Pavel Renčín

Felix Konrath za sebou zabouchl dveře. Šel po něm. To teď bylo víc než jisté. Nemělo smysl zamykat nebo stavět před dveře barikádu, stejně by ho to určitě nezastavilo. Vyděšený muž nakonec přece jen otočil klíčem v zámku. Pak přiběhl k jednomu z oken dlouhé místnosti, ve které byla situovaná praktická jídelna. Přes silné žaluzie se zahleděl na ulici.
Venku byla noc. Sporé pouliční osvětlení nestačilo k tomu, aby zaplašilo všechny stíny. Spousta výklenků a zákoutí se topila ve tmě. A někde tam mohl teď stát on a pozorovat ho. Určitě mu to přinášelo velikou radost. Hrál si s ním jako kočka s myší. Proč si jen nedal větší pozor? Proč se s ním zaplétal? Teď už bylo pozdě na jakoukoliv lítost.

Byly tomu dva dny, co se v zapadlém starožitnictví v nedaleké boční uličce objevil dobře oblečený muž ve středních letech. Starší žena s rusými vlasy za pultem si jej zkoumavě změřila a trpělivě vyčkávala, až se zákazník ve slunečních brýlích porozhlédne.
„Dobrý den, zajímala by mě tamta čínská váza v rohu. Má matka podobné věci sbírá a brzy bude mít narozeniny. Chtěl bych ji něčím potěšit. Víte, že jsem si dříve vůbec nevšiml, že tu nějaké starožitnictví vůbec je?“ přistoupil muž k pultu a už automaticky začal lovit zpod saka svou peněženku. 
„Ta váza je velmi stará, pane,“ pronesla žena beze známky jakýchkoliv emocí. Felix na ni ustrnul pohledem. Něco mu na té osobě nesedělo, ale co? Jeho pohled sjel na okamžik na polici za ní.
„Moment, co je to támhle?“ zeptal se a ukázal prstem na jeden z drobných předmětů za ženinými zády.
„Můžu se podívat?“ vrátil se pohledem na osobu před sebou, která se mezitím proměnila ve starého šedivého muže v obnošené košili. Jemu to však vůbec divné nepřišlo. Jeho vědomí se stalo hračkou nižších sil.
„Samozřejmě pane,“ zašišlal stařec a vytáhl z police pánské hodinky. Felix si je opatrně přebral.
„Jsou zlaté,“ řekl v úžasu.
„Neměly by být moje? Já je chci!“ pronesl rázně.
„Mohou být vaše, pane,“ přikývl stařec a promnul si přitom levé oko.
„Ale nejsou zadarmo,“ ozval se příjemný hlas. Felix vzhlédl. Za pultem stála mladá hnědovlasá žena v přiléhavých červených šatech.
„A co za ně chcete?“ zeptal se zvědavě. Očima se jí přitom zastavil na pevných ňadrech. Když promluvila, opět rychle vzhlédl.
„No, záleží na tom,“ usmála se svůdně. Pak si jazykem olízla horní ret.
„Na čem,“ vykoktal ze sebe. Mladá žena se zahleděla dovrchu, jako kdyby přemýšlela.
„Co třeba smích?“ vyhrkla nečekaně. Felix se zasmál.
„Smích?“ zopakoval překvapeně.
„Ano, to by šlo. Chci váš smích. To je všechno. Můžete mít tyto kouzelné hodinky za vaše veselí. Nic víc nežádám,“ mrkla na něj.
„Počkejte, říkáte kouzelné hodinky?“ zaujala Felixe slova mladé ženy.
„No samozřejmě. Díky těmto hodinkám přijdete všude včas a vše stihnete. Ať se rozhodnete jít kamkoliv, nikdy tam nepřijdete pozdě a vždy to potrvá tak dlouho, jak budete chtít,“ řekl holohlavý muž v černém triku s podivným tetováním na čele. Felix si té změny ve vzhledu ani nevšiml.
„To myslíte vážně? Tohle dovedou?“ nemohl uvěřit svým uším.
„Ano, dovedou,“ potvrdil muž a v jeho očích na kratičký okamžik zaplál oheň. V tu chvíli Felix o jeho slovech nepochyboval.
„Dobře, vyměním je s vámi za smích,“ přikývl horlivě.
„Ten obchod má však jednu podmínku,“ řekl muž tajemně.
„Jakou?“
„Nesmíš se nikdy zasmát,“ přešel náhle do důvěrného tónu.
„Tvá radost bude odteď patřit jen mě a já se z ní nemohu těšit, když ji prožíváš ty. Jen jednou jedinkrát se zasměješ a propadneš mi svou duší,“ zatvářil se muž značně výhružně.
„Počkej, má duše? To jsi jako ďábel nebo tak něco?“ Felixi přeběhl po zádech mráz.
„Nebo tak něco,“ usmálo se malé plavovlasé děvčátko nevinně.
„Proč tedy nechceš tu duši ode mě hned?“
„Protože takhle je to mnohem větší zábava. Já ti dávám šanci. Stačí si udržet vážnou tvář a ty hodinky můžeš využívat dle libosti. To je dobrá nabídka, ne?“ zamrkala na něj holčička šibalsky a přitom na hlavě podrbala malého plyšového kozlíka.
„Tak co, přijímáš?“ zeptala se a postavila hračku na pult. Kozlík na Felixe stočil svou černou hlavu.
„Dobře, přijímám,“ natáhl ruku. Holčička vytáhla z kapsy list popsaného papíru.
„Ještě taková formalitka. Tady se mi podepiš,“ řekla a podala mu havraní brk.
„Krví?“ vyvalil na ni oči.
„Copak jsme v Pravěku? Tady je inkoust.“ Felix si dohodu řádně přečetl a neshledal v ní žádný háček. Podepsal a spokojeně odešel. V duchu myslel jen na to, že už se nikdy nesmí zasmát.

