Pavel Renčín

 Čip naladěný na rockové rádio mi na přímo masíroval mozkový lalok. Stáhl jsem hlasitost a vnímal ho jen podvědomím, neměl jsem zájem příliš se na něj soustředit. Kolem prošlo několik lidí, rychlostí a hladkostí chůze připomínající zombie. Jejich čipy obsahovaly i TV či internet, takže se naplno utápěli ve vlastním světě a svého okolí si téměř nevšímali.

 Nechápal jsem je. Na policejních blozích bylo na denním pořádku, že nějaký psychopatický sadistický sociopat se sklony k vykuchávání svých bližních je někde venku na lovu. Spalovač, Břitvák, Srdcař Jimmy, Pumpovací Kárl, Jack Rozparovač VI. a další a další. Co jiné jméno, to jiný modus operandi.
 Člověk, aby se bál vystrčit svou prdel na ulici, a někteří se tady potulují a nedávají pozor na nic a nikoho. Nechápal jsem je. Možná že se nestarali, možná někde uvnitř hluboko chtěli umřít, utéct z tohohle zkurveného světa. Nebo možná jsou jen tak pitomí. Vsadil bych se, že poslední pohled na jejich vraha bude ublížený: 'Tohle přeci nemůžeš! To není fér!'

 Kolem provalila podzemka na svém magnetickém polštáři a ani se nepokusila zastavit. Několik lidí, povětšinou s prázdnými výrazy, se za ní ohlédlo. Taky jsem se podíval. Vždycky když vlak nezastaví a jede dál, člověk si vzpomene na všechny ty městské mýty. Znáte to, ne? O části jsem se už zmiňoval - o vrazích.

 No a takové nikdy nezastavující vlaky, jsou dalším oblíbeným tématem. Ať už převáží plutonium, úspěšně nemrtvé biologické pokusy, lidské maso, čtyřruké mimozemšťany, dvouhlavé krávy nebo jen muže v černém.

 Jednomu z mrtváků se roztřásla víčka, což značilo zvýšenou mozkovou aktivitu. Nejspíše se pokoušel něco napsat. Třeba údaje o projetém vlaku vypisoval do svého temného blogísku. Nebo se pokoušel nahákovat nějaké placené porno.
 
 Dostal jsem chuť pár těch nevnímajících lidí shodit na kolej, těsně před příjezdem další soupravy. Ale nesvědily mě ruce a takhle se to prostě nedělá. Odplivl jsem si. Jen v duchu, všude nejspíše byly kamery, které pečlivě sledovaly, co provedu. Nechtěl jsem o sobě dát vědět. Nikomu.

 Proto jsem si taky svůj čip nechal ořezat. Televize mi vůbec nechyběla, ale přísun zpráv přes komlink a přístup na síť už trochu jo. Ale tak bych byl mnohem snadněji vystopovatelný, než jsem teď. A využívat veřejné portály není takový problém. Když má každý vlastní připojení v hlavě, tak jsou většinou prázdné.

 Někdo by o mě mohl říct, že jsem divný případ. Asi by mohl mít i pravdu, pokud berete slabost pro co největší soukromí a nenávist k lidstvu obecně jako divné věci.
 Navíc, další městská legenda tvrdí, že masivní nárůst masových vrahů v posledních letech má na svědomí právě voperovaný interface. Vrahové pak slyší hlasy, které je ponoukají k vraždám. Vymlouvají se, že je ovládal někdo jiný, kdo se jim prostřednictvím čipu dostal do hlavy. Blbost. Žádné hlasy, žádné ovládání. Ale nakouknout a přečíst, to je něco jiného. To je dost možné.

 A než mít dvojici firewallů podpořenou spybot agentem a ještě třikrát denně aktualizovat knihovnu antivirů, to jsem si nechal tyhle věci natrvalo odstranit. A světe div se, mám se dobře. Možná ještě líp než dřív. Mám práci, koníčka, byt, dost peněz. Možná, jednou, si třeba pořídím i vážný vztah. Ale to až mě omrzí koníčky, protože jak známo, po svatbě čeká volba mezi ženou a těmi opravdu zajímavými hobby.

