Tak jsem se rozhodla dát sem tuto svoji povídku Píseň jezera. Je to jedna z mých prvnějších povídek. Napsala jsem ji asi měsíc před svou maturitou, takže je dns už přes čtyři roky stará. Snad se vám bude líbit. Omlouvám se za formátování - špatně se mi to sem z Wordu převádělo, dělala jsem co se dalo, ale líp se mi to nepovedlo. Sally
Píseň jezera
Dnešní den je prosvícen sluncem, neměla jsem doma stání. Lákalo mne to ven na mé místo, tam k jezeru, do ráje a klidu. Hned po příchodu jsem si ale uvědomila, že to nebyl nejlepší nápad. Byli tam lidé. A že je jich hodně, celý břeh jezera je obsypaný hlavně lidem studentským, který jen co dnes obdržel celoroční zúčtování, shodil ze sebe formální oděv určený pro poslední školní den, hodil na plavky nějaké to oblečení, popadl ručník a vyrazil ze sebe smýt školní prach. Řevu a randálu je tu spousta, skupinka mých nedávno odmaturovaných spolužáků huláká právě jakousi odrhovačku a notně si přihýbá z flašek s pivem. Děti ječí, že je voda studená a že tam nepůjdou. Po chvilce řádění ve vodě, kdy je z ní tahá rodič, aby se šly ohřát, začnou pro změnu ječet, že ven nechtějí. Hned pode mnou se rozložily na dece tři holky v nejhorším pubertálním věku a začaly probírat jakýsi seriál a toho božího blonďáka, co v něm hraje hlavní roli. Vstala jsem a šipkou jsem z mého kamene, na němž jsem celou dobu seděla a pozorovala s nelibostí to hemžení kolem, vletěla do vody.
Vychutnávala jsem si tu slast, kdy tělo letí a v páteři bodají tisíce mrazivých jehliček strachu. Tato slastná a zároveň děsivá chvilka trvá jen několik krátkých vteřin, ale mně se vždy zdá, že padám celou věčnost. Pak už moje ruce rozčísnou jemnou hladinu a moje tělo zajede do jezera jako nůž do másla. Konečně úleva. Voda mne přijala do své chladivé náruče, obejmula mne jako někoho milovaného, koho už dlouho neviděla. Já jsem jí její objetí oplatila. Plavala jsem pod vodou dál, dokud mi stačil dech.
Plavala jsem do středu jezera, pryč od davu těch, kteří tohle místo kazili, znesvěcovali ho svým prázdným tlacháním a hlukem. Když jsem tu byla mimo léto, vždy tu bylo ticho. Tichá jezerní hladina mi běžela vstříc drobnými vlnkami hnanými větříkem s jarní vůní, jako by mne vítala po dlouhé studené zimě, kdy ji věznil svými okovy mráz. Zimu jsem ale měla ráda také. Břehy s ojínělými stromy dodávaly ledové ploše velebnost chrámu a já seděla zachumlaná v několika dekách na svém kameni. Či jsem přešla z jedné strany jezera na druhou ignorujíc nebezpečí, že můžu rozšířit řady utonulých hazardérů ve večerních zprávách na Nově.Vždy, když jsem sem přišla, ucítila jsem nádherný klid a mír prostupující toto místo a skrze ně i mne. Usedla jsem většinou na své místo, vystouplý kamenný trůn ve skále nad hladinou, nebo se procházela po břehu a smáčela si nohy ve vodě. Mlčela jsem a naslouchala. Naslouchala jsem sice velmi pozorně, ale slyšela jsem "jen" šumění korun stromů, zpěv ptáků a jemné šplouchání vody. Snažila jsem se zaslechnout TO znovu, ale podařilo se mi to jen několikrát a vždy jen velmi slabě a jen na kratičkou chvíli.
Vlnka mi laškovně cákla do obličeje a já musela vysmrkat vodu z nosu. Usmála jsem se a rozčeřila při dalším záběru paží povrch vody jako vlasy.
Nejzřetelněji jsem to slyšela poprvé. Bylo mi tenkrát deset, holky se mi znovu posmívaly, že si s nimi nechci hrát na svatbu a na obchod a začaly po mně házet kamením, když jsem prohlásila, že jsou to hloupé dětinské hry. Utíkala jsem pryč od nich, které za mnou pokřikovaly, že jsem divná, od nich, které mne vždy tahaly za mé plavé vlasy a vysmívaly se mi. Utíkala jsem dlouho, až jsem se zastavila na kopci a přede mnou se objevila zelenomodrá hladina. Setřela jsem si slzy z očí a bez pohnutí obdivovala zvláštní sytý odstín vody. Otec mi nikdy neřekl, že je tu jezero, nikdy jsme u něj spolu nebyli.
