Pavel Renčín

Tak přátelé, abych vám ukázal, že nikdo učený z nebe nespadl, přidávám bez jakékoli redakce (či opravování gramatiky) svou vůbec první povídku, kterou jsem jako plnoletý napsal (myslím tak v roce 97 nebo 98).

Dosud nebyla nikde publikována, myslím, že jsem ji tehdy poslal jen do soutěže Ikaros a že se nijak zajímavě neumístila. Dávám ji vplen do Čtenářské dílny, protože právě sem patří. Toto jsou moje začátky... :)

Pavel

Dar lovce vlkodlaků

Ve středu údolí obklopeného hlubokými lesy ležela ztracená víska. Jen bělavý dým stoupající z několika křivých komínů by prozradil procházejícímu poutníkovi její polohu.
Asi desetiletý blonďatý chlapec zamířil k největší chalupě ve vesnici Vydrová. Opatrně se vyhýbal četným kalužím a místům, kde byla země rozblácená po nedávném dešti. Kriticky pohlédl na chatrné dřevěné stupně vedoucí ke dveřím stavení - co nestačila zničit hniloba, podařilo se spěchajícím sousedům, kteří se u nich dnes sešli. A kdo to bude muset spravit? Ubohý Durnik.
Vzal za kliku a pomalu dveře otevřel. V mžiku se na něj obrátilo na tucet zachmuřených obličejů. Muž, který právě mluvil, ztichl a houknul na chlapce:     
“Hej, darebo, tady nemáš co dělat. Koukej zmizet, sic dostaneš, co se do tebe vejde!”
Durnik sklopil hlavu, s otcem nebylo radno příliš diskutovat.
“Jářku Machto, nech kluka tady, ať se poučí. Víš jak miluje báchorky a zkazky,” zastal se chlapce vrásčitý muž se špinavě bílými vousy.
Durnik se na dědu Vavřince usmál, byl to jeden z mála lidí, který se jej kdy zastal.
“Sedni si šprčku a špicuj uši, ani nedutej,” dokončil nekompromisně Vavřinec.
“Dědku, to nejsou žádný báchorky, zubatá vobchází kolem,” ozval se zrzavý chlap, který živě gestikuloval s malovaným korbelem v ruce a co chvilku po očku kontroloval nedaleko odloženou čakanu.
Durnik si co nejtišeji sednul na štokrle v rohu jizby.
Machta si odplivl a pokynul drobnému muži sedícímu u krbu.
“Pokračuj  Irbane, mluv ještě o tom, co jsi na dvorku ráno uviděl.”
Jmenovaný sedlák přikývl.
“Jak říkám, lidi, kráva byla roztrhaná k nepoznání. Ale popořadě.  Po tom, co mě v noci vzbudily ty hrůzný skřeky, popad sem vidle a vylít ven. Sami však víte, jaká byla temná noc. Musil sem se vrátit pro světlicu a  ženě sem přikázal, aby za nic na  širým světě nikomu neotevírala. Tož ani sem jí to řikat nemusel. Víte jaký sou naše ženský…”
“K věci Irbane, známe tvojí starou, říká se o ní, že si pod postel skrejvá lítací pometlo. Ha Ha. No, nic ve zlým.”
“Ty si ale vůl, Machto. No. Popad sem teda světlicu a vylítnu ven, ani ne padesát skoků od chalupy leží rozsápané dobytče, ještě se z něj páří. Červená rozcákaná na všechny strany - tož dostal jsem ukrutánskej strach! Víte, jak mladej Robin vyprávěl vo tom lykap- lykrat-,tfuj, však víte - bestii vlkodlačí. Ba, v krčmě sme se mu chechtali, ale člověk jinak přemejšlí, když půlnoc odbíjí. Pomalu jsem začal couvat k domovu, když slyším zuřivé bučení, jak ve tmě coby kamenem dohodil, něco Stračenu nahání. Toť mě popad hrozný vztek, sevřel sem pevně vidle a  vyrazil na nepřítele….”
“Ech, bych chtěl vidět, spíš sis gatě připosral!” odhalil v úsměvu zažloutlé zuby starý Vavřinec.
“I mlč dědku, historii krušnou nepřerušuj, tohle je tuze vážná věc” ozval se Vacek, kovářský Vydrové. “Co bylo dál Irbane? Nestvůru jsi ubil?”
“Ale kdež, jen sem do tmy vylít – kráva zařvala a upadla. Odvaha mě opustila, bál sem se přijít blíž - nechci na sobě poznat, jak krvavě nějaká rusalka hoduje. Pak všechno dočista ztichlo a já se vrátil do chalupy. No a s těma kalhotama, Vavřinče, máš, kurva, pravdu. Inu, měl jsem dvě krávy, teď už nemám. Co až příště dostane stvůra hlad ? Mám jí věrnou Mařenu předhodit?”