Následující den probíhalo vše perfektně. Felix absolvoval spousty obchodních schůzek a na všechny přišel včas, a to dokonce, i když se navzájem křížily. Hodinky pracovaly naprosto bezchybně a stačilo jediné, nezasmát se.
Večer pak strávil v jednom baru na okraji města, kde poseděl s několika přáteli, a i když se výborně bavil, podařilo se mu ani jednou se nezasmát. Všem okolo to přišlo divné a mysleli si, že se mu něco stalo a jeho poprvé napadlo, že cena za takový dar je možná až příliš vysoká.
Celá akce trvala tak dlouho, dokud nepocítil vyčerpání z předlouhého dne a nerozhodl se ji ukončit. Hodinky nesundal dokonce ani, když ulehal do postele. Těsně předtím než usnul, zaslechl za okny dole v ulici mňoukat kočku.

Druhý den začal pro Felixe tím, že jej probudila hlasitá hádka jeho sousedů. Vyskočil z postele a uvědomil si, že zaspal. Pak mu ale došlo, že má hodinky a uklidnil se.
Zašel si nakoupit. K snídani si udělal několik sendvičů a šálek horkého kakaa. Rázem pocítil, jak se mu zvedá nálada. Pln nových sil vykročil ven a vyřídil další nepřeberné množství pohledávek a obchodních schůzek. Během dne několikrát pocítil nutkání se zasmát, ale vždy jej přemohl a začal vážně uvažovat o tom, že hodinky vrátí. Jeho život bez smíchu nestál za nic. Nedokázal si ho pořádně užít a to ho začalo trápit.
K večeru se rozhodl. Nač mu bylo, že si může zacházet s časem dle své libosti, když se nemohl bavit? Zatoužil po svém starém životě.
Boční uličku se starožitnictvím vyhledal snadno. Zamířil k prosklené výloze a zabral za kliku. Bylo zavřeno. Přeběhl mu mráz po zádech.
Až teď si všiml, že všechny police a skříně se starožitnostmi zejí prázdnotou, ba co víc. Na jejich povrchu ulpívaly obrovské pavučiny a spousta naneseného prachu. Vypadalo to, že tady už dlouho žádný obchod nebyl.
Felixe přepadla sklíčenost. Co teď? Hodinky už nechtěl, ale dokud je měl, nemohl se zasmát. Chtěl je vrátit, jenže jak? Začal nahlas volat samotného ďábla, ale ten se neukázal. Jediné, co se mu podařilo, bylo vyhnat ze střechy jednoho z domů párek mladých holubů. Jejich křídla zapleskala v zapadajícím slunci. Nezbývalo, než dodržet dohodu.