 Rádio dál zpracovávalo mé podvědomí, zrovna pouštělo nějakou drsnou grungovou vypalovačku z let devadesátých, něco o evoluci, a já si začal poklepávat nohou do rytmu. Klasika má něco do sebe, ať si kdo chce, co chce říká.

 Kabát i vlasy se mi rozvlnily v proudu vzduchu, který před sebou hnala další souprava. Zastavila a nabrala těch několik lidí, kteří byli ještě vzhůru. Taky jsem nastoupil. Většina těch mrtvoláků se jen chytila úchytek a stála jako solné sloupy. Pozor nedával ani jeden. Kdybych přišel a bodl je jehlou, třeba i rozdávající HIV, ani by si toho nevšimli. Ale neudělal jsem to, takhle se to přeci nedělá. A ruce nesvědily.

 Rádio začalo lehce šramotit. Dole v metru nikdy nebyl pořádný příjem, ať se snažili jak se snažili. Tlustá vrstva země. A teď ještě to magnetické pole, po kterém se vláček sune. Tak trochu technický oříšek, myslím. Já sám jsem architekt, zahradní, takže technická stránka věci není zrovna nic pro mě.

 Znova jsem se rozhlédl po těch mdlých tvářích kolem a potlačil jsem nechuť. Každý z nich hleděl dovnitř a nevšímal si okolí. Čekali, až jim vnitřní SGPS řekne, že mají vystoupit a dát se po schodech napravo.

  V dřívějších dobách si v podzemce dával každý bacha na peněženku nebo mobil. Teď byl místo peněženky čip v ruce, mobil, počítač, televize v hlavě. Člověk ani nepotřeboval hodinky, vždycky věděl kolik je. Takže s sebou nikdo nic netahal. O nic přijít nemohl.
 Méně věcí, o které se člověk musí starat a zodpovídat na ně. Větší volnost. Větší pohodlí. Ruce pořád nesvědí.

 Souprava začala zlehka brzdit, přiblížila se má zastávka. Vůz se jemně zatřásl, nejspíše volně ložený kábl pod vysokým napětím lehce narušil magnetický polštář podzemky. Jedna z těch zavěšených mrtvol se nedržela dost pevně a vrazila do svého souseda. Ani jeden si toho dle všeho nevšiml. Zakroutil jsem hlavou.

 Byl jsem tak zabraný do vlastních myšlenek o lidské neschopnosti, že jsem si ani nepovšiml speciálního vstupu na rádiové stanici. Z nedalekého chovaneckého ústavu pro neléčitelné sociopaty unikl sotva předevčírem zadržený Břitvák. Policejní složky doporučují všem v okolí zůstat v noci doma a nevycházet ven. Já ale o tom tenkrát neměl ani potuchy.

 Vůz podzemky s téměř neznatelným cuknutím zastavil na potemnělé stanici. Vystoupil jsem sám. Když metro téměř neslyšně odjelo, zůstal jsem chvíli stát ve velké vykachličkované hale.  
 Rádio zrovna hrálo další klasiku o nemyslící většině. Další nadčasová písnička. Každopádně muziku čip pumpoval přímo do těch správných laloků, uši jsem měl volné a vnímající. Abych pravdu řekl vyladěné, protože pár výplat jsem do nich vrazil. I do očí.

 Takže v potemnělé hale s několika poblikávajícími zářivkami jsem viděl docela slušně. Uši mi plnilo bzučení zářivek jako nemocných napuchlých čmeláků a kapání vody, která znovu vyzkratovala většinu osvětlení. To na osmaosmdesáté zase prasklo potrubí. Člověka to zaráželo. Lidstvo umělo sestrojit samopečící pizzu nebo pidiroboty, kteří se sami množili a pracovali jak byli naprogramováni, ale nedokázalo zastavit praskání potrubí.

 Zavrtěl jsem hlavou. Lidi.
 Zamířil jsem ke schodům vzhůru. Mé pevné kožené botky pročvachtaly několika kalužemi. Položil jsem nohu na první schod a zarazil jsem se.