Mužové chvíli setrvali v zachmuřeném mlčení.
Ticho přerušil mohutný hlas sedláka Machty.
“Hele, nechci znevážit tvý pohnutý vyprávění Irbane, ale nemohl to bejt zlostnej vlk samotář co v kraji škodí?”
V tu chvíli do rozhovoru rozšafně vstoupil mladý černovlasý muž, jež až doposud mlčel.
“To snad chcete čekat, chrapani, až nás všecky po jednom mrcha roztrhá a sežere? Až  teprv pak milostivě kejvnete, že to byl moc podivnej vlk, co chvílema běhal po dvou a kašlal na šípy, co sme do něj s bráchou nasázeli?!”
“Robin má pravdu! Ať chcete nebo ne, je třeba se pravdě po chlapsku postavit! Máme v revíru vlkodlaka. Vím, že jste slyšeli, co se tuhle Robinovi s bráchou před úplňkem stalo, ale bůhví od koho. Vajdo, nalej mi ještě džbánek a ty už povídej!” pokynul Vavřinec černovlasému a přihnul si  zhluboka z korbele.
“Už je to pár dní, vraceli jsme se s bratrem z lovu. Štěstí nám docela přálo - nesl jsem přes rameno nevelkou srnku, co nám zkřížila cestu. No a jak si to rázujem kolem Bublavýho potoka, vyjde proti nám z křoví podezřelej chlápek v podivným nóbl vohozu. Lekli jsme se jen co je pravda. Muž si nás očkem změřil a povídá:
“Dobré odpoledne, pánové.”
A já na to.
“Jakýpak my jsme pánové, chlape. Já sem Robin a to je můj brácha Tomáš.”
“A teď hezky rychle vyklop, co tady v lese pohledáváš, páč nevypadáš na lovce ani bylináře,” změřil si ho Tomáš a sáhl k pasu na jílec tesáku.
Shodil jsem na zem srnku a odplivl si. Chtěl jsem bratra zklidnit, ale předešel mě cizinec.
“Jsem lovec,” nepříjemně se usmál, až mě zamrazilo v zádech. Něco na něm mě pobuřovalo, jeho pohrdavej ksicht, nebo ten úsměšek napůl huby. A ještě víc mýho bratra.
“Nevím co jsi zač a proč tu čmucháš, ale od našich lovišť se drž dál!” zavrčel.
“Zvěře je v mém lese dost pro všechny,” opět se pousmál muž a rozhodil ruce ve všeobjímajícím gestu.
“Prej v mém lese!” zařičel bratr. “Koukej pádit pryč hošane, než ti utrhnu to, co ti příroda nadělila.”
“Zkoušíš mou trpělivost, vida. Nejsem prchlivý, ale jisté věci mi působí potěšení… ještě slovo a oba zemřete.”
V tu chvíli mi došlo, že chlapíkovi dojista přeskočilo. Sám v hlubokým hvozdě, oděn v šaškovský mundůr a neozbrojen, vyhrožuje dvěma pořádnejm chlapům s lukama v rukou – jen šíp do tětivy založit. Určitě utekl z ňákýho kláštera pro blby a teď se tu chudák potuluje jak divá zvěř. Řekl jsem smířlivě:
“Notak, nehněvej se pane hrábě, však my ti vlásku nezkřivíme. Zasejc každej pudem svou cestou, když už se holt neshodnem.”
Muž si mě zkoumavě prohlídl.
“Dobrá, můžete jít, ale víckrát se tímto směrem na lov nedávejte. Chovám vás v nelibosti.”
Takhle to řek ten paďour: Chovám vás v nelibosti.
Měl jsem co dělat, abych se nerozřehtal na celý kolo, ale bráchovi se to směšný nezdálo. Zuřil. A cíl jeho hněvu si to rázoval pryč a ještě si začal pískat.
Bratr sebral ze země pořádnej šutr a mrštil ho na nóblmana.
“Se ještě uvidí, kdo bude v nelibosti a samý jelito, ty bajzilišku!”
Oj! To byla těžká urážka, ve vesnici, však víte, nikdo bajziliška nikdá neviděl, ale tuhle starej Vavřinec vyprávěl,  jak hnusně vypadá - že z kohůta  má hřebeň, z ještěra tělo a z mevěda péro. A že, když si prdne, všichni co to ucejtí, naráz umrou. No když sem si na to vzpomněl, začal jsem se už nahlas řehounit.
Hozenej kámen zasáhl cizince do zad a muž trochu zavrávoral. Pak se otočil. A jeho tmavý oči zářili.
“Doufal jsem, že to uděláš.”