V osm večer se Felix objevil na večírku, který pořádala jeho obchodní komora. Pro střední a nižší společenské vrstvy by tato akce vyzněla nejspíš jako snobárna, ale jemu to bylo fuk. On se v tomto prostředí cítil dobře.
Pobavil se s několika kolegy, se kterými probral vesměs pracovní záležitosti a pak si jí všiml. Stála zády k němu a bavila se s barmanem u pultu. Žluté večerní šaty dokonale ladily s jejími blond vlasy střiženými po ramena. S úmyslem postavit se vedle ní, objednat si něco k pití a počkat, zda si ho všimne, se začal pomalu blížit. Vtom se otočila a zahleděla se přímo na něj. Jeho tělem jako kdyby prošel elektrický proud. Skromně se usmála a vykročila směrem k němu.
Zdálo se mu to, nebo měla dokonce sladěné i náušnice s barvou jejich očí? Ne, nemýlil se. Studánkově modré. Přiblížila se a právě se chystala něco říct, když tu zaškobrtla a upadla mu přímo do náruče.
„Promiňte, to je trapné. Omlouvám se,“ začala se okamžitě zvedat na nohy. Tohle Felix nečekal. 
„Nic se neděje. Rádo se stalo,“ usmál se na ni, načež hned opět zvážněl. Ona se krátce zasmála.
„Takový trapas jsem nezažila, ani nepamatuju,“ přiznala s ruměncem ve tváři.
„Myslíte, že si toho někdo všiml?“ zeptala se a nenápadně se rozhlédla. Každý okolo se díval někam jinam.
„Myslím, že ne,“ zalhal.
„Taky vám to tu připadá jako šílená otrava?“ usmála se, teď už mnohem jistěji.
„No, já potřeboval po náročném dni trochu vysadit, tak jsem se rozhodl, že se sem podívám,“ řekl, aniž odpoutal pohled od jejích nádherných očí.
„Promiňte, já jsem Sára,“ podala mu ruku.
„Felix,“ řekl a políbil jí ji.
„Tak to se dnes už jen tak nevidí,“ kývla potěšeně hlavou.
„Co že jste tu takhle sama?“ napadlo ho.
„Můžu se vás zeptat na to samé. Nemohli bychom si tykat? Třeba alespoň pro dnešní večer?“ navrhla nečekaně.
„Dobře, nejsem proti,“ přikývl okamžitě.
„Nešel bys na chvíli na čerstvý vzduch?“ řekla s úsměvem na rtech.
„Určitě,“ souhlasil a oba vykročili směrem k osvětlené zahradě, která k celé rezidenci patřila. Beze slova sešli po několika mramorových schodech a vydali se po úzké štěrkové cestičce mezi podsvícenými fontánami.
„Je to tu jak v nějakém kýčovitém americkém filmu,“ pronesla Sára náhle a Felix se pousmál.
„No, ptal ses, proč jsem tu sama. Pravda je, že mého expřítele, který mě měl doprovázet, bodla dnes odpoledne do zadku včela a protože je alergik, skončil na pohotovosti,“ řekla vesele.
„Bodla ho do zadku?“ Felixovi se chtělo zasmát, ale nemohl. Došlo mu, že společnost této ženy je pro něj příliš nebezpečná, ale nemohl si pomoct. Zároveň v něm však začalo klíčit jisté podezření. Není to snad on? Okamžitě černé myšlenky zaplašil.
„Jo, on mívá vždycky takhle absurdní příhody. Předloni mu jedna přistála na párku, a když se do něj zakousl, bodla ho do jazyka. Než mi stihl říct, o co jde, vydal ze sebe jen dlouhé bééé,“ začala se smát. Felix v sobě smích záměrně udusil.
„Promiň, nechci tě otravovat historkami o svém bývalém,“ omluvila se náhle.
„Ne, v pořádku. Nevadí mi to,“ přikývl a usmál se na ni.
„A proč je vlastně bývalý? Jestli se teda můžu zeptat?“ 
„No, skončilo to v okamžiku, kdy mé mámě, se kterou jsem byla tři dny v lázních, omylem poslal esemesku, ve které stálo, že se mu to dneska moc líbilo a ať si zítra nebere tu černou podprsenku, že stačí jen kalhotky a kozačky,“ Sára se bez výčitek od srdce zasmála a Felix společně s ní. V tu chvíli mu to došlo a přitiskl si ruku na ústa.
„Co se stalo? Řekla jsem něco nevhodného?“ zvážněla Sára.
„Moc dlouho ti to nevydrželo,“ ozval se dětský hlásek kousek opodál. Felix se Sárou pohlédli na malého chlapečka v černé teplákové soupravě.
„Ne, to je omyl,“ vyhrkl Felix zděšeně.
„Já za tebou byl a chtěl jsem ti je vrátit. Já už je nechci,“ začal si Felix strhávat hodinky z ruky.
„Ale to byl nezvratný obchod,“ zavrtěl chlapeček hlavou a olízl velké kulaté lízátko sytě červené barvy.
„Něco mi tu uniká?“ podivila se Sára.
„To je tvůj syn?“ zeptala se zmateně.
„Ne, moment,“ odbyl ji.
„Ve smlouvě nic takového není,“ trval Felix na svém a podával malému chlapci hodinky.
„Nebylo, ale ty ses zasmál dřív, než jsi mi je vrátil,“ chlapeček ukousl kousek lízátka a začal ho cumlat.
„Takže mám nárok na tvou duši,“ zašišlal nevinně.
„Co? O čem to vy dva mluvíte?“ usmála se Sára, která nedokázala pochopit vážnost situace.
„To je podvod!“ vykřikl Felix rozčileně a mrštil hodinkami do štěrku před chlapcem.
„Nemůžeš se jich zbavit, pokud si je od tebe nevezmu a já je nechci,“ zavrtěl hošík hlavou. Felix si s hrůzou uvědomil, že má hodinky zpátky na své ruce.
„Hele, já nevím, o co tady jde, ale raději toho necháme,“ řekla Sára a velmi svižným krokem vykročila zpět k budově. 
„Ne, počkej!“ zavolal za ni Felix nešťastně. Nezastavila se.
„Svou duši ti nedám. Je jen moje. Chtěl jsem je vrátit,“ otočil se zpátky k chlapci, který se mezitím proměnil ve vetchou stařenu v roztrhaných hadrech. Ženština ležela břichem na zemi a natahovala k němu svou ruku.
„Tvá duše je má,“ zasípala. Felix se na místě otočil a rozběhl se odtud co nejrychleji pryč. Za jeho zády se nesl skomírající hrdelní smích.

