Pavel Renčín

Jedna věc

„Jedna věc. Můžeš si vzít jen jednu věc. Jedinou věc, takovou, bez které bys nikdy nechtěla zemřít. Věc, bez které by ses cítila jako ta nejposlednější a nejopuštěnější na světě. Chápeš to? Rozumíš, co ti tady povídám? Vyber si. Může to být cokoliv. I živý člověk, zvíře, nebo třeba taky prstýnek z pouti.
Ale dej si pozor. Co jednou vybereš, zůstane tvé. Nemůžeš to změnit. Nebudeš moct vybírat dvakrát. A jestli vybereš špatně… Víš, zlato, jsou i horší věci než smrt. 
Jen jedna věc…“

Tam, kam už moře nedosáhne, žhne skála tak, že na ni dnes ani to křeslo po dědovi nepostavím. Suché dřevo by rychle vzplálo. A já zrovna netoužím hrát si tady na maják. 
Ne, dnes ne. Dokonce jsem se začal bát v té mojí chatrči. Je jen otázkou času, kdy dá rozpálená slaměná střecha život ohnivé šelmě. Vím, že děda se ohnivé šelmy nebál. Znal zaříkávání, která jí nedovolila ani ten jediný drápek vystrčit. Ale ta zaříkávání – na to já teď už nevěřím. Zkoušel jsem to, ale nepomohlo to. Možná to prostě jen neumím. Je spousta věcí, které bez dědy tak nějak nezvládám.

„Ale jak si mám vybrat tu správnou?“

 Rozhodl jsem se. Nemohu tady zůstat. Je nejvyšší čas někde se schovat. Takový žár zabíjí. Poznala to i zvířata, která jsou na běžná vedra zvyklá a denně se vystavují Slunci. Dnes tu není ani jeden racek, ani krabi nelezou v puklinách. Na místě by se usmažili, tak jako já, pokud rychle nezmizím.

„Pověz, jak?“ opakovala naléhavě.

Mizení bylo těžší, než jsem myslel. Musel jsem si kolem sandálů ovázat rozřezanou přikrývku, jinak bych žhavou skálu ani nepřešel. Odešel jsem právě včas, takhle zdálky je jasně vidět, že chatrč brzo lehne popelem. V jejím okolí se těžký vzduch neklidně vlní a převrací jako nemocný v horečkách.

„To je jednoduché. Představ si věc, bez které ti bude strašně. Opravdu strašně. Ty víš, jak moc…“

Vlastně jsem rád, že to tak dopadlo. Najdu si nový domov, někde tam, kam nepraží Slunce a kde mi všecko nebude tolik připomínat dědu.

Netrpělivě jsem přešlápl: „Ztrácíš příliš mnoho času, zlato. Jen se koukni. Stojíš tu, horečně rozebíráš všechny možnosti a nic nenasvědčuje tomu, že bys v tom rozhodování někam pokročila. Víš co? Takhle tě tady nemůžu nechat. Nic neříkej, chápu, že vážně nevíš, jak správně zvolit. Vlastně bys mě velice překvapila, kdybys v téhle otázce měla jasno. Takže to uděláme jinak. Abys našla to pravé řešení, musíš prožít něco takového, cos ještě nikdy nezažila, něco, co ti ukáže, jak dál. Ale nemohu tě nikam poslat bez tvého vlastního svolení – máš tedy poslední dvě možnosti: buď tě pošlu někam do světa, kdes ještě nikdy nebyla, nebo si teď hned zvolíš tu jednu věc. A nemusím snad znovu zdůrazňovat…“

 To je divné. Nerozumím už vůbec ničemu. Vyrazil jsem od chatrče někdy odpoledne. Přešel jsem skály větrů. Prošel jsem les, strávený už na mnohých místech ohnivou šelmou. Obešel jsem velkou oklikou nebezpečné pustiny patřící k hadímu království, kde se jed šíří snad i vzduchem. Za Krkavčí horou jsem konečně došel k cíli, po němž jsem tolik toužil: skály stínů mi otevřely svou chladivou náruč a já věděl, že jsem doma. Stíny se ke mně nechovaly nepřátelsky, zpočátku jen trochu nedůvěřivě, stále se mě totiž snažily svést na špatnou cestu, kterou bych se nikdy nedostal k hlavnímu pahorku. Já však znal zvyky a chování stínů velmi dobře z dědova vyprávění, věděl jsem proto přesně, kterým směrem asi hledat. 
Hlavní pahorek jsem spatřil přece jen až po nějaké době bloudění. Vystoupil jsem k jeho úpatí, podíval se na nebe – a vtom jako když do mě uhodí. Došlo mi to.