Pomalu jsem scházela dolů a nespouštěla přitom oči z jezera. Sešla jsem až na menší písčitou pláž u vysoké skalní stěny. Z ní vystupovalo ve výšce asi pěti metrů přirozené sedátko. Cesta k němu nebyla jednoduchá, jednou se mi smekly obě nohy a já několik nekonečně dlouhých vteřin visela na skále. Potem mokré ruce se mi smekaly a já zoufale šmátrala nohou po opoře. Našla jsem ji v poslední chvíli, dodnes nevím, kde se ve mně vzalo tenkrát tolik síly, že jsem se udržela. Věděla jsem, od okamžiku kdy jsem můj trůn uviděla, že se naň musím posadit. Prostě musím. Nepřipustila jsem si, že bych se k němu nedostala, ani v okamžiku, kdy mi podjely nohy a celým mým tělem projel paralyzující šíp úleku. Když tak nad tím teď, s odstupem několika let přemýšlím, myslím, že to byla právě ta má umíněnost, která dala sílu mým rukám.Celá špinavá a s odřeným kolenem jsem se poprvé posadila s triumfálním pocitem na můj kámen. Zatajil se mi dech, jako u vytržení jsem sledovala hru slunečních paprsků na hladině. Voda mi připomínala tekuté zlato, vzduch voněl jarem. A tehdy, tehdy jsem TO zaslechla. Ozvalo se TO v mém nitru, jako by někdo naráz jemně rozezvučel skryté struny nádherně naladěného hudebního nástroje ve mně. Hudba nabírala pomalu na síle. Potom jsem uslyšela sbor tak jemných hlasů, že byly jen velmi těžko postřehnutelné uchem. Já je však slyšela svým nitrem a v něm. Nerozuměla jsem sice, o čem zpívají, přesto jejich zpěv rozezněl v mém srdci silnou touhu po volnosti, úplné svobodě a blaženosti. Tato slova to ale nevystihují, slova nikdy nemohou popsat pocity a touhy našeho srdce. Jsou na to příliš chudá, chybí jim ten prožitek, který právě dělá pocit pocitem. Každý popis něčeho takového vyzní plytce a já nechci, aby tohle tak znělo.Tato Píseň jezera, jak jsem TO pro sebe pojmenovala, mi učarovala. Toužila jsem ji po jejím náhlém skončení slyšet znovu a znovu pořád dokola. Chtěla jsem, aby nikdy neskončila. Toužila jsem stát se tou písní. Rozběhnout se s jejími tóny po jezerní hladině a březích do celého světa a z něj dál do vesmíru. Od té doby jsem se vracela sem a doufala, že ji zase uslyším a pochopím. Zaslechla jsem ji ještě několikrát, ale byl to jen záblesk, který zmizel tak rychle, jak se objevil. Trávila jsem u jezera skoro všechen volný čas, stranila se spolužáků, stejně mne nikdy nepřijali mezi sebe. Byla jsem jiná, tak jiná.Mí vrstevníci se mi vysmívali už od dětství, mým plavým do pasu dlouhým vlasům, mléčně bílé pleti, která se nikdy neopálila a mé křehké postavě. Nic z toho mi nevadilo, jen jsem se na ně usmívala, když po mně plivali své posměšky. Klidně jsem se jim dívala do očí. Nikdy můj pohled nesnesli a hned sklopili zrak. Mé velké oči děsily téměř každého, děti i dospělé. Občas i mého otce, který se to vždy rychle a neobratně snažil skrýt. Mé oči mají barvu jezerní hladiny. Mají i mrazivou hloubku jezera a každému, kdo se do nich na delší dobu zadíval, se zatočila hlava a měl pocit, že klesá dolů. Stranili se mne, báli se mne. Tak si lidé našli něco, čím mne ranili, mou matku. Nikdy jsem ji neviděla, táta o ní nikdy moc nemluví, jen že byla krásná a já vypadám, jako bych jí z oka vypadla. Umřela prý krátce po mém narození. Lidé si ale šuškají, hlavně přede mnou abych je slyšela, že byla tak divná jako já. Nezemřela prý, ale zmizela. Vymysleli si o ní spoustu historek, které podstrčili svým dětem za skutečnost. A já od té doby neměla