“Sousedi podívejte, Robin bulí jak ženská. No tak pochlap se! A ty Durniku přestaň potahovat, jistě ten příběh ještě neskončil. Vždyť tam žádná rusalka ani bestie nezazněla. Tvůj brácha byl dobrej chlap, napijme se na něj.” Machtova slova doprovodil zvuk srážejících se kameninových korbelů. “ A jak to teda celý dopadlo?”
Robin si hřbetem ruky setřel z vousů pěnu a postavil džbánek na stůl.
“Vacku, buď té dobroty, přihoď polínko do krbu, ať je tu světleji”.

Řekl: Doufal jsem, že to uděláš. Potom se začal jakoby proměňovat. Zíral jsem na něj jak na boží zjevení a čuměl bych dál kdyby brácha duchapřítomně nenapnul luk.
“Robi pal, u boží mateři!”
Všechno trvalo jen chvilinku. Vyslali jsme pár šípů do tý věci. Vidím to jako dneska – chlap si přised na čtyři a furt na nás zíral. Začal chlupatět a mohutnět, šaty zapraskaly a rozlítly se na kusy. Ozval se řev, kterej z lidského křiku přešel do zvířecího řičení. Rozklepaly se mi ruce, že jsem nemoh založit šíp.
Rázem před náma stála stvůra dvakrát tak velká jak to Umlaufovo prase, co jsme ho všichni jedli celej tejden, a temně vrčela. Ve zvířeti už hluboko vězely tři šípy, jakoby je však netvor ani necejtil, vrhnul se na nás coby kalená střela. Jako kamennej sem zíral, jak skočil na mýho bráchu. Ten už před chvílí zahodil luk a třímal v ruce tesák. Jen se však chudák rozmách, dostal přes prsa obří prackou, co mu otevřela hrudník jako oříšek. Ještě jsem uviděl, jak jeho hlavinku sevřely strašlivý čelisti šelmy.
Šly na mě mrákoty, když pak s krvavou mordou pohlédla stvůra na mně. Najednou však odvrátila hlavu a zadívala se na kraj mýtiny. Stála tam žena. To už jsem nečekal ani mžik, a srnka nesrnka jsem vyrazil se skučením pryč. Utíkal jsem nazdařbůh pěkně dlouho, co mi síly stačily, až jsem padl vyčerpáním.