„Dobře, dobře, poslechnu tě. Je směšné, jak si se mnou hraješ. Víš lépe než já, že nemám vůbec na výběr, musím se nechat poslat tam, kam se tobě zamane a prožít tam to, co ty mi připravíš. Baví tě to hodně? Asi ano, jinak bys to nedělal. Tak dobře, udělej, co musíš.“
„Udělám, co musím. Ale mýlíš se, nebaví mě to. Nebaví mě to ani trošku.“
„Jo. Jasně.“ Holčička se ušklíbla.
„Jsi připravená, zlato?“
„To teda jsem. A neříkej mi zlato.“

 Nebe. Nebo spíš Slunce. Slunce! Pálí stále jako o poledni. Já šel cestu dlouhou tak, že Slunce už mělo dávno tvrdě spát a ne být tady a v plné síle. A ono žhne snad víc než ohnivá šelma a spaluje i stíny, na které nikdy dříve jeho moc nedosáhla. 
Vůbec nevím, jak to vysvětlit. Seběhl jsem dolů na opačnou stranu, tam, kde se skály mění v pahorky porostlé žlutou uhynulou trávou. Usedl jsem do trávy a prosil dobré duchy, ať mi pošlou znamení. Co mám udělat. Co se stane. Co se děje. A hlavně proč se to děje.
Znamení přišlo velmi rychle, dřív, než jsem si vůbec stačil uvědomit, že je tady. Byl to racek. Racky jsem naposled viděl, když Slunce ještě vědělo, kdy je čas ukončit den a svítilo tak, aby hřálo, ale neškodilo. Racek se vznesl nad mou hlavu, dvakrát mávl naprázdno křídly a pak se rozletěl směrem k útesům, kterým se všechno živé vyhýbá, jen moře se odvažuje dotýkat se jejich ostrých hran. A já vyskočil a tryskem běžel za rackem. Racek letěl rychleji a rychleji; když jsem zpomalil, vyčítavě zavřískl. 
Dorazili jsme na okraj útesu. Pohlédl jsem dolů. Roztříštěná prkna se v nárazech mořských vln štípala a rozlamovala o skaliska, potrhaná bílá plachta visela z nejvyššího ostrého kamene a moře to všechno s nebývalou prudkostí znovu a znovu hnalo ke špičatým skalám. Loď, vydechl jsem a rozkašlal se.
Můj racek se mezitím posadil opodál a čechral si peří. Pak znovu vzlétl a zmizel mi z očí úplně dole, kam už nebylo možné dohlédnout. Zalétl někam pod vrcholy útesů, asi k mořskému břehu, dají-li se ty ostré bodáky vůbec nazvat břehem. Musím za ním. S těžkým srdcem jsem začal pomalu a velmi opatrně sešplhávat po okraji skály, přidržoval jsem se ostrých výstupků a dával bedlivý pozor, abych nestoupl na uvolněný kámen. Po celou dobu toho děsivého sestupu jsem myslel na dědu a jeho vyprávění o námořnících, kteří nevěří v duchy, pána větrů ani ve znamení a kteří ztroskotávají se svými loděmi a přicházejí o život, neboť si nenechají poradit a nejsou schopni vycítit hrozící nebezpečí.
Připadalo mi to jako věčnost sama, než moje noha poprvé stoupla na mokrý písek. Měl jsem upřímnou radost jako malé děcko. Zavýskl jsem.Tak tohle jsem přežil, mám to za sebou! Myslím, že se sem dolů přede mnou ještě nikdo neodvážil. Ani děda ne. Rozhlédl jsem se kolem. Stál jsem na malé písčině obehnané hradbami útesů. Za přílivu je to tu jistě celé pod vodou, teď sem jen občas šplouchla některá větší vlna a odplavila trochu písku a škeblí. A taky trochu třísek. Vylezl jsem na jeden vysoký balvan, který vypadal nejméně ostrý a nebezpečný, a hledal jsem stopy po něčem, co z lodi zůstalo. Možná to někdo přežil nebo tady najdu něco, co se bude hodit. Racek mě sem jistě nepřivedl náhodou.
Něco jsem zaslechl. Kousek dál, vlevo. Nemohl jsem se tam podívat, spadl bych – musel jsem tedy nejdřív opatrně přendat jednu nohu na opačnou stranu balvanu, pak ruku, druhou rukou se zaháknout v malé štěrbině a nakonec se obrátit. Už jsem myslel, že si vykloubím krk, tak moc jsem chtěl znát původ toho zvláštního zvuku. Pak jsem to uviděl. Jakési klubíčko smotaných hadrů, které se vznášelo na hladině, se blížilo k útesům. Bylo jasné, že je to lidské tělo, ale připadalo mi nějak… Malé. Asi ho už napůl sežrali žraloci. Povzdechl jsem si. Nebude to pěkný pohled, až se ten zbytek těla roztrhá o útesy.
