Môj prvý pokus o sonet. Nie je to nič prevratné, vlastne je to len taká menšia oddychovka, ktorá neprekvapí ani formou, ani obsahom. Snáď sa vám bude páčiť... Komentáre sú viac než vítané.
Brodím sa tmou
Mne pohasol svet
Duša plná snov
Lež oči bez zraku.
Roky som už neuzrela v diali
Perute bielych anjelov,
Čo zahnali by chmáry,
Lež nádeje pre mňa niet.
Perute bielych anjelov
Ja túžim dlho zočiť
Prizrieť sa znovu zázraku
A slzu vyhnať z očí.
Na nebo hľadieť s odvahou
Snáď je v ňom miesto pre vrahov.
Komentáře
jak píšeš, není to nic
jak píšeš, není to nic převratného, nenadchne, neurazí. Ale rád si něco takového přečtu, už jen, že je to další z mých důkazů libozvučnosti slovenského jazyka.
Přesně, jak říká chaot,,
ačkoliv verš je nepravidelný, je to velice libozvučné a rytmické. Mohl by z toho být písňový text. Ukazuje se tu úžasná výhoda slovenštiny, že má pohyblivé přízvuky - a ne jako my, pořád stereotypně na první slabice! Cítím z tvého sonetu nostalgický pocit někoho, kdo má špatné svědomí (snad ani přímo nevraždil, ale něco hezkého pokazil, třeba zabil nějaký křehký cit). Na první pokus je to celkem slušné.
Hmm
vítám Cissi a mohu rovnou napsat, že mně se to líbí. Je to krátká libozvučná báseň, která čtenáře šlehne poslední větou přes oči. Jako mikropříběh o vině to funguje.