Thobal sykl, když mu po vytrhnutí šípu z rány vytryskla na okamžik krev.
“Nevrť se, ať se neškrábnu,” řekla mladě vypadající bledá žena s pomněnkovýma očima. Se starostlivým výrazem opatrně nařízla ránu kolem druhého šípu a sevřela jej do zakrváceného kapesníku. Seděla na široké posteli, která byla kromě obrovské vyřezávané almary, dvou židlí a dubového stolu jediným nábytkem v malé čisté světnici. Za oknem chaloupky ztracené v lese bublal potůček, z lesa se ozývalo rytmické ťukání strakapouda.
“Jsi infantilní nafoukaný fracek, Thobale!”
“Nezlob se, Mario. Držel jsem se, opravdu, ten rab na mě zaútočil první.”
“Sotva tě pustím na chvilku z očí, vyvedeš nějakou hloupost!” zamračila se, ale nemohla se na něj doopravdy zlobit. Neuměla to.
“Ou..” uniklo muži, když mu dívka vytrhla třetí šíp.  Opět vyteklo trochu krve, okraje rány k robě přilnuly, jako by žádné nikdy nebylo - jen zarudlý kruh na kůži prozrazoval místo, kde ještě před několika minutami vězel šíp.
“Když se chceš prát jako malý harant, musíš počítat s tím, že přijdeš k nějakému šrámu,” políbila ho něžně na nos. “Hotovo, vstávej lenochu! Připravím ti oběd. Jestlipak tam zůstala srnka?”.
Muž opětoval její polibek a usmál se. Hodil na sebe halenu a vydal se ke dveřím. Otočil se.
“ Mario..”
“Hmmm?”
“Nechtěl jsem je zabít, myslel jsem, že s řevem utečou. Nechci, aby se kolem naší chalupy potulovali takoví... nechci, aby se ti něco stalo.”
“Však já vím, chlupáčku. Jen nechápu, proč jsi nezabil i toho druhého?”
“Nechtěl jsem tě zarmoutit. Vím, že nemáš ráda když zabíjím lidi. Ale jejich krev je tak...”
“Přestaň! Už tak jsme v pěkné bryndě. Teď mají jistotu.”
“A taky strach. Zatím jsme v bezpečí, v zimě si netroufnou bloudit lesem.”
“Ano, přichází první mrazy, ale hned až zima ustoupí a led začne tát, přijdou si vyřídit účty.”
“Až zima ustoupí, až led bude s pláčem odcházet, až vyrazí sněhulky a vlaštovky zazpívají píseň jara, budeme dávno pryč. Daleko. Spolu.” zadíval se jí do očí.
“Mám tě moc ráda, víš to?”
“Vím.”

“Zbytek znáte.” Robin položil korbel a zadíval se na sousedy. Probudila mě až večír padající rosa. Chvíli jsem bloudil hvozdem, ale nakonec jsem se doplahočil domů.  Celá příhoda byla neuvěřitelná a vy jste mi, nevěřili. Že prej určitě brácha ve vedlejší vsi chlastá, a mě, že hejkal dočista vyžral mozek. Kulový! Proto sem na dveře chalupy pověsil svatej symbol. Nevěříte, nevěřte si - šelma vás dostane,” dokončil se sklopenýma očima vyprávění.
“No to je teda pěknej průser, sousedi!” vyskočil ryšavý Vacek, který si obvykle jako jediný ve vesnici zakládal na slušné mluvě. “Jak to tak vypadá, máme v revíru nejen vlkodlaka, ale i krvelačnou vílu.”
“Jakápak víla?! To bude jistě další mrcha vlkodlačí. Sešel se párek. Chraň nás bůh až vyvedou mladý!” děda Vavřinec zažehnal posunkem zlo.
Machta zachmuřeně pokýval hlavou.
“Co zmůžou vidle proti vlkodlaku? Asi bychom měli zemana Pinkerta vo pomoc požádat, ať se zbrojnym lidem přitáhne a nestvůry uloví.”
“Možná by to šlo líp zařídit, pantáto,” ozval se nesmělý hlas z rohu jizby.
“Ohó, my tupci. Dočista jsme na Durnika zapoměli! No jasně. Odpust šlechetnej rytíři, jasně že vezmeš mrchu kosou po palici, až jí u zadnice plamen vyšlehne,” ke smíchu Vavřince se ulehčeně přidali ostatní.
“Bane, dědo, nešprýmuj. Bártů Ondra z Doubravy mi povídal, že v jejich kraji žije nějakej bijec, co vlkodlaky rubá. Prej za nevelkej peníz bestii vystopuje a zabije – nikdo neví jak. Je prej vysokej sedm stop, hlas má silnější než hrom a zbraněma se ježí jak jahelníček!”
“Machto, počkej s pohlavkováním! Chlapec má pravdu, čert mě uštkni, že mě to hnedka netrklo. Komedianti na loňským jarmarce vo něm zpívali. Víte tu historku “O krásce a netvoru”, jak nakonec přišel lovec bestií, dívčinu jako lusk zachránil a netvora prošpikoval stříbrným kopím. Pak zahradu s růžema vypálil a robu znásilnil – to byla bžunda.” zazářila očka Vavřince.
“No, píseň měla, pravda, umělecký zakončení, ale možná se v ní zrnko pravdy skrejvá,” zamyšleně přisvědčil šedobradý soused Vajda. “Vacku, ty máš koně, tož skoč na něj bez prodlení a poptej se v Doubravě. Zkus rychlou pomoc toho muže vyhledat. Esli teda existuje. My zatím i na tvůj barák namalujem ochranný znaky, tady podle Robina, a schováme někam ženský.”
“Dohodnuto” vstal Machta. “A teď všichni hybaj ven. Nebudete tu zbůhdarma celej boží den chlastat moje pivo!”

