Pavel Renčín

NOVÁ VERZE - původní najdete hned pod touto

Robert Frič pohlédl na zkrvavené tělo své mrtvé ženy a upustil na zem bronzovou sošku Napoleóna, kterou třímal ve zpocené ruce. Předmět dopadl s hlasitým zaduněním vedle Mariiny pravé nohy. Jak se to mohlo stát? Hřbetem ruky si setřel z čela pot a s nepřítomným pohledem dopadl ztěžka do pohodlného čalouněného křesla.
Ona by to udělala. Vážně by se s ním rozvedla a pak by u soudu předložila ty fotky a vysoudila by na něm všechny jeho těžce vydělané milióny. Tohle nemohl dopustit. Zhluboka se nadechnul a pak všechen vzduch vytlačil z plic zase ven. Tohle pomohlo. Dobře, co teď? Začal uvažovat. Musí se zbavit jejího těla. To v první řadě. Spočinul pohledem zpátky na Marii.

Bývala krásná. Když se s ní před dvaadvaceti lety seznámil na jenom večírku, nemohl se na ni vynadívat. V jejích modrých očích by se mohl koupat celý den a ty její plavé vlnité vlasy musely být utkány přímo ze slunečních paprsků. Tak rád je hladíval. Nikdy necvičila, jedla, na co měla právě chuť, a přesto obvod jejího pasu ji tiše záviděla každá žena v okolí. Ty časy už byly ale pryč.
Marie onemocněla. Před dvěma lety začala mít problémy se štítnou žlázou a pak se dostavily další komplikace. Ztloustla. Zlaté vlasy ztratily svůj lesk. Ty bezedné studánky v jejích očích náhle vyschly. Už to nebyla jeho Marie. Tuhle cizí a ošklivou ženu si Robert nevzal. Během těch dvou let ji přestal milovat, ba co víc, začal se na ni koukat s odporem. Přestal ji brávat do společnosti. Styděl se za ni. Nechával ji doma a tajně doufal, že až se vrátí domů, ona už tam nebude. Jenže tohle přání se mu nikdy nesplnilo a pak potkal Kamilu.
Kamila byla jako hříšný anděl. Stejně krásná jako kdysi Marie, možná ještě krásnější. Miloval, jak se smála. Miloval, jak se oblékala, a miloval, jak si pohrávala se svými voňavými černými vlasy. Nedokázal na ni přestat myslet. Byla jako zhmotnělý sen.
Marie by to všechno zkazila. Tajně si za jeho peníze najala detektiva a nechala ho sledovat. A pak mu před dvěma dny ukázala ty fotky. Jak se mohla snížit k něčemu takovému? Vyčetla mu, že už o ni nemá zájem, že je povrchní a že jí přece něco slíbil, když se brali. Robert byl k těmhle řečem hluchý. Už ji prostě nemiloval a to bylo vše. Řekl jí, že se s ní rozvede a že je mu odporná. Prostě to z něj vyletělo a už to nešlo vzít zpět. Marie se rozplakala. Pak mu oznámila, že ty fotky ukáže jeho známým a že je taky použije u soudu. Řekla mu, že ho oškube do posledního halíře, za to jak jí ublížil. To nemohl dopustit.