 Někdo tam nade mnou číhal. Poznal jsem to tím zvířecím instinktem, který je hluboko v každém člověku. Já si ho často, možná až příliš trénoval. Nebo jsem jen svým sluchem zaregistroval ono napjaté a utajované dýchání člověka na číhané.
 Ať tak nebo tak, zastavil jsem se.

 Shora se ke mně sneslo drsné uchechtnutí, připomínající spíše zaštěkání. A pak zvuk čepelí hladících se a mazlících ve svém ocelovém tanci.
 Dal jsem si jedna a jedna dohromady. Pak teprve zareagovalo podvědomí a upozornilo mě, že něco o Břitvákovi bylo v rádiu.

 Ne tady! Ne teď! A ruce stále nesvědí.
 Otočil jsem se a dal se na spěšný ústup. Rozhodně nejsem žádný hrdina. Ale podle toho, co bylo všeobecně známo, veškerý útěk byl marný. Ještě nikdy nikdo Břitvákovi neutekl.
 Halou se za mnou nesl jeho veselý štěkot. A nechutné, do morku mrazící škrábání, jak vysouvací čepele z jeho rukou krájely kachličkové obložení.

 Těžké boty rozstřikovaly kaluže na všechny strany a kabát částečně vlál za mnou a částečně se mi pletl pod nohy, záleželo na momentálním proudění.
 „Můžeš se schovat, ale neutečeš!“ Proletělo kolem mne, odráželo se od stěn a pokračovalo dále tunelem. Nezbývalo mi nic jiného, vrhl jsem se tam taky. Rádio řvalo něco o šíleném běhu. Někdy mě děsí, jak moc má pravdu.

 Přes všechny ty přípravy a tréninky jsem nikdy nebyl dobrý v běhu. Srdce mi zběsile bušilo a plíce to už dávno vzdaly.

 Tvrdí se, že hrozící smrt dokáže člověka motivovat k nejlepším životním výkonům.
 Ale co když je to právě to umírání?
 Tvrdí se, že Břitvák nejdříve přeřízne šlachy a znehybní oběť.
 Je ten pocit bezmoci horší než umírání?
 Tvrdí se, že ten kdo uteče vyhraje.
 Ale co když ten druhý má uměle vylepšené svalstvo?
 Tvrdí se, že Břitvák pak vyřízne vaše oči.
 To se tolik bojí vašeho vyčítavého pohledu?
 Tvrdí se spousta věcí.
 Ale je všechno pravda?
 Tvrdí se, že pak vás pomalu rozřeže na kousíčky. A vy tam dlouho umíráte.
 Tvrdí se, že byl doktorem a vyzná se tak v anatomii.
 Tvrdí se, že si některé kousky nechává.
 Tvrdí se, že některé kousky jí.
 Tvrdí se, že je to jeho modus operandi.
 Asi na tom něco bude.

 Na prvním technickém úseku, když rádio nešlo přes statické rušení téměř slyšet, jsem to vzdal. Padl jsem na podlahu a lapal po dechu. Nebylo to špatné místo na umírání. Brněla mi tvář, hlavně nos, jak mi rázem silně okysličená krev splácela kyslíkový dluh. Cítil jsem, jak mi lehounce svědí ruce. Doufal jsem, že to není jen má představivost.

 Odchrchlal jsem si a odplivl si. Nikdo se nedíval. Mohl jsem to risknout.
 Oči ani uši mi neavizovaly blížící se nebezpečí. Ale ten šestý smysl, instinkt, věděl, že bestie je někde poblíž.

 Náhlý poryv mi vrazil do tváře, přinesl s sebou kapky vody. Kolem letící vůz mě donutil přivřít slzící oči. Když jsem je znova otevřel a vymámil z nich vodu, bestie byla tady. Ruce mě svědily a rádio šumivě hrálo něco o pomalém umírání. Nejspíše se mi to jen zdálo, ale moderátor mi písničku věnoval ke smrti.
 
 Břitvák ležérně vstoupil na scénu a jemně se na mě usmíval. Jeho tvář by byla celkem pohledná, kdyby se přes ní netáhlo několik – odhadem osm – vodorovných jizev. Zaleskly se jeho ostré zuby – nechal si je zabrousit do špiček. O tom se nevědělo. Zajímavé.