Durnik byl pyšný. A měl věru na co! Díky jeho nápadu, věděli kde pomoc třeba hledat. Teď sedí na zápraží a vzpomíná. Jak se na něj otec usmál a pochválil ho před sousedy, ohó! A matka mu udělala medové placky, co tak miluje, ohó! Je dobré být hrdinou.
Ale vše dobré jednou přetrvá. Už uplynul tucet dní od shromáždění sousedů a celý kraj se skryl pod sněhobílou peřinu. Dnes se konečně vrátil kovář Vacek do vesnice. A nepřijel sám. Podivný chlapík, na šedém koni jel po jeho boku. Cizinec byl vysoký, ale menší než jeho otec, byl mohutný, ale ne víc než Robin. Zkrátka vypadal by obyčejně, nebýt toho ostatního. Celý od hlavy až k patě oděn v kostýmu z vlčích kůží, zabalen v chundelatém plášti s kápí, skrývající jeho tvář. Kožešinové boty okované železem, na patách bodce – jako ostruhy. Po obou stranách pasu pochvy a v nich dlouhé dýky, dozajista stříbrné. Při sedle přichycený dvousáhový oštěp a na zádech křížem - krátký masivní luk.  Na rukou kožené rukavice pobité lesklými kovovými trny. Durnika trochu zklamalo, že jezdec nenesl žádnou zbroj. Jakýpak je to rytíř bez brnění? Ani bájný meč Šaršoun chlapec  nikde neviděl.  Aj, snad jsme našli pravého!
Vzpomněl si na své hoře a jeho dětský obličej se zachmuřil. Ať tak či tak, jemu je to jedno. Kdo včera byl hrdinou, dneska je zván darebákem, rozpustilcem či uličníkem. Zakázali mu účastnit se rozhovoru s Gionelem. Tak se jim Vlčí bijec představil. Zvláštní jméno - Gionel. Teď všichni muži sedí v jizbě a vyprávějí si ty nejroztodivnější historky, líčí dobrodružné příběhy a on tu zůstal sám. Že je prý malé  pískle! To se ještě uvidí!
Durnik se připlížil pod okno chalupy a stoupl si na lavičku tak, že ucho měl jen několik coulů pod okrajem přivřené okenice. Slyšel mluvit Vacka.

“…jak říkám, mluvil jsem s Lebedou, fojtem Doubravy, i s předákem z Vrškova a lidmi z Bruntálu. Všichni mi potvrdili jaký je pan Gionel pašák. Pamatujete se, sousedi, na pověstnou Tanberskou bestii, co našemu zemanovi syna roztrhala? No tak hádejte, kdo jí zatrh tipec?!”
“Ej, jak tě tak poslouchám, Vacku, toť nevím jestli tak velkomožnýmu bijci budeme schopní za práci dost zaplatit…”
Na chvíli hovor ustal, přerušován jen popotahováním nachlazeného Vajdy.
Zazněl tichý hlas, který Durnik neznal “Pět zlatých dukátů za každého lykantropa. Půl předem, půl až bude dílo dokonáno”
Slyšel svého otce, jak tlumeně vyhrkl: “Uh! Kluk říkal že zabíjí za neveliký poplatek. To raděj mrchu sami ubijeme!”
“Mlč Machto! Ještě pána urazíš. Dobře víme že máš pod podlahou dva tucty dukátů jako věno pro Anču, tak se nedělej. No co na mě čučíš? Tady se neutají nic,” zakončil kousavě Robin.
“Složíme se a zaplatíme, co ráčíš, pane Gionele,” ukončil spor v zárodku Vajda.
“Řekněte mi teď, mužové, zda-li nestvůra někoho z lidí pokousala?” promluvil cizinec.
“Co jeho drápy schvátily, to nepustil, bastard!” procedil skrz sevřené zuby Robin.
“Neptám se zbůhdarma, může se stát, že člověk, jehož krev se dostane do kontaktu se slinami či krví lykantropa, sám touto chorobou onemocní a stane se vlkodlakem. Ačkoli je tato nakažlivost privilegiem spíše vyšších lykantropů, jako jsou kočkovité šelmy nebo bengaluzové, je dobré mít se na pozoru.”
“Vašnosto, dovol mi přerušit tvý učený proslovy a optat se na to, co mi vrtá palicí.” Tón dědy Vavřince byl velmi uctivý, což bylo nezvyklé. “Jakto, žes furt živ a zdráv, zatímco každý neřád, co ti zkřížil cestu, nedožil příštího slunéčka východu?”
“Baže, pověz nám, pane, jak nestvůry vlkodlačí lovíš?” dychtivě se optal Robin.
“A umíš také s rusalkami či blátožrouty zatočit?” přeptal se rýmou nakřáplým hlasem Vajda.
“A s bajziliškem?!” vyhrknul Irban.
Ticho zhoustlo očekáváním odpovědí tajemného muže.
“K první otázce. Přežívám, protože mi štěstí přeje a jak lovím lykantropy? Nejdříve je nutno vlkodlaka přilákat. Jako návnadu používám statného chasníka hmm… asi jako ty!” smích jako šelestění listí ve větru.
“Tfuj! Divný humor máš, pane,” ošil se Machta.
“Dobrá, řekněme tedy, že za ta léta co vlky lovím, dobře znám jejich zvyky, vím jak uvažují, co si myslí. A k poslední otázce; jsem lovec lykantropů, nikdy nezabíjím jiné tvory, pokud mne nepokládají za hlavní chod svého oběda.”
Všichni chasníci chápavě pokyvovali hlavami a zdrželi se dalšího vyzvídání. Až na Vavřince.
“Kdy vyrazíš lovit škůdce, pane Gionele?”
“Až zaplatíte. Ne, ty stříbrné si nechte - ve zlatě!”

