Novinky čtenářské dílny
Pod Rabštejnem na rozcestí
Pod Rabštejnem na rozcestí
Nemelem,nemelem
nemelem,nemelem
sebrala nám voda mlejn.
Sebrala nám všechna kola
I tu pilu s vantrokama
nemelem, nemelem
Nemelem, nemelem
Sebrala nám voda mlejn.
Lidová písnička, autor neznámý
1.2.2009
Tomáš už toho měl plné zuby. Nechápal jak mohl před dvaceti lety cestu z
Jesenice na Rabštejn nad Střelou zvládat tak jednodušše, ale odmítal si
přiznat že by za tím stály blížící se čtyricátiny, nebo snad krabička
cigaret, se kterou si za den hravě poradí. Nemělo cenu se nikam hnát, protože
do cíle mu zbývalo pár kilometrů a vzhledem k tomu, že do Rabštejna plánoval
dorazit ráno, rozhodl se utábořit. Prostor pod starou lípou, stojící na
rozcestí se k tomu vybízel a tak složil věci na hromadu a vyrazil do lesa pro dříví.
16.11.1415
„...a mlynář Vávra z důvodu neuhrazených dluhů vůči Koruně, budiž odsouzen
k zabavení veškerého majetku, včetně mlýna samotného a přilehlých polností.
Rozsudek nabývá platnosti dne 16.11. l.P.1415...“ Vávra domů nijak nespěchal.
Žmoulal rozsudek celou cestu v rozklepaných rukou a rozhodoval se jestli ho
zahodit, roztrhat nebo donést domů. Nakonec ho již poněkolikáté složil a strčil
do kapsy. Les se před ním rozevřel a mlynář věděl že za pár minut bude u mlýna.
1.2.2009
Tomášovi se zdálo že dříví už má dost a navíc se stmívalo. Chtěl se jen ohřát
a opéct si večeři. Na pokus udržovat oheň celou noc už rezignoval. Kdysi se mohl střídat s kamarády, ale ti radši vysedávají v teple bytovky u televize. Nikdy nečekal že tuhle tradiční cestu bude absolvovat sám, ale on jim ukáže. Třeba je to nakopne a za rok půjdou taky. Nasekal si třísky které přiložil na hořící březovou kůru a nůž zabodl do lípy, aby ho měl po ruce. Sledoval praskající oheň když z nedaleké louky zaslechl zpěv.
16.11.1415
Vávra vstoupil do světnice, pohled zavrtaný do země. Neslyšně se přivítal se ženou, děti už spaly.
„Co ti chtěli?“ zeptala se po krátkém váhání žena. „Jenom úřednické papírování, dej mi večeři, jsem z té cesty unavený.“ Polévka mu připadala jako ohřátá voda z nedaleké Střely, na chlebu si málem vylomil zuby.
Žena sklopila oči, nic lepšího už mesíce připravit nemohla.
1.2.2009
Zpěv se ozýval z louky zahalené mlhou a Tomáš se tím směrem vydal porozhlédnout. Když se mlha trochu rozestoupila, konečně je uviděl. Holčička ve věku možná osmi let zpívala dokola krátkou písničku a její dlouhé vlasy rozčesával chlapec přibližně stejně starý. „Je zima, nastydnete. Měli byste jít domů, rodiče vás už určitě hledají.“
Ani jeden z nereagoval. Až po chvíli se dívká zasmála a odvětila :“Ale rodiče tu jsou s námi.“
16.11.1415
Mlynář poslal ženu spát a šel se projít ven. Než se vrátil, uběhla dobrá půlhodina a v domě všichni spali. Chvíli pozoroval spící ženu. Ženu která ho milovala. Ženu která si vybrala za muže jeho a nikoho jiného. Ženu o kterou se nedokázal postarat. Polštář na jejím obličeji ji neumožnil se nadechnout. Zmítala se, ale Vávra na ní ležel celou vahou. Když poznal že je konec, připadal si o tisíc let starší. Dobelhal se do vedlejšího pokoje. Chladná sekera mu zklidnila rozklepané ruce a vrátila mu jistotu. Povlečení zrudlo dětskou krví dříve, než se jedno z nich probudilo. Alespoň si to Vávra namlouval.
1.2.2009
Ve chvíli kdy dívka domluvila, vykročil naproti Tomášovi chlapec stojící
za jejími zády. Rozšklebená rána na jeho krku mu napověděla že o tyhle děti
už se starat nemusí. Stejnou ránu doposud zakrývaly dívčiny vlasy. Tomáš se
otočil na patě a vyrazil směrem k věcem. Že jde pozdě pochopil záhy, když u ohně uviděl plačící ženu. Nehodlal čekat ani vteřinu a vyzval své kouřem zničené plíce k životnímu výkonu.
