Pánové, do slunce západu bych měl rád stroj nejen smontován a plně funkční, ale i obstojně zastřílen noční směnou!” Načež se mu dostalo několika zabručení, než ho mistr technik ubezpečil, že již stačí jen řádně roztopit kotel a nástřel se zaškolením, může ihned započít.

 Pan Bigley se tímto upokojil, poněvadž četa lehké infanterie, která zdejší část břitového plotu hájila celý týden a půl od onoho neštěstí, už v brzkém odpoledni opustila stanoviště a zanechala ho tak částečně bezbranné, dokud nebude ona nová téměř plně automatická zbraň funkční.

 Necelý týden stačil, aby bylo celé městečko Heavenshire, známé především silnou skupinou proticísařsky smýšlejících alchymistů, odříznuto od okolního světa zábranou, specielně vyrobenou pro udržování vypálených osob na jednom místě. Bylo až udivující, s jak velkou rychlostí bylo zakročeno, když nastaly nepokoje a nezemské hrůzy spojené s uniklým vzorcem pro výrobu Císařova daru, který se ovšem ukázal jako nekompletní. Díky jeho působení se ze zasažených nestali silnější, odolnější a hbitější jedinci, nýbrž nadzemsky rychlé a silné, téměř nezničitelné, nemyslící zrůdy prahnoucí po krvi.

 Elixír to byl natolik mocný, že účinky se nejen šířily dále za přenosu tělních tekutin, ale zvládal reanimovat těžce poškozená či dokonce mrtvá těla.
 Pravý Císařův dar stále zůstával ve vlastnictví jeho právoplatného držitele, který tímto mocným lektvarem oplácel věrnost vojáků Císařské gardy.
 
 Ze zadumání vytrhlo pana Bigleyho až druhé ujištění, že je vše připraveno - zbraň složena, munice zavedena a parní stroj dostatečně zahřán - k zastřílení zbraně.

 “Výborně, děkuji vám pánové,” odvětil pan Bigley a zavelel noční směně, aby se seřadila a postupně prodělala u techniků seznámení s mohutnou zbraní. Jako cvičný cíl byla přivedena vyhublá jalovice, uprchlá z blízké vesnice při nedávném avšak velmi lokálním konci civilizovaného světa.
 Netrvalo dlouho a dvaadvacet dlouhých, jako malíček tenkých hlavní se roztočilo s parním zasyčením. Během okamžiku byl vzduch plný ocelových jehel, jenž se jako stříbřitý déšť snesly na nebohého sudokopytníka.

 Hovězí bok rázem pokryla ocelová jinovatka, kráva začala bolestivě bučet a marně se pokusila utéci. Některé z jehel pronikly hluboko do jejího nitra. Pan Bigley měl podezření, že první salva pod nejvyšším tlakem dokonce krávou proletěla a zabodla se do země za ní. Přivozený šok  jí podlomil nohy a zanechal ji ležící na zemi.

 Její nářek neutišily ani následující střely od dalších tří zaučovaných střelců, načež pan Bigley, v nitru ač technik, stále přece jen mírný člověk, rozkázal krávu utratit tradiční kulí. Vykonání milosrdenství se ujal starší poddůstojník Worldsworth, který použil záložní zbraň střelecké věže - těžkou čtyřhlavňovou mušketu - a salvou z ní konečně utišil bolestný chór trpícího tura, ač při tom jeho tělo rozhodil po celé louce.

 Pan Bigley na to nejdříve popatřil s nelibostí, ale poté si uvědomil, že stav oné louky je mimo jeho starost a kousky hovězího neulpěly na jeho věží ani na samotném jehlometu, a tak své zamračení nedoprovodil napomenutím.
 Montéři si sbalili své nástroje, naložili je na povozy, do kterých zapřáhli stále nervózní tahouny znepokojené hlasitě oznámenou bolestí jejich čtyřnohého souputníka, a pomalu mizeli v zapadajícím slunci.
 Věž H13 zůstala stát v tichém očekávání, dokud je nečinnost neotupí ve vlekoucí se nudu.

 Zádumčivou snahu pana Bigleye, donutit hodinový strojek a několik ozubených koleček pracovat mu po vůli,  přerušilo nesmělé zaklepání na zárubeň dveří jeho malé kanceláře umístěné v základně věže.