klid, dokud nevyrostli mí spolužáci z věku pubertálních provokací. Táta mi vždy utíral slzy a utěšoval mne, byl z toho ale nakonec vždy smutnější než já, tak jsem přestala plakat, abych ho zbytečně netrápila. Naposledy jsem plakala toho dne, kdy jsem poprvé přišla k jezeru. Od té doby nedokázali mí trapiči přijít s čímkoli, čím by mne dostali. Vzpomněla jsem si vždy na Píseň jezera, podívala se jim do očí a usmála se na ně. A oni po chvíli vztekle sklopili zrak a odešli. Blížila jsem se ke středu jezera, zbývalo mi asi tak sto metrů. Lidé byli daleko. Málokdo je tak dobrý plavec, aby přeplaval jezero, já jím jsem. Položila jsem se na vodu a ona mne kolébala jako matka dítě ve svém náručí, jemně a něžně. Teď, zaslechla jsem ji, Píseň jezera je zpět. Ne, je zase pryč, asi se mi to jen zazdálo. Tak ji toužím slyšet. Otec neměl vůbec radost, když jsem mu vyprávěla o jezeru. Nechtěl, abych tam chodila. Nejprve se mi to snažil zakazovat, ale když viděl můj zoufalý obličej a prosící ruce, odvolal svůj zákaz. Několikrát mi sice ještě vytkl, že jsem tam příliš často a že bych měla mít i nějaké přátelé, ale nakonec vzdal i to. Mnohokrát jsem mu říkala, ať jde k jezeru se mnou, ale vždy odmítl. Nikdy jsem ho u jezera nepotkala, vlastně k jezeru moc lidí nechodí kromě letních prázdnin, kdy je plná pláž. Lidé nemají jezero rádi, myslím, že se ho bojí. Duše se mi naráz rozezněla jasnými tóny. Nezdá se mi to. Píseň jezera prostupuje celé mé já a já se v ní rozplývám. Jsem vyladěným znějícím nástrojem. Nevnímám už své tělo a sebe, už není já. Je jen Píseň jezera a já jsem jí. Zníme spolu jasně a nádherně, splýváme a tvoříme jedno nedělitelné. Kloužu po vodní hladině v tónech písně, dál do okolí jezera, do celého světa a z něj dál letím nekonečnými hlubinami vesmíru...
Najednou mi něco řeklo, ať se rychle ohlédnu za sebe. S nevolí jsem se otočila a uviděla své tělo mizející pod vodní hladinou. Mé uvolněné já se leklo, seskočilo z výšin do vody a snažilo se dostihnout tu hmotu, která tvořila mé tělo.
Klesá rychle, musím být už ve velké hloubce voda je tu už velmi tmavá.
Vstupuji zpět do těla. Přichází bolestný nádech a já mám okamžitě plíce plné vody. Dusím se, snažím se plavat nahoru ke slunci. Vím, že nesmím dýchat, ale nemám žádný vzduch, točí se mi hlava.
Musím nahoru! Cítím, že mé tělo slábne. To je konec, prolétlo mi hlavou.
Jezero, nezabíjej mne, křičím v duchu. Jsi můj jediný přítel, chtěla jsem se jen stát tvou písní. Zatmělo se mi před očima. Pomoz mi prosím! Prasknou mi plíce, už nemůžu nedýchat, instinkt už nechce poslouchat hlas rozumu, který ho zapřísahá, aby ještě chvíli vydržel, a velí mi se nadechnout. Cítím, že pomalu ztrácím vědomí, tak tohle je ten konec...
Píseň jezera mne zaplavila rychlostí příbojové vlny.
Před očima se mi zablesklo, viděla jsem před sebou velké ruce, které mne odněkud táhly a pak hned člověka v bílém, kterému patřily, a já strašně křičela.
Přišel další záblesk, pila jsem mléko z flašky a někdo mne jemně pohupoval. Střih padám ze stolu na zem a v příští chvíli začnu strašně řvát, protože mne moc bolí záda a hlava. Někdo ke mně spěchá a zvedá mne.
Táta, jeho usměvavá tvář.
Objeví se přede mnou vánoční stromeček a pod ním má vytoužená tříkolka.
Jezero, znovu ho vidím poprvé.
A jeho píseň, slyším Píseň jezera.
Táta, kde se tu vzal. Volá mne zpátky.
Tati!
Vznáší se nad hladinou a prosí mne, ať se vrátím zpátky, zpátky k němu.
