Pavel Renčín

Ze zápisků z vody,
které studí i hřejí,
když očima nahlédnu
až na to bezedné dno,
čtu balady mrtvých námořníků,
které mořské medúzy stáhly
do hlubin světa, o němž vědí
zasvěcené kotvy a hrstka
odvážných potápěčů…

V hlubinách spí zlo,
starší jak svět,
strašnější než lidské kostry,
a stejně nebezpečné
jako se nadechnout
bez dýchacího přístroje
tisíc mil pod mořem…

Moře promluvilo
ústy mrtvého žraloka,
jeho hlas byl hlasem
racků, kteří letěli
nad touto skvrnkou světa,
nebylo nikterak lichotivé,
ale mluvilo pravdu,
tak jako mnozí lidé
mluví lži na tomto světě
bez zástěry k bolestem druhých…

Bolest v plících,
když je zaplní voda
a roztrhne duši,
je smrtí rychlou jako
když pořádně nezaostříš
zrak v té mořské tmě
plné bílého písku,
kterému dělá společnost
Tvá prázdná schránka,
jejíž duše odplula do království Théb…

…na lodi z rákosu…