Nyní stál u okna ve svém bytě a nevěděl, co si počít. Očima těkal z jednoho temného kouta do druhého. Nikde ho však venku neviděl. Došlo mu, že sám stojí ve tmě a to ho vyděsilo. Otočil se, aby rozsvítil a v tom ustrnul.
„Myslíš si, že se přede mnou schováš, nebo že přede mnou snad utečeš?“ ozval se pobavený hluboký hlas z opačného konce místnosti.
„Já ty hodinky nechci,“ prohlásil Felix zoufale.
„Už sis je ode mě koupil a s podmínkami jsi souhlasil. Jsou jen tvé,“ řekla postava v kápi, a aniž by učinila jediný krok, pomalu se přiblížila.
„Jsou jen mé?“ zopakoval.
„Ano, ale to už je teď jedno, protože mně patří tvá duše,“ postava překonala polovinu vzdálenosti k Felixovi.
„Tenhle okamžik může trvat tak dlouho, jak jen budu chtít,“ zaťukal roztřesený muž odhodlaně na sklíčko od hodinek. Hluboký hlas se zasmál.
„Mě ta cetka nedokáže zastavit,“ odpověděl mu pobaveně. A v tu chvíli Felixe něco napadlo. Na něco si vzpomněl a rozhodl se. Nadechl se a směle vykročil přímo proti postavě.
„Co to děláš?“ zaslechl překvapený hlas. Pak se s ním vše zatočilo a rozmazalo.

Felix stál přede dveřmi od starožitnictví. Právě se rozhodl, že stihne včas přijít na místo, kde chtěl koupit vázu pro svou matku. Usmál se. Hodinky už na ruce neměl.
Na okamžik zaváhal, jestli vejít dovnitř a do očí se ďáblovi, nebo kdo byl vlastně zač, vysmát, ale nakonec si to rozmyslel. Byl si jistý, že ten uvnitř vyřadí pro příště hodinky ze svého sortimentu. Felix si už nic takového rozhodně nekoupí.
V tom mu něco došlo. Uvědomil si, že za dva dny má rande se Sárou. To ho potěšilo. Otočil se na podpatku a klidným krokem odešel.

Prakticky ve stejném okamžiku jedna z výloh starožitnictví celá napříč praskla.