Vyhnul se ženě obloukem a utíkal dál po cestě. Když se mu do cesty postavila další postava, neměl už na výběr a zkusil se kolem ní prohnat. Mesiční svit ozářil ostří sekery a Tomáš se pokusil instinktivně vyhnout.
Klouzal po stráni. Praskající větve. Kotník v nepřirozeném úhlu. Křičící havran. Vyražený dech...
16.11.1415
Vávra upustil sekeru. Podíval se na své ruce, na kterých se mísila krev a slzy.
Vypotácel se z domu a vyrazil k lípě. Tam na něj čekala připravená oprátka do které naprosto mechanicky strčil hlavu. Podíval se prázdným pohledem na Rabštejnskou siluetu a skopl stoličku.
1.2.2009
Tomáš se nemohl pohnout a dýchal jen ztěžka. V temnotě rozeznával jen obrysy a tak se spoléhal na sluch. Slyšel každý krok blížící se postavy. Slyšel dětský zpěv. Ale neslyšel jak kolem nože který zabodnul do lípy
vyvěrá krev a stéká slabým pramínkem na cestu.
Naposledy slyšel slova té písně...
Nemelem, nemelem
nemelem, nemelem
pověsil se na větev.
Pod Rabštejnem na rozcestí
tři tělíčka leží v klestí
nemelem, nemelem
Nemelem, nemelem.
Pověsil se na větev.
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Anketa
Shout Box
RSS kanál
Komentáře
Moc dobrá povídka
takový klasický hororek. A navíc má atmosféru toho místa u Rabštejna, které moc dobře znám. Z toho mlýna jsou tam už jenom zříceniny, ale lípa je pořád monumentální.
Děkuji
Pro mě je to místo srdeční záležitost, když se přejde přes louku směrem od lípy, tak tam jsem od narození až do patnácti let jezdil na tábor, než nám to povodí zakázalo...
moc pěkné
je to trochu jako příspěvek do Rady měst v dějové podobě :-)
Koment
Ondro, moc pěkně se Ti daří držet atmosféru, má to i pointu (třebaže není tak překvapivá - ale je tam!). Zvlášť chvílemi z toho běhal po zádech mráz. Super. Dej si pozor na anachronismy, ten komentář mlynáře (v roce 1415), že byl na úřadech kvůli nějakému papírování ... myslím, že tehdy by to asi takhle neřekli, protože tehdy se ještě tolik nepapírovalo - ale možná by mě Míla Linc opravil, já na historii expert nejsem. Jediná věc, která mi nebyla úplně jasná - ten nůž zabodnutý do lípy, je to myšleno tak, že tím probudil ty duchy? Celkově velmi dobré.
Dekuji za komenář
Máš pravdu, v roce 1415 asi moc papírování nebylo, spíš jí měl nalhat něco ve smyslu že jim odložili splátky dluhů o půl roku apod. Ano, tím nožem je probudil, přiznám se že jsem si nebyl jistý, jak to do toho konce zapojit aby to bylo zřetelné a zárověň to nijak nenarušovalo text...
Líbí se mi to
Mě se to líbí, krátké, pěkné. Pointa je samozřejmě očekávatelná, ale dobrá atmosféra to vyrovnává. To s probuzením duchů pomocí zabodnutého nože jsem pochopil, paralela je hezky napsaná. Jenom, já bych se 1.února nikam přes noc nevydával, většinou je ještě sníh nebo když není, stejně je fakt zima. Jestli to je třeba ze zkušenosti, ok, ale jestli sis tam prostě vymyslel nějaké datum, tak to třeba posuň o pár měsíců dál =)
Jaj...
...to byl teda nápad číst něco takovýho ve tři ráno, když se mi nedaří usnout. Zvlášť když se fakt povedla.
Wolframe, to chození takhle na začátku února, to je jen záležitost nátury a vybavení. Neviděl bych v tom nějakou chybu.
Pěkný...
Moc často jsem to v životě nedělal, ale teď tě musím opravdu upřímě pochválit. Byl jsem překvapený, netušil jsem, že jsi schopen napsat něco takhle zajímavého a poutavého. Dobře víš, že i pro mne se jedná o srdeční záležitost a přečetl jsem to jedním dechem. Přeji ti, aby tato povídka nebyla tvojí poslední a pokud by jsi chtěl v této činnosti pokračovat, máš moji velkou podporu. A já bych si docela přál, abys pokračoval....
Líbilo se mi to :) Trošku
Líbilo se mi to :) Trošku mi to připomíná K.J. Erbena a jeho kytici. (Trošku psycho, ale my psycho rádi ;) :) moc chválím a těším se na další dílka. Máš fakt talent... střídání krátkých a dlouhých vět... prostě tak akorát. Paráda :)))
Díky
Děkuji za každý komentář, alespoň už teď vím, že tohle bude můj první, ale ne poslední pokus o povídku:)...