Ale je tu ještě někdo, tam dole na dně jezera, kam se rychle blížím, na mne někdo čeká.
Cítím to. Ve tmě na dně tuším nějakou postavu. Vidím z ní jen nezřetelný obrys. Znám ji, moc dobře ji znám, cítím to. Kdo je to? Vychází mi vstříc. Snažím se vzpomenout si, kdo to může být. Vím to, jen nemohu vyslovit to jméno, mám ho na jazyku. No, to je přece, přece.
Zatracená tma, chci ji vidět. Najednou ucítím její tak dobře známou vůni. Vztahuje ke mně ruku štíhlou a jemnou. Za chvíli se mi rozštěpí nitro, bolestí z přemýšlení a nemohoucností přijít na to, kdo to je. Proč klesám tak pomalu? A proč je tu taková tma? V té chvíli mne oslepilo zářivě bílé světlo.Přímo ve středu nádherného světla stojí mladá žena, plavé vlasy se jí rozlévají po jednoduchých stříbřitě bílých šatech. Podívám se jí do očí a najednou ucítím, jak se se mnou vše točí. VÍM, už vím. Mladá žena se usmívá a vztahuje ke mně ruce.
,,Maminko?" vyslovím poprvé v životě toto slovo.
Přitaká očima, očima stejnýma jako ty mé. Očima barvy jezera. Jdu pomalu k ní a vrhám se jí do náruče, pláči jako malé dítě. Cítím se najednou lehká, lehká jako vánek.
Pevně mne k sobě přivine:,, Konečně tě mám u sebe."
Sally
Komentáře
Omlouvám se za ty obrovsky
Omlouvám se za ty obrovsky dlouhé odstavce - tak to normálně být nemá, ale já jsem se nějak nedokázala dohodnout s tím programem, který to sem převáděl - i když jsem tam ty odstavce dodělala v tom příspěvku ručně, stejně se z toho nakonec udělal tak obrovsky dlouhý odstavec. No, snad to půjde číst i tak.
Trocha poezie nikoho nezabije...
... ale celou povídku neutáhne. Tak jsem se blýskl pokusem o aforismus a teď, Sally, ke tvé povídce. Má všechny přednosti i nectnosti začátečnické práce. Zachycuje autenticky tvé životní pocity a zážitky (vsadil bych se, že někde máš své oblíbené jezero!). A tahle emoce, vyjadřující protiklad mezi povrchním světem okolo a vnitřním citovým světem tvé hrdinky, který rezonuje s tajemnou duší přírody, je vlastně jedinou náplní povídky. Je to vlastně jakési lyrické vyznání. Závěrečnou pointu, že duše dívčiny matky je zakleta v jezeře, čtenář odhalí už v polovině povídky, pokud ne ještě dřív. Takže mu nepřipravíš vůbec žádné překvapení. Ano, to je to hlavní, co tvé povídce chybí: měl by tu být nečekaný zvrat (nebo raději dva až tři!). Ukázat, že je to ještě jinak, než si čtenář na základě tebou předložených informací myslel. Druhá důležitá věc: začátek! Ten by měl být "jako rána kladivem":) Během tří nebo čtyř vět nadhodit nějaké tajemství, otázku k řešení, podivnou situaci, aby čtenář byl okamžitě polapen a v duchu si říkal: "To jsem zvědav, jak tohle dopadne."
Pocity umíš vyjádřit dobře (jen pozor na občasnou přetíženost vět a používání klišovitých přirovnání). Už tahle první povídka naznačuje, že máš na to napsat něco zajímavého. Scéna, v níž se dívka topí, je dobře napsaná (včetně toho, jak jí před očima prolétne ve zkratce celý život). Kazí ji jenom to, že už předem víme, jak to musí dopadnout. Takže až budeš psát něco dalšího, zkus si předem promyslet, v čem bude vězet dramatický zvrat a nečekané odhalení. Pokud vezmeme příklad téhle povídky, tak abychom byli překvapeni závěrečným setkáním s matkou, měla by ses snažit navodit ve čtenáři pocit, že v jezeře patrně číhá něco úplně jiného... Obluda? Vodník? Drak? Čtenář by měl být na pochybách... A vůbec, ta prehistorie, to, co se kdysi u jezera stalo, jestli se matka také utopila a teď je na dně zakleta její duše (a proč?), nebo jestli je to vodní nymfa, s kterou se otec kdysi spojil a zplodil s ní dceru, a proč se pak rozešli - to je na tvém příběhu to, co by mě nejvíc zajímalo - a o tom bohužel vůbec nepíšeš.