Zatímco jsem uvažoval a přendával ruce do lepší pozice (můj balvan klouzal a já rozhodně nechtěl skončit jako to tělo ve vlnách), klubíčko hadrů se trochu rozvinulo a převrátilo, takže jsem rozeznal lidskou hlavu s dlouhými vlasy. Kus látky se odtrhl a všechno to připlavávalo a šplouchalo stále blíž a blíž. Kdyby se mi podařilo přelézt ty dvě skály přede mnou, mohl bych tělo zachytit, až ho moře připlaví ke mně; chvilku jsem však váhal. Je docela možné, že spadnu – a proč? Proto, abych vylovil mrtvolu. Je to jen mrtvý zbytek hmoty, co kdysi bývala člověkem. Pak se mi vybavila slova dědova. Říkával, že každý je stejně důležitý, ať už mrtvý, či živý. Věřil tomu a řídil se tím po celý život. S mrtvými zvířaty zacházel tak uctivě a opatrně, jako by byla živá. Vzpomněl jsem si na mrtvého medvěda, kterého jsme jednou nalezli v lese, jak se před ním děda nejprve uklonil, pak ho opatrně obrátil, pohladil a teprve potom jsem mohl začít stahovat kůži. Tehdy jsem si vysloužil pohlavek – nedělal jsem to dostatečně uctivě a jemně, považoval jsem prostě uhynulé zvíře za budoucí večeři a nové oblečení…
Ta vzpomínka rozhodla. Trvalo mi dlouho, než jsem našel ty správné výstupky a štěrbiny, pomocí nichž by se dalo lézt dál. Lezl jsem, plazil se, celým tělem objímal skálu. Dvakrát se mi smekla noha a já visel jen za ruce nad zpěněnou hučící zkázou plnou ostrých kamenných kopí. Těžce se mi dýchalo, sůl a voda nutily ke kašli. Věděl jsem, že nesmím myslet na čas nebo na to, abych už měl vše za sebou a byl u cíle. Nesměl jsem nechat takové myšlenky, aby mě ovládly, neboť odvádějí pozornost nesprávným směrem a zabijí každého, kdo jim v rozhodujících chvílích propadne. Snažil jsem se tedy o to, co mě učil děda: celým tělem i duší splynout se skálou a s přítomným okamžikem. Nemyslet na nic jiného. Skála. Chladivá vodní tříšť. Mžitky před očima ze slunečních paprsků, které vytvářejí obrázky a duhové symboly. Tmavě šedý, černý kámen. Voda. Vlhkost. Vůně… A pak už jen skála, nic než temná skála. Skála. Nic víc.
Udiveně jsem zamrkal: přede mnou už nebyl útes, nýbrž moře. Moře, žádné další výstupky a balvany, které bych dál překonával. Zabralo mi pár okamžiků, než jsem si vše plně uvědomil a trochu se vzpamatoval. Došlo mi, co mám za sebou; neodvážil jsem se ani ohlédnout a podívat se, jak vypadá útes z téhle strany. Útes, který jsem právě slezl. Rozhlédl jsem se po vodní hladině. Tělo plavalo asi deset metrů ode mě. Nezbývalo, než čekat. Jenže – když člověk visí na kraji útesu, s rukama i nohama zaháknutýma pouze v mělkých, kluzkých prohlubních, to se čeká opravdu špatně. Za chvíli mi dřevěněly prsty. Nezbývalo, než se zkusit o pár centimetrů obrátit a přesunout se tak, aby co největší váha mého těla spočívala buď na skále, nebo na nohou. Ruce to vážně moc dlouho nevydrží. Pohnul jsem pravou nohou – kupodivu to šlo, ačkoli byla tak nějak napůl vklíněná mezi kameny. Prudkým trhnutím jsem vyprostil levou nohu; to se mi povedlo taky dobře. Právě, že až moc. Pravá noha mi klouzla, já se lekl, pustil se… A padal. V tom rychlém kmitnutí a zároveň v dlouhém, opojném dojmu z náhlého pádu jsem náhle ztratil myšlenky. Všechny. Je to zvláštní stav jakési ohromné pohotovosti, klidu a přitom děsu, alespoň tak jsem to cítil, tak mi ten záchvěv projel tělem i myslí, která mě bez rozhodování a bez přemýšlení ovládala silněji, než by to kdy byla dokázala rozumnými úvahami. Tak se stalo, jakousi