Robert se vyčerpaně postavil. Musí se jí zbavit. Kamile o tom nic neřekne. Nikdo se to nesmí dozvědět. Řekne, že se s Marií pohádali, že od něj utekla a že nemá tušení, kde by mohla být. Kdo mu dokáže, že to není pravda? Nikdo.
Bude ji muset do něčeho zabalit. Začal přemýšlet. Náhle jím prostoupil podivný chlad. Byl to jen okamžik, ale i přesto se začal třást po celém těle. Oklepal se a zachmuřeně se rozhlédl kolem sebe. Už to přešlo. Svíravý pocit okolo žaludku pomalu ustoupil. Nahnul se nad Mariino tělo a ve stejném okamžiku mu po zádech přeběhly ledové prsty. Robert nadskočil. Srdce se mu rozbušilo. Začínám bláznit. Pomyslel si. Olíznul si vyprahlé rty a přešel k domácímu baru. Potřeboval panáka. Když si naléval do skleničky svou oblíbenou značku prvotřídní whisky, přistihl se, že se mu třesou ruce. Pohlédl zpátky na Marii a v tom okamžiku mu vypadla sklenička s drahocenným mokem z ruky.
„Pane bože,“ zašeptal v úděsu a přečetl si nápis v krvi, napsaný neviditelnou rukou. NAVĚKY! Robertovi se podlomila kolena. „Co to má znamenat?“ vykřikl podlomeným hlasem. Zlatý prsten na jeho ruce nepříjemně ztěžknul. Robert ho nepřítomně sevřel v prstech levé ruky a protočil jím kolem své osy. A pak mu to došlo. NAVĚKY! To řekl Marii, když si vyměňovali prstýnky. Blbost! To přece není možné. Jak s ním může komunikovat? Je mrtvá a hotovo. Znovu se rozhlédl po místnosti. Proč měl pocit, jako by tu nebyl sám? Opakovaně sjel pohledem na Mariino tělo. Nápis byl pryč. Kam zmizel?
„Tak a dost!“ přikázal si. Musí se jí zbavit. Do čeho ji zabalit? Vešel do ložnice a otevřel skříň s ložním povlečením. Vytáhnul dvě hedvábná prostěradla a skříň zase zavřel. Na okamžik ho napadlo, jestli není tak drahého povlečení škoda, pak si ale uvědomil, že nic lepšího asi nevymyslí a vykročil směrem z ložnice. Právě procházel kolem velkého zdobeného zrcadla, když v něm periferně zahlédl jakýsi nepatřičný pohyb. Pohlédl do něj a vylekaně se zastavil. Byl to jen zlomek vteřiny, kdy v něm spatřil svou ženu namísto sebe, ale byl si jist, že to byla ona. Musí ven, na čerstvý vzduch. Odhodil prostěradla, v hale na sebe spěšně navlékl kabát a vyběhl před dům. Dveře pečlivě zamknul a s uvolněným výdechem se o ně opřel zády. Potřebuje se uklidnit. Věděl přesně, co mu pomůže.
Před domem parkovalo jeho auto. Nablýskané BMW. Sednul za volant a otočil klíčkem v zapalování. Motor tiše zapředl. Může ji tam takhle nechat? Na chvíli snad ano. Bez zjevné příčiny mu znovu přeběhl mráz po těle. Šlápnul na plyn, a aniž by se ohlédnul, opustil svůj pozemek.
Viděl ji. Kdykoli zastavil na křižovatce, stála na chodníku a s obličejem postrádajícím jakýkoli výraz ho nehybně sledovala. Kdykoli se podíval do zpětného zrcátka, její oči tam na něj už čekaly. Byla všude. Paní venčící psa před svým domem. Řidič vedlejšího automobilu. Dokonce i figurína ve výloze obchodu se značkovým prádlem. To všechno byla Marie. Zlý sen.