 “Dále,” zvolal a ne s malou špetkou úlevy sundal zvětšovací skla ze svého úctyhodného nosu. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil vojín Fernster.
 “Omlouvám se, že vás vyrušuji, pane, ale nakažení se zdají být převelice aktivní,” oznámil nesměle.

 “Ano,” souhlasil pan Bigley a protřel si bolavé oči. “Dost možná je sem přilákal pach krve.”
 “Dost možná,” pokývl Fernster, přešlápl z nohy na nohu a přešel rovnou ke zdroji svých starostí.

 “Myslíte, že dnes přijdou? Že se dne o něco POKUSÍ?” Vojínovy obavy nešly přehlédnout. Pan Bigley si unaveně povzdechl, za což se ihned napomenul.
 “Je to možné. Mohou udeřit kdykoliv a našim úkolem, který na naše bedra vložil sám Císař, je,  abychom jejich plány překazili, ať už jsou jakékoliv,” pronesl mnohem směleji než se cítil, ale nedával to znát. Rychlý pohled na kapesní hodinky ho ujistil, že se blíží  jedenáctá hodina večerní, a rozhodl se podpořit morálku posádky tím, že vystoupí na střeleckou plošinu, zapálí si dýmku a bude nezávazně pobafávat. Rázně vstal, popadl svůj klobouk a revolver strčil zpět do pouzdra.

 “Je někdo venku z věže?” otázal se. Po negativní odpovědi překontroloval, zda jsou vyztužené vstupní dveře pečlivě uzavřeny a vydal se po schodech a žebřících až na samý vrchol.

 Morálka posádky byla úspěšně podpořena, ovšem odhodlání a nebojácnost pana Bigleyho utrpěla značné šrámy. Velká část nakažených se přiblížila k místu, které bylo hovězí mršině nejblíže, což značilo, že část davu, nejméně čilé či nejvíce najedené stvůry, dosahovala až k základům jejich věže.
 Mohutná spleť břitvového drátu, obepínající samotnou věž v několika liniích a vrstvách, mu příliš odvahy nedodávala, i když bylo technicky dokázáno, že je to pro nakažené nepřekonatelná překážka.

 Těla tlačící se na břitvový plot přicházela k různě vážným zraněním a přicházela o různě důležité tělní výrůstky. Bližší a čerstvější pach krve doháněl některé z nakažených ke krvavému šílenství, ve kterém se vrhali na své zraněné spolutrpící.

 Naštěstí několikrát vyztužený plot dokázal odolat mnohem větším silám a nehrozilo, že by povolil pod běsnícím, vrčícím a trhajícím davem, ale odvahu páně Bigleyho to ještě více podrazilo.

 Rozkázal, aby se pod kotlem přikládalo o lopatku více, zpola dokouřený tabák hodil na hlavy bručícího zástupu a po žebři slezl do mezipatra, kde spočinul na volném lůžku a dal se do rozjímání.

Provolání poplachu vytrhlo pana Bigleyho ze spánku, nejprve rozespale zatřepal hlavou, ale rychle se dostal do soustředěného stavu, jako správný důstojník Císaře, a směle vyrazil k žebříku na vrchol.

"Tam pane!” máchal Fernster paží směrem k louce s mrtvou krávou a lesem za ní. Zdola stále proběhla občasná rvačka a zvuky trhajících se těl nebyly ničím novým.

“Někdo se dostal ke zdechlině?” zvolal pan Bigley.
“Někdo vyšel z lesa! Viděli jsme pochodně, které pak někdo zhasil,” vysvětloval vojín Fernster a marně lapal svým armádním reflektorem připevněným na rohu věže jakýkoliv pohyb dole.
Pan Bigley popadl hlásnou troubu.

“Stůjte! Jménem Císaře! Ukažte se a vyjádřete své úmysly, jinak zahájíme palbu!” Jeho přímá výzva nedostala žádnou odezvu, ale když se ji rozhodl zopakovat, nedaleko věže - sotva několik desítek yardů - se rozsvítilo několik slabých pochodní, ozařujících hrstku zakuklených postav.
“Mluvte!” zaburácel znovu pan Bigley.