zázračnou mocí, že jsem se zachytil za poslední malý hrot, trčící přímo nad vodou, jež hřměla a vystřikovala do výšky. Objal jsem kamennou špici vší silou a snažil se vyškrábat nahoru. Zoufale jsem hrabal nohama, přitahoval se, skučel, houpal se a vrážel do skály, ale všechno marně. Ruce víc a víc sklouzávaly, tělo, celé zprohýbané, poškrábané a potlučené, neposlouchalo a nohy znovu a znovu sjížděly po hladké skále, neschopné jakkoli se zachytit či zůstat na místě. A pak jsem se přestal zmítat. Zavřel jsem oči. Teď, napadlo mě. A pustil jsem se.
Je jasné, že nevím, co se dělo potom. Ve vlnách jsem samozřejmě omdlel. Ale je to škoda, zajímalo by mě, jak jsem se vlastně dostal z moře a jak to, že mě neroztrhaly útesy nebo dravé ryby. Jisté však je, že oči plné soli a písku jsem otevřel na té malé písčině obklopené skalami. Chvíli jsem jen ležel, lapal po dechu a přemýšlel, jestli se mohu ještě hýbat. S neskutečným úsilím se mi podařilo posadit se. Bolelo to. Všude a všechno. Nejvíc bolel hrudník, který při dýchání chrčel a bublal námahou. Vykašlal jsem trochu krve a soudě podle bolestí… Myslím, že mám zlomená žebra a propíchnutou plíci, tak, jako kdysi moje ochočená ovce.
Zrak mi padl na něco modrého a šedivého. Promnul jsem nateklé oči, několikrát zamrkal a uviděl klubíčko. Přes všechnu bolest jsem se musel ušklíbnout – tak tohle je to slavné klubíčko hadrů a něčích ostatků, kvůli kterému… Zemřu. No nic. Půjdu se na něj podívat. Moře stejně jako děda nedělá rozdíly mezi mrtvým a živým, neboť vyplavilo ven oba, napadlo mě. Celý rozlámaný jsem se dopotácel ke klubíčku a poklekl u něho. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Odhodlaně jsem uchopil konečky prstů cíp šedivého hadru, který byl převázán přes spodní tmavomodrou látku. Zatáhl jsem a hadr mi vyklouzl z ruky. A klubíčko se pohnulo.
Pak už jsem jen horečně odhazoval hadry, sundával a trhal vrstvy látky jako smyslů zbavený. Celý okolní svět zmizel, čas se zastavil. Roztrhl jsem poslední vrstvu – to byla pokrývka – a do náruče se mi vysypala, vykutálela holčička. Modré rtíky, obličej bledší než úplněk, ale také krásnější. Začal jsem z ní třepat vodu, a to doslova. Bušil jsem jí do zádíček, byla napůl udušená; nechápu, že mohla vůbec přežít. S vypětím všech sil, co mi ještě zbývaly, jsem ji přiměl dýchat. Když se rozkašlala, padl jsem na záda do písku vyčerpáním. Teď bych potřeboval zachránit já.
Probudil jsem se ze zvláštního stavu mezi spánkem, bezvědomím a smrtí a holčička vedle mě nebyla. To bylo štěstí, neboť strach o ni mi nedovolil znovu upadnout do toho zvláštního spánku – a myslím, že bych se byl už podruhé neprobudil. Děda tomu říkával poslední spánek, spánek mrtvých. Rozhlédl jsem se. Zvednout jsem se nemohl, jen hlava se trochu pohnula. Zatmělo se mi před očima. Náhle stála holčička nade mnou a … Víc jsem neviděl, začal jsem se dusit. Pak mě něco lechtalo na hrudníku, přejíždělo mi to k ramenům a zpět a nutilo mě to vykašlávat písek a sůl. Pak to něco prudce nadskočilo a bouchlo mě to obrovskou silou doprostřed prsou. Omdlel jsem.