Kamila Müllerová byla doma ve svém apartmánu ve dvanáctém patře nového moderního domu pro lidi z vyšší třídy. Teď stála v koupelně před zrcadlem a s úsměvem na rtech si sušila fénem vlasy. Všechno se dařilo. Byla sama se sebou nad míru spokojená. Ten boháč jí zobe z ruky. Tu svou pitomou ženu brzy opustí. Už jí to řekl. Stačilo jen trochu přitlačit na pilu. Za chvíli bude mít tolik peněz, že nebude vědět, co s nimi. Jak to tihle vypatlaní dědci dělají? Stačí jim strávit chvíli na burze a už jsou v balíku. Pokrčila rameny. To je fuk. Tomuhle ona nikdy nerozuměla.
Náhle se ozval zvonek u dveří. Kamila nazvedla obočí. Nikoho nečekala. Odložila fén, shodila ze sebe ručník a navlékla na sebe saténový župánek v barvě lila. Znovu zvonek.
„No jo, už jdu. Snad nehoří?“ zavolala z koupelny. Pak přicupitala do předsíně a otevřela dveře od svého apartmánu, zaplaceného z peněz jejího milence.
Dovnitř vpadl uřícený Robert a zabouchnul za sebou dveře. Pro jistotu otočil bezpečnostním zámkem, i když si nebyl vůbec jistý, proč to vlastně dělá.
„Robe,“ vyhrkla překvapeně. „Co tu děláš? Nemáš být u své ženy?“
„Potřeboval jsem tě vidět,“ prohlásil horečnatě a nečekaně ji objal.
„Co se stalo? Nevypadáš dobře,“ nadhodila Kamila a napjatě čekajíc na odpověď, jemně se od něj odtáhla.
„Já ji zabil,“ dostal ze sebe a čekal na Kamilinu reakci.
„Cože? To nemyslíš vážně.“ nemohla uvěřit svým uším. „To je vtip, že jo?“ dodala a doufala v kladnou odpověď.
„Ne, není to vtip. Myslím to vážně,“ řekl. „Ale to není všechno. Mám dojem, že není tak úplně mrtvá. Pořád je tady.“ pronesl a nejistě se rozhlédnul kolem sebe.
„Ty jsi zešílel,“ řekla zamračeně. „Já ti nerozumím. Co mi to tu vykládáš? Tak je mrtvá nebo není?“
TY! Mariin hlas náhle zavibroval ve vzduchu. Kamila vyjekla a přitiskla si ruku na ústa.
„Roberte!“ zaječela a ukázala prstem přes jeho rameno. Robert se s očima vytřeštěnýma otočil. V tu chvíli by se v něm krve nedořezal. Stála tam. Šedobílý pulzující přízrak. Duch jeho ženy.     TY! Ozval se znovu Mariin hlas nesoucí se odevšad a zároveň odnikud, ze všech stran současně.
„Marie,“ zaskuhral Robert jméno své ženy a pocítil, jak se k němu zezadu přitiskla Kamila. Duch zaječel vysokým a nepřirozeným výkřikem plným zoufalství i hněvu zároveň. Na kratičký okamžik to vypadalo, že se roztrhne ve dví a náhle začal neuvěřitelně rychle kmitat po pokoji a ničit vše, co se dostalo do jeho blízkosti. Obrazovka nového plasmového televizoru vybuchla v ohňostroji střepů a jisker. Její torzo se roztavilo v černou, beztvarou hmotu. Vzduch zaplnil těžký pach spáleného plastu. Několik knih vylétlo z police jako hejno vyplašených ptáků a v cárech roztrhaných papírů, pak nešťastně dosedaly na praskající a vzdouvající se podlahu. Kusy nábytku byly nadpřirozenou silou zvedány ze země a mrštěny proti zdem. Křišťálové sošky ve vitrínce u zdi jedna po druhé explodovaly. Stínítka lamp se zkroutila, žárovky krátce zasvítily a hned poté se rozletěly do všech stran.
Kamila se s hysterickým křikem zamknula v koupelně. Robert zůstal stát v rohu pokoje jako přikovaný. Před létajícími úlomky předmětů si musel zakrýt obličej. Nemohl tomu uvěřit. Duch se k němu vztekle přiřítil. Promiň. Napadlo ho.