 „Neuběhl jsi daleko,“ zaštěkal.
 „Nikdy jsem na to nebyl,“ přiznal jsem.
 „Nevypadáš jako ostatní.“ Zarazil mě.
 „Ty vypadáš taky docela normálně.“ Přiznal jsem mu bod, jizvy nejizvy. „Až na tohle,“ ukázal jsem mu na ruce, které držel před sebou a zlehka jimi pohyboval. Skoro se zdálo, že žijí vlastním životem. Měl je připravené v pohotovosti. Z každé kůstky rukou až po předloktí trčela  čepel. Vypadaly jako ježci s žiletkami místo ostnů. Ruce i prsty samotné se kroutily, čepelky se o sebe třely. Zvonily.

 „Vypadáš živě,“ pronesl. Pokračoval v mém pozorování. Nejspíše jsem mu nevoněl. Nebo voněl až moc.
 „Nemám připojení na síť. Ani televizi. Jen rádio,“ přiznal jsem se mu.
 „Já taky,“ zaraženě si mě prohlížel, „taky.“
 Stáli jsme a hleděli na sebe. Nikdo se nehýbal. Jen jeho ruce se mazlily sami o sebe a šuměly ocelí. Ty moje se potily, svíraly a rozevíraly. A svědily víc a víc.
 „Jsi živý, nepotřebuješ probudit ani navždy uspat,“ promluvil smutně. Zvláštním melodickým hlasem, na míle vzdáleným od jeho předchozího štěkotu.
 
 Ruce se mu roztřásly v křeči.
 „Ale oni říkají, že tě musím zabít,“ znova odštěknul.
 „Oni,“ souhlasil jsem. Vzal si to jako otázku. Očima ukázal na své ruce a pak je natočil tak, jakoby ukazoval do své vlastní hlavy.
 „Ruce a hlasy!“ zašeptal. Hlasy! Takže to byla pravda. Další z těch keců byla pravda! Neskutečné!

 „Bojuj s tím,“ vyhrkl jsem první, co mě napadlo. Smutně se usmál.
 „Bude to rychlé, jako vždycky, to slibuju,“ promluvil vážně a zvedl ruku jako by přísahal. Žiletkový ukazováček zazvonil o stejný prostředník.
 „Žádné šlachy jako první a pak oči?“ Nedalo mi nezeptat se. Ten mrazivý pocit v páteři a brnící, potící se ruce stáhly v pozadí.
 „Kdepak,“ zavrtěl hlavou. „Rychlé otevření krkavic. Následné rozporcování.“ Takže kec.

 „Dobrá,“ souhlasil jsem a svěsil ruce podél těla. Soustředil jsem se, aby zůstaly zatnuté v pěst. Jejich svrbění už začalo být neúnosné.

 Břitvák ke mně pomalu přistoupil, mířil na krk oběma prostředníčky jako pistolemi. Další krok. Už mu zbývaly jen dva kroky. Mráz ze zad se mi rozlil do celého těla. Zpocené ruce pokryla nejdříve jinovatka, která prudce přešla do ledové vrstvy. Ruce jsem necítil.

 Napřáhl jsem je k němu, zarazil se. Hleděl na dvojici temných trubiček, které z nich čouhaly. Než stačil zareagovat, plasma ho sežehla na škvarek. Na podlahu dopadlo několik kapek rozžhaveného kovu. Něco málo mastných sazí.

 Promnul jsem si ruce. Bolely a pálily. Rádio dohrávalo šustícího Firestartera, mou oblíbenou písničku. Zamířil jsem zpět na mou zastávku. Snažil jsem se nešlápnout do zbytků Břitváka. Pak promluvil moderátor. Jeho hlas byl křišťálově čistý na rozdíl o písničky v pozadí.

 „Je ti jasné, že se to nepočítá? Máš někoho spálit v prázdné ulici kolem druhé hodiny ranní. Takové je tvé modus operandi, můj milý Spalovači.“

 Zamířil jsem k východu, najít nějakou ulici. Ruce mě zase začaly svědit. Potily se. Šel jsem někomu rozzářit život. Řekl mi vnitřní hlas.

 Kdo jsem, abych se s ním hádal? Jsem přeci jen člověk.