Když jsem se probral, bylo mi skvěle. Byl jsem plný síly a jakéhosi klidu a tiché radosti. Sedl jsem si. Holčička klečela vedle mě. „Děkuju,“ řekla měkce. Pak dodala: „A jsme si kvit.“ Na můj nechápavý pohled mi s úsměvem rozhrnula košili – nebo spíš to, co z ní zbylo – a odkryla tak velikou modřinu. „To ty?“ zeptal jsem se. Přikývla. „Jinak bys umřel,“svižně vyskočila a zvrátila hlavu k obloze na stále žhnoucí Slunce. „Musíme odtud,“povzdechla si jakoby pro sebe a pevněji utáhla hadr, který teď měla zavázaný jako šaty kolem boků. Také jsem vstal. Kupodivu se nedostavila žádná bolest ani slabost, bylo mi dobře. To musí být zásluha dobrých duchů, kteří mě svou mocí uzdravili. Nebo je to zásluha téhle podivné holčičky? Napadlo mě, že už jsem jistě několik dní nepil a nejedl; najednou jsem se cítil jaksi šťastný a také vyděšený, že jsem ještě pořád naživu. „Jak dlouho tu jsme?“ zeptal jsem se. Holčička pokrčila rameny. „Nevím, ale velmi dlouho, řekla bych tak týden, možná víc. Slunce pořád svítí, nic se nemění, není ani příliv, ani odliv, ani den, ani noc. Není hlad ani žízeň. A možná není život ani smrt,“ dodala pevným hlasem a s očekáváním na mě pohlédla, jako by tušila, nač jsem před chvílí myslel. Já však neřekl nic. Kolik jí může být? Pět, možná sedm let? Umí kouzlit – nebo co to se mnou udělala? Jak to, že… Pohodila hlavou a když viděla, že se k ničemu nemám, chytla mě za ruku. „Pojď,“ vedla mě mezi balvany ke strmé průrvě ve skále. „Zkoušela jsem už lézt přes hlavní širokou strž a taky támhle,“ ukazovala mi, „ale nedostala jsem se nikam. Ta skála se navíc láme. Koukni.“ Až teď jsem si všiml, jak velký kámen tu na písčině přibyl. Musel se utrhnout celý kus skalní stěny. „Tys to viděla? Jak se to ulomilo?“ Provinile se usmála. „Hm.“ Nadzvedla kus látky na stehně a odhalila ošklivou tržnou ránu, která se začínala podebírat. Nevěděl jsem, co říct. Měl jsem pocit, že už mě nepřekvapí vůbec nic. Zhluboka jsem vydechl. „Bolí to moc?“ zeptal jsem se. Prudce zavrtěla hlavou a šťastně se usmála; bála se, že se budu zlobit. Pak mi ještě vyprávěla, kam až dokázala vylézt a co všechno během těch dlouhých dní o útesu zjistila. Propátrala ho opravdu důkladně. Věděli jsme teď tedy přesně, kde hnízdí rackové, kde jsou skryté jeskyně, ale především, kde se skála ulamuje. A právě proto jsme se nemohli vydat cestou, kterou jsem prve přišel dolů já. Tehdy se mi podařilo slézt během několika hodin, teď nás však čekal dlouhý výstup pořádnou oklikou, přes ty nejvyšší části rozsáhlého skalního masívu. 
A pak jsme lezli. Bylo to zvláštní. Připadalo mi, jako by můj předchozí život vůbec nikdy neexistoval. I budoucnost nějak zmizela. Nic nebylo důležité. Celý můj svět tvořilo Slunce, holčička a skály. A byl to krásný svět. Jen mě občas, při odpočinku, napadaly znepokojivé otázky. Čím to je, že nepotřebujeme potravu a tekutiny a proč Slunce nezapadá. A kdo je vlastně tahle holčička, odkud pochází. Ale ty otázky neměly otazníky. Byla to spíš zapomenutá pravda, kterou dávno znám, tam, kdesi hluboko v nitru. A holčička se vesele smála a házela kamínky do moře, jež k nám hnalo solí a vodou nasáklý osvěžující vzduch. Radila mi, kam šlápnout a já jí pomáhal vyškrábat se na vysoké stupně, kam její malé dlaně nedosáhly. Někdy se mi musela pověsit na krk a já s ní přeskakoval propadliště a srázy. Jindy zas musela s mou pomocí lézt první ona a pak mě vytahovat nahoru – to když byly průrvy příliš úzké a příliš vysoko. Štěstí tu sálalo z každého výstupku, vítr zněl smíchem a dosud neokušenou svobodou. Čas nebylo jak měřit, nic se neměnilo. Snad to trvalo pár dní, snad týdnů. Pro mě to byly věky.
Ale jednou to skončit muselo, a ten okamžik nastal. Vyzvedl jsem holčičku na poslední stupeň. Přeskočila puklinu, vyhoupla se přes okraj a zmizela mi z očí. Pak se vysoko nade mnou v paprscích Slunce mihl její rozzářený obličej. „Jsme nahoře, nahoře, nahoře, “ donesl mi vítr ozvěnou její hlas. Za chvilku jsem stanul vedle ní. Stála na okraji útesu, vlasy jí pleskaly kolem obličeje a zhluboka vdechovala vůni větru. Usmála se na mě s takovým štěstím v očích, jaké jsem nikdy předtím a ani potom neviděl. Sklonila se, pohladila žluté trsy trávy a plácla sebou na zem. „Konečně země,“zamumlala a zabořila obličej do trávy. Přiznám se, že jsem udělal přesně to samé.