Kamila stála zavřená ve sprchovém koutě a ani nedutala. Duch. Opravdový duch. Na tohle nikdy nevěřila. Před chvílí slyšela Roberta křičet a žadonit o slitování, ale teď už se vedle rozhostilo ticho. Ještě chvíli počkala. Nic se nedělo. Co se asi stalo? Nesměle vystoupila ze sprchy a přešla ke dveřím od koupelny. Opatrně a hlavně co nejtišeji odemknula dveře a úzkou mezírkou vyhlédla ven.
Za dveřmi spatřila na zemi kusy rozbitého zrcadla a jinak nic. Pootevřela dveře více a konečně viděla celou spoušť, kterou duch po sobě zanechal.
„Ach ne,“ zaskuhrala, když zjistila, že ani jeden kus nábytku a dokonce ani nic jiného z vybavení jejího apartmánu ten šílený masakr nepřečkalo v celku. Vyšla z koupelny a začala se ohlížet po Robertovi či duchovi. Pak ho zahlédla. Stál k ní zády a vypadalo to, že se kochá panoramatickým výhledem z ohromného okna.
„Roberte?“ hlesla potichu. Otočil se. „Díky bohu, že jsi v pořádku,“ řekla uvolněně a rozběhla se k němu, dojata, že její investice nezaznamenaly žádnou újmu. Doběhla až k němu a vesele ho objala.
„Kde je? Odešla?“ zeptala se s napětím v hlase.
„Proč?“ řekl Robert.
„Zajímá mě to. To byl vážně Mariin duch. Nemůžu uvěřit, žes ji opravdu zabil. Co řekneš, až tě bude vyslýchat policie?“
„Proč jsi mi to udělala? Ty děvko!“ vykřikl Robert a chytil ji pod krkem.
„Roberte…“ zachrčela nevěřícně Kamila.
„Ty děvko. Proč jsi mi ho vzala?!“ zasupěl Robert. Kamila se mu vytrhla.
„Pane bože,“ řekla a rozkašlala se. „To ne,“ zaskuhrala a začala lézt po čtyřech pryč od posednutého muže. Mariin duch uchopil Robertovýma rukama převrácenou židli.
„Prosím tě, ne,“ řekla Kamila a v obraně vztáhla ruku. Těžká židle tuto překážku lehce překonala a udeřila ji tvrdě do hlavy. Kamila padla bezvládně na koberec. Robertovy paže, držíc židli, udeřily ještě několikrát. A pak, když měl Mariin duch jistotu, že je po všem, vystoupil z Robertova těla.
Robert zalapal po dechu. Upustil židli a přímo před sebou spatřil znetvořené Kamilino tělo. Už jí nebylo pomoci. Nešťastně vykřikl a padl vedle Kamily na kolena. Vzal do rukou její jemnou ručku a přitiskl si ji s pláčem k hrudi. Všechno to viděl. Viděl, co udělal, ale nemohl tomu nijak zabránit. Mariin duch to nedovolil. Donutil ho jen přihlížet.
„Jsi šťastná?!“ vykřikl Robert zoufale a pohlédl na Mariina ducha. „Zabij i mě! Můj život už nemá smysl,“ prohlásil v afektu. Mariin duch tiše vzdychnul a během okamžiku se rozplynul. Robert vstal od těla své milenky a odešel do kuchyně. Tam uchopil ten nejostřejší nůž, co našel a namířil si jej na zápěstí. Teď už nemělo smysl žít. Ne, bez Kamily. V tom místností zavanul ledový chlad. Robert se otočil.

„Všechno je to tvá vina,“ zaječel Kamilin duch stojící jen kousek od něj. „Vzal jsi mi život. Já si vezmu ten tvůj,“ zazněl mu její hlas v hlavě a než stačil šokovaný muž jakkoli zareagovat, vstoupila Kamila do jeho těla. „A ty prachy jsou moje,“ usmála se jeho ústy a nůž uklidila zpátky na své místo.

PŮVODNÍ VERZE

Robert Frič pohlédl na zkrvavené tělo své mrtvé ženy a upustil na zem bronzovou sošku Napoleóna, kterou třímal ve zpocené ruce. Předmět dopadl s hlasitým zaduněním vedle Mariiny pravé nohy. Jak se to mohlo stát? Hřbetem ruky si setřel z čela pot a s nepřítomným pohledem se svalil do pohodlného čalouněného křesla.
Ona by to udělala. Vážně by se s ním rozvedla a pak by u soudu předložila ty fotky a vysoudila by na něm všechny jeho těžce vydělané milióny. Tohle nemohl dopustit. Zhluboka se nadechnul a pak všechen vzduch vytlačil z plic zase ven. Tohle pomohlo. Dobře, co teď? Začal uvažovat. Musí se zbavit jejího těla. To v první řadě. Spočinul pohledem zpátky na Marii.