Durnik hbitě jako lasička sklouzl ze stoličky a rozběhl se ke své skrýši. Musel se připravit.

Krok, krok. Opatrné našlapování doprovázené tichým křupáním zmrzlé, jinovatkou ověnčené trávy. Krok. Smysly zbystřené, vybičované napětím. Dalších několik kroků. Poslouchá. Pomalu se nadýchne. Pozorně zkoumá zachycené pachy. Vzduch je mrazivý, při vydechnutí se mu páří od úst. Dávno utichly zvuky vesnice.  Pevný luk skládaný se dřeva a rohoviny v sevřené ruce dodává odvahu. Tětiva svírá šíp se stříbrnou hlavicí s dvojitým zpětným hákem. Několik desítek kroků. Ticho již není úplné, je tříštěno hlasitým bubláním potoka. Ví o mě, uvědomí si. Už o mě ví, ale neuteče. Nikdy neutíkají, než zjistí, že je pozdě. Ale pak už to nejde.
Na sněhu nejsou žádné stopy. Je na místě. Zabodne do země kopí. Čeká.
O několik minut později zachytí hned několik pachů. Trochu ho to zmate. Pach vlkodlaka, tím si je jist, druhý pach je překryt vůní koření, snad lidský? A třetí… ovce? Nezbývá čas na údiv, nepřítel přichází.
Obrovské šedé tělo se neslyšně míhá mezi vysokými sosnami, přibíhá na dostřel. Lovec míří. Vlk běží velmi rychle a krouží kolem mýtiny, na níž muž stojí. Lovec sleduje pohyb zvířete, míří. Vlčí tělo. Strom. Křoví. Vlčí tělo. Strom. Pustí šíp. Minul? Odpoví mu bolestné vyštěknutí. Zasazuje do tětivy další šíp. Kruh ve kterém vlk lovce obíhá se začíná prudce zmenšovat. Sleduje zvíře. V tom něco zašelestí za jeho zády. Leknutí. Prudce se otočí a vystřelí do křoví vzdáleného ani ne dvacet sáhů. Šíp hvízdne. Proboha!!! Z křoví se potácí hadrový panák, karikatura dítěte. Od hlavy až k patě zabalená v ovčí kůži, která na pravé straně hrudníku začíná rychle rudnout. Překvapený výraz v očích. Podlomí se jí kolena. Pouští z ruky dřevěný meč.  
Prudký úder do zad srazí lovce na zem. Nesmírná bolest vystřelí celým tělem. Hluboká rána roztrhla sval o a obnažuje levou lopatku. Muž však nezůstává ležet a rychle se vymrští ze země. Ani vlkodlak netuší kde se vzali v rukou člověka, který už měl být mrtvý, dvě dlouhé dýky.  Krátké zaváhání vlka – jakto že žije?! Muž se mihne kolem obrovského těla. Zvíře zaskučí a odskakuje dobrých sedm sáhů. Z boku mu trčí dýka, která pálí jako oheň.
Na mýtinu vybíhá další postava. Lovec se jen na vteřinu odvrátí od zraněného vlka. Řítí se na něj bílá žena s poletujícími vlasy, vypadá jako bájná valkýra, napadne ho, dívka v ruce svírá úzký nůž. Instinkty převládnou. Dříve než se lovec otočí zpět k vlkodlaku, mrští poslední dýku. Tři svištivé obraty čepele ve vzduchu ukončí tlumený zvuk, když ostří proniká svalovinou. Křik utichá. Dopad lehkého těla ztlumí vrstva sněhu. Vlk neutíká. Vrhá se k poslednímu zoufalému výpadu. Teď je nejnebezpečnější, uvědomí si lovec a vytrhne ze země kopí. Čeká až do posledního okamžiku. Zvíře skočí.  Muž zapře oštěp do země a přikrčí se. Ratiště zapraská a zlomí se. Obrovské tělo jej pod sebou pohřbí. Zalije ho horká krev.