Posadila se a zatahala mě za vlasy. Jen jsem se zašklebil. Zatahala znovu, už ne tak jemně. „No tak, koukni se.“ V ruce držela jakýsi kus zmuchlaného papíru. „Co je to?“ „Mapa.“ „Mapa?“ Kde tady vzala mapu? Z rozbouřeného moře jistě ne… Vzpomněl jsem si na dědu; říkal, že každý námořník má mapu a řídí se víc podle ní než podle skutečných cest. „Není to námořnická mapa,“ řekla s opovržením, „těm já nevěřím. Kvůli téhle mapě jsem tady. Kvůli ní jsem tě potkala. Koukni se přece,“ teď už vypadala netrpělivě. Začalo mě to zajímat. Nahlédl jsem jí přes rameno – a díval jsem se dlouho, dlouho. „Tak mapa,“ zašeptal jsem potom. „Ano,“ špitla v odpověď. Ukázala prstem na čtyři malé trojúhelníky: „A tady je cíl.“ Hleděl jsem na nepřehledné pavučiny, na čáry a tvary, které neoznačovaly cesty. Ani zemi, svět, planety. Nebyly tam žádné barvy, jen ty čáry. Tvořily kola a víry. Kopce, všechna zvířata, lidi, domy, hory. Moře, potoky, lesy. Měly v sobě všechno, s čím jsem se kdy na světě setkal i nesetkal. Byl jsem tam také já. Cítil jsem to tak. A přece to byly jen a jen čáry na kusu zmuchlaného papíru. „Co jsou ty trojúhelníčky?“ zeptal jsem se téměř neslyšně. „Nevím, ale ta mapa vede k nim. Musím je najít.“ „Ty v té mapě umíš číst?“ „Myslím, že ano.“ „Pomůžu ti. Budu hledat ty trojúhelníčky s tebou.“ Zvedla se a počkala, až vstanu též. „Jestli chceš jít se mnou, musíme vyrazit hned,“pohodila hlavou. „Dobře. Kudy jdeme?“ „Tam.“
Slunce nám svítilo do zad, holčička cupitala přede mnou a hleděla do mapy. Neodvažoval jsem se ji jakkoli vyrušovat. Chvílemi se dávala do běhu, občas se zastavila a rozhlížela se, někdy šla zase tak pomalu, že jsem se mezitím posadil k odpočinku. Ona si však neodpočinula ani na okamžik a nepromluvila jediného slova, hnala se za svými trojúhelníčky s nepolevující dychtivostí a soustředěním. A trojúhelníčky byly zřejmě velice daleko. Zpočátku jsem všechny lesy, skály a planiny poznával, děda sem se mnou často chodil. Později jsem už jen odhadoval, kde asi jsme; nakonec jsem pojem o vzdálenosti ztratil stejně, jako kdysi pojem o čase. Kdysi… Ach, jak je to dávno, co jsem odešel z chatrče… Byl jsem ten člověk tehdy vůbec já?
„Támhle se zastavíme,“ ohlédla se na mě holčička v běhu. Běželi jsme rozlehlou plání asi ke kopcům, které se rýsovaly v dálce. „Kde?“ zavolal jsem do mohutného poryvu větru. Holčička si odhodila pramen vlasů z obličeje, přeskočila drn uschlé trávy v rozpukané zemi a máchla rukou směrem k nedaleké vyvýšenině. Něco ještě volala, ale neslyšel jsem ji. Zastavila se až pod pahorkem. Počkala, až doběhnu a unaveně se na mě usmála: „Nevím, jak dlouho jsme na cestě, ale podle mapy jsme překonali vzdálenost, na kterou je zapotřebí asi dvou měsíců. Teda když jedeš na koni,“ mrkla na mě. „Nemáš žízeň?“ zasmála se šibalsky. „A hlad?“ Pak zvážněla a sklonila hlavu. Natáhla nohu a špičkou se dotkla malého kamene. „Vidíš ten kámen? Je tam nakreslený. Podle mapy jsme blízko. Hodně blízko,“ pronesla pomalu. Nechtěl jsem se ptát. Mlčel jsem tedy a posadil se do stínu uschlého keře. Její oči se setkaly s mýma. Rychle je zavřela, nadechla se a z plných plic pomalu vydechla. Pak si už klidněji sedla vedle mě. „Víš, já nemám co ztratit. Aspoň jsem si to myslela. Ale teď už si tím nejsem tolik jistá.