Bývala krásná. Když se s ní před dvaadvaceti lety seznámil na jenom večírku, nemohl se na ni vynadívat. V jejích modrých očích by se mohl koupat celý den a ty její plavé vlnité vlasy musely být utkány přímo ze slunečních paprsků. Tak rád je hladíval. Nikdy necvičila, jedla, na co měla právě chuť, a přesto obvod jejího pasu ji tiše záviděla každá žena v okolí. Ty časy už byly ale pryč.
Marie onemocněla. Před dvěma lety začala mít problémy se štítnou žlázou a pak se dostavily další komplikace. Ztloustla. Zlaté vlasy ztratily svůj lesk. Ty bezedné studánky v jejích očích náhle vyschly. Už to nebyla jeho Marie. Tuhle cizí a ošklivou ženu si Robert nevzal. Během těch dvou let ji přestal milovat, ba co víc, začal se na ni koukat s odporem. Přestal ji brávat do společnosti. Styděl se za ni. Nechával ji doma a tajně doufal, že až se vrátí domů, ona už tam nebude. Jenže tohle přání se mu nikdy nesplnilo a pak potkal Kamilu.
Kamila byla jako hříšný anděl. Stejně krásná jako kdysi Marie, možná ještě krásnější. Miloval, jak se smála. Miloval, jak se oblékala, a miloval, jak si pohrávala se svými voňavými černými vlasy. Nedokázal na ni přestat myslet. Byla jako zhmotnělý sen.
Marie by to všechno zkazila. Tajně si za jeho peníze najala detektiva a nechala ho sledovat. A pak mu před dvěma dny ukázala ty fotky. Jak se mohla snížit k něčemu takovému? Vyčetla mu, že už o ni nemá zájem, že je povrchní a že jí přece něco slíbil, když se brali. Robert byl k těmhle řečem hluchý. Už ji prostě nemiloval a to bylo vše. Řekl jí, že se s ní rozvede a že je mu odporná. Prostě to z něj vyletělo a už to nešlo vzít zpět. Marie se rozplakala. Pak mu oznámila, že ty fotky ukáže jeho známým a že je taky použije u soudu. Řekla mu, že ho oškube do poslední koruny, za to jak jí ublížil. To nemohl dopustit.

Robert se vyčerpaně postavil. Musí se jí zbavit. Kamile o tom nic neřekne. Nikdo se to nesmí dozvědět. Řekne, že se s Marií pohádali, že od něj utekla a že nemá tušení, kde by mohla být. Kdo mu dokáže, že to není pravda? Nikdo.
Bude ji muset do něčeho zabalit. Začal přemýšlet. Náhle jím prostoupil podivný chlad. Byl to jen okamžik, ale i přesto se začal třást po celém těle. Oklepal se a zachmuřeně se rozhlédl kolem sebe. Už to přešlo. Svíravý pocit okolo žaludku pomalu ustoupil. Nahnul se nad Mariino tělo a ve stejném okamžiku mu po zádech přeběhly čísi ledové prsty. Robert nadskočil a vyplašeně vykřikl: „Co je to?“ Nikdo za ním nestál. Pohlédl zpátky na Marii.
„Pane bože,“ zašeptal v úděsu a přečetl si nápis v krvi, napsaný neviditelnou rukou. NAVĚKY! Podlomila se mu kolena. „Co to má znamenat?“ vykřikl podlomeným hlasem. Zlatý prsten na jeho ruce se nesnesitelně rozehřál. Robert sykl bolestí a pokusil se ho stáhnout z prstu. Nešlo to. Prsten pozvolna vychladnul. A pak mu to došlo. NAVĚKY! To řekl Marii, když si vyměňovali prstýnky. Blbost! To přece není možné. Jak s ním může komunikovat? Je mrtvá a hotovo. Dům se otřásl v základech tak, že všechny obrazy na stěnách popadaly na podlahu. V kuchyni se ozval zvuk rozbíjeného nádobí. Hluk nečekaně utichnul a do pokoje s Mariiným tělem vpadly obrysy jejího těla, zahalené v cárech neklidné mlhy.
„Marie,“ pronesl Robert a nevěřícně zíral na ducha své ženy.
Vypadalo to, že si ho její duch prohlíží. Opovržlivě sledoval svého vraha, někdejšího muže, člověka, který kdysi býval pohledný a pokud u něj nějaká žena v současnosti něco hledala, musel to být jedině obsah jeho peněženky. Marie ho však ještě před nedávnem milovala, než to ovšem ON zahodil a sprostě pošlapal vše, na čem jí záleželo.
„Marie, prosím,“ vysoukal ze sebe Robert a třásl se přitom jak osika. Domem zazněl její nepříčetný křik. Ozýval se odevšad a zároveň odnikud. Mariin duch začal kmitat po pokoji a vztekle rozbíjel všechno, co se dostalo do jeho blízkosti. Bronzové sošky, které Robert tak rád sbíral, se tavily pod neuvěřitelným žárem, kterým na ně Mariina přítomnost působila. Knihy vylétávaly z polic jako ptáci a v cárech papírů nešťastně dosedaly na krví prosáklý koberec. Drahé křišťálové vázy praskaly a vybuchovaly v ohňostroji střípků. Robert si musel zakrýt obličej. Už to nevydržel. Otočil se a v panice uprchnul z domu. Těsně za ním se ozval pekelný jekot. On se však neohlédnul. Jeho auto naštěstí parkovalo hned před domem. Nasednul do něj. Pneumatiky zakvílely a naleštěné  BMW vyrazilo tryskem vpřed.
Dveře domu se rozletěly ve spršce skla a dřevěných třísek. Mlžné obrysy Mariina těla zaskučely a vrhly se za ujíždějícím automobilem. Na ulici před domem hystericky zakřičela nějaká žena. O kus dál začal štěkat pes. Mariin duch však nic z toho nevnímal. Jeho existence byla složena jen ze vzteku a pomsty.
Robert seděl ve stříbrném BMW a s očima vytřeštěnýma zíral na zpětné zrcátko, ve kterém zcela zřetelně viděl ducha své ženy, nepříčetně se ženoucím za ním.
„Tohle není možné,“ opakoval stále dokola. V ušních bubíncích slyšel zběsilý tlukot svého srdce. „Tohle není možné.“ Pak musel na okamžik zpomalit, aby zabránil srážce s autem vyjíždějícím z garáže a už ji měl v autě.
Mariin duch se vpil do auta a zaplnil celý jeho prostor svou přítomností. PROČ? Vyčítavá otázka mu zavibrovala kdesi uvnitř v hlavě. To se ptala ona. PROČ? Robert dupnul na brzdu a zacpal si uši. Její hlas však nešel zapudit. PROČ? Robert se rozkřičel. Dupnul na plyn a BMW poskočilo vpřed. Duch jeho ženy jakoby to nečekal a zůstal překvapeně stát na silnici. Automobil se dal na útěk.