Obrovský vlk se začíná měnit, pomalu se zkracují drápy, chlupy se vtahují do bledé kůže, ostré tesáky zajíždějí do dásní, protáhlá morda se zkracuje; vše se mění, jen oči zůstávají stejné. Těžce oddychující lovec odvaluje stranou krvácejícího muže proklátého kopím. Poražený vlkodlak.  V očích bledého, nahého člověka se zračí údiv, zmatek, snad jiskra pochopení? Rukama svírá pahýl ratiště trčící z prsou. Zachroptí. Krev na rtech tvoří bublinky. Lovec však ví na co se ptá. Ptá se: “Proč?” Vždycky se ptají. A on jim nikdy neodpoví.
Přelétne zrakem mýtinu, mozaiku krve a bělostného sněhu, malířské plátno smrti.

Durnik necítí bolest. Vidí, že se nad ním sklání nějaký muž. Lovec, uvědomí si, vypadá na čtyřicítku, má rozcuchané krátké vlasy již notně prokvetlé šedinami a černé krátce zastřižené vousy; obličej pokrývají čmouhy od krve. Hluboké zelené oči si ho prohlížejí, není před nimi kam utéct. Muž pohybuje rty, asi  mluví. Nech mě být. Říkej si, co chceš, mě to nezajímá. Poslechnu si tě, až se vyspím, jo?
Netřes se mnou!
Durnik ucítí prudkou bolest, když mu cizinec vytahuje z rány šíp. Jémine, to bolí! Vzlykne. Najednou slyší a také cítí. Zoufale vykřikne: “Maminko!”

Lovec šíp zahodí, a pomalu, aniž by se dotknul blyštivých přezek kamizoly, si ji přetáhne přes hlavu. Odloží toulec. Sundá si pobité rukavice z kůže a opatrně, aby nezavadil o stříbrné bodce, je odkládá opodál.
Stojí a hledí na umírajícího chlapce. Co teď, slzy? Nepřicházejí, přestože cítí bolest. Hrubým tichým hlasem řekne: “Je mi to líto.” Připadá si velice hloupě, říci jen - lituji - a odejít. Chvilku váhá.

Durnik se dívá na nehybně postávajícího muže, až mu úplně zmizí v mlze. Celý svět obestírá mlha. Kolem hlavy se mu honí neskutečné siluety statečných rytířů z pohádek a zvou jej mezi sebe. Přidej se k nám! Do zářícího zámku v mlze. Něco se děje. Přízrační rytíři ustupují a rozplývají se, jejich středem přichází obrovská kočka. Rys. Jéje! Jde rovnou k Durnikovi. Přiblíží se k jeho obličeji, až cítí omamnou vůni dechu šelmy. Z úst jež by naráz spolkly dospělého zajíce se vysune růžový jazyk a začne lízat, čistit a léčit tu ohavnou díru, co má Durnik v prsou. Pozvolna přichází úleva a nepoznaná síla, život. Durnik ví, že se nemusí bát a tak se jen pokojně dál dívá do uhrančivě zelených očí šelmy.