Doufám, že tento můj obšírnější rozbor trochu pomůže i dalším začínajícím autorům. A těším se na tvoji další, propracovanější povídku! :-)))
Děkuju Ti, Otomare, za
Děkuju Ti, Otomare, za zhodnocení. Tak já se teď přiznám, že tuhle povídku jsem sem dala hlavně proto, že jsem doufala, že se k ní dozvím od vás profíků chyby, takže ještě jednou díky. Je to asi má druhá povídka, kterou jsem napsala - taky je už čtyři roky stará.
Poznal jsi na ní to hlavní - ona nebyla promyšlená vůbec, já jsem prostě jednou seděla a naráz jsem začala psát, co mě napadlo - měla jsem ji napsanou hned asi za 2 hodiny. Později jsem jen doopravila diakritiku a pár opakujících slov... takže podle toho taky vypadá. Chtěla jsem ale i přeto na ni slyšet názor profíka, díky. :-) Poučím se z chyb.
Ale ta povídka má v sobě něco poutavého :)
Což ber jako pozitivum. Přes všechny začátečnické chyby mě nutí, abych o ní přemýšlel. Takže jsem si ji přečetl ještě jednou! A ujasnil jsem si, že dívčina matka je skutečně vodní víla a dcera po ní zdědila zvláštnosti vzhledu (magické oči, bledá pleť) i povahy (zejména neodolatelné vábení jezera). Tím víc mě zajímá příliš upozaděná postava jejího otce. Měl by se jí všemi možnými způsoby snažit zabránit v návštěvách jezera. Čtenáři by mělo začít být divné, proč ten chlap jezero tak nenávidí, jestli v něm není něco patologického. A teprve na konci by měl čtenář pochopit, že on vlastně to jezero miluje, miluje ho tak, že s ním (či z jeho ženskou duší) zplodil dceru. A otci je jasné, že o tento plod své lásky jednou nezadržitelně přijde, protože dcera je příliš podobná matce, má všechny znaky nymfy, a až dospěje, probudí se v ní naplno touha po jezeře, odhodí lidské tělo a vrátí se k matce. Otec je vlastně tragická postava. A je v něm klíč k celému příběhu. Možná, že by povídka ještě stála za přepracování v tomhle duchu, protože je v ní něco, co by mohlo být zajímavé.
tak tak,
nejde, než plně souhlasit s Otomarem. v současné podobě by se k tomu hodil spíš žánr nějaké poemy, nebo povídky několikrát kratší. to, že čtenář téměř od začátku (Otomar s polovinou byl ještě shovívavý) zná stať, zápletku i závěr je podstatně rušivým elementem, kvůli tomu by se musela celá věc překopat. na druhou stranu ovšem, je tam velmi silný potenciál právě co se té lyriky týče, stejně jako Jezerní píseň, lyrika povídky rozezněla tóny někde v mé hrudi a hlavně kvůli tomu příjemně bolavému chvění jsem to přečetl.
PS: v přírodě nad naším městem mám jedno místo, které sobecky prohlašuju za svoje. nikde nenačerpám tolik klidu a duševní síly. když se tam objeví lidi, posedne mě tak silný záchvat mizantropizmu, že by asi utekli před mýma očima...:)
Sally
Také určitě napíšu svůj názor, doufám, že to stihnu přečíst přes víkend :-)
komentář
Tak, Sally, povídku jsem přečetl. Napíšu ti k ní několik slov. Začátek mě zaujal, byl jsem zvědavý, co se bude dít. Překvapil mě zajímavě použitým přítomným časem a jazykovou vyspělostí - třebaže i u toho jazyka chvilkami překombinováváš... (např. Vstala jsem a šipkou jsem z mého kamene, na němž jsem celou dobu seděla a pozorovala s nelibostí to hemžení kolem, vletěla do vody. - to bych v klidu rozdělil do dvou vět, takhle se čtenář někdy zasekne v jinak velmi příjemném plynutí tvého jazyka). Po stránce formy mi to přišlo dobré, po stránce obsahu je těžké hodnotit, příběh je velmi jednoduchý a co ho činí zajímavým je především použitý jazyk. Je to vlastně taková krátká sonda do duše dívky, která se cítí být jiná. Četlo se to hezky. Kdybych měl poradit, jak povídku vylepšit, zamyslel bych se nad pointou. Třeba ten konec úplně změnit a zkusit čtenáře překvapit - ovšem tak, aby to nenarušilo logiku příběhu. :-)