“ Objala si rukama kolena a schovala do té hradby obličej. Chvíli jsem jen dál tiše seděl vedle ní, pak jsem se natáhl na žluté travnaté polštářky a vzhlížel do nebe přes suché větve skloněné nade mnou. Setrvali jsme tak nějakou dobu. „Řekni přece něco,“zamumlala škvírou mezi předloktími. „Nevím. Já neznám tvůj cíl. Neumím číst v té mapě. Nevím, co tajíš nebo netajíš. Nemám co říct. Snad jen, že ti chci pomoct, pokud to bude v mých silách.“ „Pomoct s čím?“ zvedla hlavu. „Abys našla to, co hledáš.“ Nešťastně zas skryla obličej. Vydržela tak dlouho. Kdyby Slunce zapadalo, myslím, že by bylo už dávno spalo. Teď však dál svítilo beze změny, hřálo a vysoušelo všechno kolem, tak jako… Jako vlastně pořád.
Holčička náhle v jakémsi prudkém hnutí mysli vyskočila a zamávala mapou. „Jdeme dál. Zvedej se,“ řekla rozhodně. Nečekala a vyběhla. Utíkala tak rychle, že jsem z ní během chvilky viděl jen vlající vlasy a mapu třepotající se ve větru. Když jsem ji dohnal, před námi se rýsovaly skály. „Kam běžíme?“ Neodpověděla a zrychlila ještě více.
Dokázala běžet celou tu dlouhou cestu až k prvním skalám. Tam se vyčerpaně položila na plochý kámen. Když se vydýchala, nadzvedla se na loktech a oči se jí zaleskly: „Tady je to.“ Usmála se. „Víš, kde přesně?“zeptal jsem se. „Ano. Je to támhle, za tou první skálou. Hned dole, u nejníže položených balvanů. Stačí odkrýt tajnou skrýš – to by měla být nějaká díra, nevím. Počkej,“ zarazila mě; vykročil jsem směrem, který popsala. „Je to můj cíl, ne tvůj.“ „Máš pravdu. Jsou to tvoje trojúhelníčky,“ zasmál jsem se. Nejistě se na mě podívala. „Ale půjdeš se mnou, že jo?“ „Neboj, půjdu s tebou, kam až si budeš přát.“ S úlevou se zvedla a chytla mě za ruku.
Vše bylo tak, jak holčička vyčetla z mapy. První skála – příkrý, temně zabarvený skalní sloup – nám z druhé strany odhalila ostrý kamenný oblouk a špičaté výstupky při zemi. Jediné ploché místo na skále nemohlo být ničím jiným než právě skrýší. Holčička se zastavila před nejnižším hrotem. Vypadala, jako by vrostla do země. „No tak,“ pobídl jsem ji. Se zoufalstvím v očích se ke mně otočila. „Nevím, co to je. Nevím, co se stane. Třeba to bude jen – jen prstýnek z pouti… Ale může se na nás taky vyřítit živé zvíře – nebo tam bude nějaká obrovská kouzelná síla – síla, která nás zničí…“ Když viděla, že nic neříkám, vhrkly jí do očí slzy. Náhle, pohlcená zoufalstvím, vykřikla: „Já už to nechci! Nechci to otevřít! Chci zůstat tady! A s tebou!“ „Víš, proč tu jsi, víš, co hledáš. A pokud to nevíš, teď se ti dostane odpovědi. Jsi u cíle. A víš, co musíš.“ Pevně zavřela oči. Pak je otevřela a jedním skokem stála za ostrými hroty, stála přímo u skrýše. Natáhla ruku. Uchopila malý výstupek. Otočila jím kolem dokola tak, že vypadl. Okolní kamínky se začaly drolit a padat jí k nohám. Holčička jich několik ještě vytrhla ze skály a odhodila za sebe. Prsty nahmatala okraje desky, která plně splývala se skálou, a škubla. Směrem tam, pak k sobě. Zatáhla. Vypadlo několik dalších kamínků, jeden velký se utrhl a bolestivě ji poranil na zápěstí. Ona toho však nedbala. Táhla desku vší silou. A deska povolila. Odsunula se o malý kousek. Holčička se zapřela nohama o skálu a trhla. Deska padala rychle – zároveň se to zdálo jako celý jeden lidský život. Hlavou mi prolétlo všechno, úplně všechno. Jinak to popsat nedovedu než slovem vše. Celý svět, viděl jsem lidi, zvířata, rostliny, jejich životy a – a… Holčičku.
Holčička držela něco v rukou. Usmívala se a hladila to. Zamrkal jsem. „Koukni,“ zvedla hlavu. „Koukni se na ni. Pojď si sáhnout, jak je hebká. Zajímalo by mě, z jakého zvířete ta kožešina je. No pojď se podívat,“ natáhla ruku. A já… „Medvěd,“ zachraptěl jsem. „Cože?“ „Medvěd.“