Kamila Müllerová byla doma ve svém apartmánu ve dvanáctém patře nového moderního domu pro lidi z vyšší třídy. Teď stála v koupelně před zrcadlem a s úsměvem na rtech si sušila fénem vlasy. Všechno se dařilo. Byla sama se sebou nad míru spokojená. Ten boháč jí zobe z ruky. Tu svou pitomou ženu brzy opustí. Už jí to řekl. Stačilo jen trochu přitlačit na pilu. Za chvíli bude mít tolik peněz, že nebude vědět, co s nimi. Jak to tihle vypatlaní dědci dělají? Stačí jim strávit chvíli na burze a už jsou v balíku. Pokrčila rameny. To je fuk. Tomuhle ona nikdy nerozuměla.
Náhle se ozval zvonek u dveří. Kamila nazvedla obočí. Nikoho nečekala. Odložila fén, shodila ze sebe ručník a navlékla na sebe saténový župánek v barvě lila. Znovu zvonek.
„No jo, už jdu. Snad nehoří?“ zavolala z koupelny. Pak přicupitala do předsíně a otevřela dveře od svého apartmánu, zaplaceného z peněz jejího milence.
Dovnitř vpadl uřícený Robert a zabouchnul za sebou dveře. Pro jistotu otočil bezpečnostním zámkem, i když věděl, že mu to nebude nic platné.
„Robe,“ vyhrkla překvapeně. „Co tu děláš? Nemáš být u své ženy?“
„Jde po mně!“ vysypal ze sebe Robert.
„Cože, kdo? Tvá žena?“ zeptala se Kamila a zmateně na něj zírala.
„Jo, já ji zabil a teď jde po mně její duch,“ přiznal se. Kamila se rozesmála.
„To není legrace!“ zakřičel a divoce s ní zatřásl.
„Au, pusť mě! Zešílel jsi?“ okřikla ho a odtrhla se od něj. „Co je to s tebou?“ Na chodbě za dveřmi se ozval vzteklý křik.
„Proboha! Už je tady. Pomoz mi!“ zažadonil Robert a vyděšený, začal utíkat přes byt, co nejdál ode dveří. Dveřmi vpadnul do bytu Mariin duch. Kamila zaječela a rozběhla se bytem za Robertem. TY! Mariin hlas se nesl vzduchem. Vypadalo to, že se její obrysy rozskočí. Duch začal poletovat po bytě jako ničivé tornádo. Nic nezůstalo ušetřeno. Kamila se zamknula v koupelně. Robert zůstal stát v rohu pokoje jako přikovaný.
Duch se k němu vztekle přiřítil. Robert se rozkřičel a zakryl si rukama obličej.