“Přišli jsme ukončit utrpení ubožáků, které máte ve své moci,” dolehl k nim zvučný hlas.
“To vám nemůžeme dovolit! Císař rozkázal, že žádný z nakažených nesmí být usmrcen, protože se již připravuje lék, který jejich nákazu zvrátí.”
“To jsou lži.” Zavrčel znechuceně neviditelný mluvčí. “Sám císař totiž celé město schválně nakazil, aby se zbavil svobodných alchymistů! Dobře se skrývali před jeho tajnou policií, tak odsoudil celé město!”
“Nesmysl! Vina leží na bedrech rebelů, kteří se pokusili připravit Císařův elixír.”

“Hloupost! Žádný recept jsme nezískali,” odvětil mluvčí tak mrazivě, že to pocítil i pan Bigley, krytý předprsní věže i panující temnotou.
“Přiznali jste se k rebelantství a za to je smrt pověšením. Odhoďte zbraně a vzdejte se!” přikázal temnotě pan Bigley. V odpověď mu přišel smích mnoha hrdel.

“Neblázněte, pane důstojníku. Četu císařských ostrostřelců už odpoledne odolali. Jste tam vy, vašich dvanáct mužů a ten kanón, kterým jste zabili tuto nebohou kravku. Nás jsou desítky.”
Pan Bigley byl na pochybách. Jestli jsou jich opravdu desítky a mají výbušniny či zápalné láhve, opravdu by mohli celou věž přemoci. Za zády mu spokojeně tepal parní stroj. Rozhodl se.
“Vzdejte se!” zakřičel dolů.
“Odpalte rudou světlici,” rozkázal.

Světlice vypálená k nebesům osvětlila celou přilehlou plochu. Pan Bigley mohl jen stěží spočítat zakuklené postavy hemžící se po louce.
Jako odpověď na ránu poplašné pistole, zazněla od lesa řada prásknutí.
Oba reflektory explodovaly vojákům do obličeje. Vojín Fernster padl na kolena a pokoušel si vybrat střepy z nejkvalitnějšího zrcadla z očí. Druhý muž začal s kvílením couvat a přepadl přes bednění věže dolů. Kovové zaškrabání s cinkáním poplašných zvonečků vesele oznamovalo, že se zachytil na břitovém drátě.

Střelci, krčícímu se za kanonem, vybuchla hlava a potřísnila parádní uniformu pana Bigleyho, který se pokoušel opanovat. A ač nebyl bojovník, ale technik, téměř ihned shodil bezhlavé tělo střelce a usadil se na jeho místo. Hlavně roztočil snadno. Chvíli mu trvalo, než zjistil náměr, ale pak snadno postřelil několik postav, které se s úpěním zřítily k zemi.

Na vrchol věže vpadl zbytek osádky a pan Bigley přenechal kanon dalšímu střelci. Ostatní muži popadli vlastní pušky a s různým úspěchem pálili dolů. Poddůstojník Worldsworth vykřikoval rozkazy, střílel ze své oblíbené muškety a přebíjel ji spolu s pomocníkem. Pan Bigley si sedl zády ke stěně vedle parního stroje, který polykal lopaty paliva, vytáhl postříbřenou placatku a přihnul si, aby pročistil hlavu.

Křik, střelba, bublání kotle a syčení páry tvořilo odpornou kakofonii, které zvuk náruživě zvonících zvonečků dodával rozměr naprostého chaosu. Vojín Fernster nepřestával kvílet, prsty svědomitě hledal ostré částečky ve svém sklivci.

Teprve pak si pan Bigley uvědomil, že druhý muž, Ripley, se houpe někde dole na ostnatém plotě, teče z něj krev a pod ním v očekávání stojí zástupy nakažených.

Rychle vstal a obrátil se na topiče, aby mu pomohl Ripleye vytáhnout. Sotva otevřel ústa, na bednění věže se vyšvihla zakrvácená postava a s chutí se zakousla do nebohého muže. Pokusil se ji odehnat lopatou, ale neuspěl.

“Nakažení!” zakřičel a vytáhl revolver. Před ním se ze tmy vynořil obličej divého tvora. Dvakrát do něj vystřelil, než zmizel.

Obličejů bylo stále víc a víc, ale výstřelů málo. Houknutí muškety na chvíli vyčistilo věž, ale nestačilo to.