Seděli jsme na skalnatém pahorku a dívali se do kraje. Vyprávěl jsem holčičce vše o svém životě a o dědovi. A také o tom, jak jsme našli mrtvého medvěda, kterého jsem sám stahoval. Toho medvěda, jehož kožešinu tady děda ukryl, neznámo kdy, neznámo proč. Ale dědův podpis vypálený zespoda na kožešině mluvil jasně. 

Seděli jsme na skalnatém pahorku a dívali se do kraje. Dívali se, jak Slunce zapadá. „Musíš jít.“ 
Holčička na mě upřela udivené oči. „Cos říkal?“ 
„Stmívá se. Musíš jít. Podívej.“
„Ale proč bych měla někam jít?“ vykřikla teď už vyděšeně, asi kvůli vážnosti v mém hlase.
„Slunce zapadá, vidíš?“
„Vidím, ale proč…?“
Část medvědí kožešiny, která mi ležela na kolenou, jsem přesunul holčičce do třesoucích se dlaní. Skáply na ni dvě slzy. 
„Co?“
„Musíš jít. Musíš jít, zlato.“
„Né! Né! Né!“ Holčička už nemohla mluvit, zalykala se a z hrudi se jí vydralo zakvílení a pak dlouhý, předlouhý jekot. Tak piští raněné zvíře v agónii.

* * *
„Tak, už to máš? Už jsi našla tu věc? Tu jednu jedinou pravou věc…“
„Ano,“ řekla pevně a podala mi medvědí kožešinu. „To je ona.“
Překvapeně jsem na ni pohlédl: „Správně! Vybrala jsi… Správně.“ Odmlčel jsem se. „Můžeš odejít.“
„Opravdu? Nehraješ to na mě?“
„Ne. Můžeš jít.“
Rozběhla se. 
„Počkej! Co ta kožešina, zlato?“
Otočila se, poskočila v tom zářivém světle a zavolala: „Víš co? Nech si ji!“
A běžela dál. Nebyl jsem schopen slova.
Náhle, těsně před tím, než ji světlo pohltilo, otočila se ještě jednou: „Hej! Je každý jako já?“
„Jistěže, něco podobného musí zažít každý, ale ty jsi jediná…“ zamumlal jsem.
Přiložila dlaň k uchu a zamávala, že neslyší.
„Jistěže, zlato!“ zařval jsem z plných plic.
„A neříkej mi zlato!“ zněla ještě z dálky její slova v odpověď, než se úplně ztratila ve světle.

Zabořil jsem obličej do kožešiny.