Kamila stála zavřená ve sprchovém koutě a ani nedutala. Duch. Opravdový duch. Na tohle nikdy nevěřila. Před chvílí slyšela Roberta křičet a žadonit o slitování, ale teď už se vedle rozhostilo ticho. Ještě chvíli počkala. Nic se nedělo. Co se asi stalo? Nesměle vystoupila ze sprchy a přešla ke dveřím od koupelny. Opatrně a hlavně co nejtišeji je odemknula a úzkou mezírkou vyhlédla ven.
Za dveřmi spatřila na zemi kusy rozbitého zrcadla a jinak nic. Pootevřela dveře více a konečně uviděla celou spoušť, kterou duch po sobě zanechal.
„Ach ne,“ zaskuhrala, když zjistila, že ani jeden kus nábytku a dokonce ani nic jiného z vybavení jejího apartmánu ten šílený masakr nepřečkalo v celku. Vyšla z koupelny a začala se ohlížet po Robertovi či duchovi. Pak ho zahlédla. Stál k ní zády a vypadalo to, že se kochá panoramatickým výhledem z ohromného okna.     
„Roberte?“ hlesla potichu. Otočil se. „Díky bohu, že jsi v pořádku,“ řekla uvolněně a rozběhla se k němu, dojata, že její investice nezaznamenaly žádnou újmu. Vesele ho objala.
„Kde je? Odešla?“ zeptala se s napětím v hlase.
„Proč?“ zeptal se jí Robert.
„Zajímá mě to. To byl opravdový duch. Tys ji fakt zabil?“ naléhala Kamila dál.
„Proč jsi mi to udělala? Ty děvko!“ vykřikl Robert a chytil ji pod krkem.
„Roberte…“ zachrčela nevěřícně Kamila.
„Ty děvko. Proč jsi mi ho vzala?!“ zasupěl Robert. Kamila se mu vytrhla.
„Pane bože,“ řekla a rozkašlala se. „To ne,“ zaskuhrala a začala lézt po čtyřech pryč od posednutého muže. Mariin duch uchopil Robertovýma rukama převrácenou židli.
„Prosím tě, ne,“ řekla Kamila a v obraně vztáhla ruku. Těžká židle tuto překážku lehce překonala a udeřila ji tvrdě do hlavy. Kamila padla bezvládně na koberec. Robertovy paže, držíc židli, udeřily ještě několikrát. A pak, když měl Mariin duch jistotu, že je po všem, vystoupil z Robertova těla.
Robert zalapal po dechu. Upustil židli a přímo před sebou spatřil znetvořené Kamilino tělo. Už jí nebylo pomoci. Nešťastně vykřikl a padl vedle Kamily na kolena. Vzal do rukou její jemnou ručku a přitiskl si ji s pláčem k hrudi. Všechno to viděl. Viděl, co udělal, ale nemohl tomu nijak zabránit. Mariin duch to nedovolil. Donutil ho jen přihlížet.
„Jsi šťastná?!“ vykřikl Robert zoufale a pohlédl na Mariina ducha. „Zabij i mě! Můj život už nemá smysl,“ prohlásil v afektu. Mariin duch tiše vzdychnul a během okamžiku se rozplynul. Robert vstal od těla své milenky a odešel do kuchyně. Tam uchopil ten nejostřejší nůž, co našel a namířil si jej na zápěstí. Teď už nemělo smysl žít. Ne, bez Kamily. V tom místností zavanul ledový chlad. Robert se otočil.

„Všechno je to tvá vina,“ zaječel Kamilin duch stojící jen kousek od něj. „Vzal jsi mi život. Já si vezmu tvůj,“ zazněl mu její hlas v hlavě a než stačil šokovaný muž jakkoli zareagovat, vstoupila Kamila do jeho těla. „A ty prachy jsou moje,“ usmála se jeho ústy a nůž uklidila zpátky na své místo.