Pavel Renčín

Věnováno Shadow_Fay. Díky za podporu.

Kapky vody na stole se daly pomalu do pohybu. Jak se šinuly po dřevěné desce, spojovaly se a začaly vytvářet jeden celistvý útvar. Srotily se v drobnou čipernou bytost, která se dala do veselého poskakování a nepřetržitého blbnutí.
„Říkám mu Pan Kapka,“ zapitvořila se černovlasá dívka v modrých šatech se stříbrným lemováním na svého kamaráda.
„Ten je skvělej,“ nemohl z něj spustit oči nepatrně mladší blonďatý chlapec v rudém hávu pošitém zlatými symboly. Tekutá postavička mezitím přiběhla ke křišťálové váze s květinami a vycucala z ní všechnu vodu, čímž nabyla nepatrně na objemu. Pak začala zběsile pohybovat hlavou zepředu dozadu.
„Teď dělá, že se směje. To jsem ho naučila minule,“ prohlásila Tůňka s úsměvem od ucha k uchu. Plamínek se vesele zašklebil.
„Hele,“ mrkla na něj Tůňka a přisunula před Pana Kapku lahvičku s inkoustem. Postavička k ní okamžitě přiběhla a obrátila do sebe celý její obsah. V tu chvíli se zabarvila do modra. Plamínek se zachechtal.
„A počkej, to není všechno. Víš, co se stane, když mu nasypu trochu mrazivých vloček? Sleduj,“ přiskočila dívka k široké polici na stěně a sebrala z ní malou skleněnou misku. Její obsah pak vysypala nedaleko vodního mužíka.
Pan Kapka se zvědavě zastavil před několika průsvitnými éterickými vločkami. Vypadalo to, že se na okamžik zamyslel a pak je začal jednu po druhé do sebe sát.
„Nikdy neodolá. Přitahuje ho, že jsou z vody,“ Tůňka se škodolibě zahihňala. Postavička se opět rozběhla přes stůl, ale s každým dalším krokem začínala zpomalovat. O několik okamžiků později se zastavila úplně, jak se její nožky proměnily ve dva ledové rampouchy. Než upadla, zmrzla úplně celá. Plamínek k ní ihned přistoupil a začal nad ní mávat rukama.
„Co to děláš?“ zeptala se Tůňka zaskočeně.
„Rozehřívám ho,“ odpověděl, nadšený, že se taky může předvést se svou mocí.
„To nemusíš, on za chvíli rozmrzne,“ namítla pobaveně.
„Už to budu mít,“ nenechal se chlapec odbýt. Z jeho rukou sálal směrem k zmrzlé sošce horký zvlněný vzduch. Pan Kapka začínal pozvolna tát. Jak se z něj stékalo množství rozpuštěných kapek vody, stalo se, že se proměnily v miniaturní prchající postavičky, které se snažily od smrtícího horka dostat co nejdál. Během několika málo chvil se to po stole jen hemžilo malinkými uprchlíky splašeně pobíhajícími sem a tam. Tůňka se smála jako pominutá. Plamínek se bavil společně s ní.
„To jsem ještě neviděla,“ nemohla se ve svém záchvatu smíchu nadechnout.
„Kam to běží?“ všiml si Plamínek, že se postavičky postupně vytrácejí.
„Nevím,“ dívka se rozjařeně sehnula pod stůl, aby zjistila, kam jí kousky Pana Kapky utíkají. Sledovala, jak se oživlé kapky vody ženou okolo jejich nohou někam za ni a pak jí náhle zatrnulo.
„Jezírko!“ vykřikla vyděšeně.
„Co je s ním?“ nepochopil ji kamarád. Pan Kapka se mezitím pod jeho hřejivým dotekem dočista rozpustil.
„Nesmí se dostat k vodě!“ Tůňka splašeně doběhla k malému umělému jezírku, osázeného kapradinami, uprostřed jejího pokoje, ve kterém si pokojně plavaly tři zlaté rybky. 
„Proč ne?“ přiběhl za ní Plamínek zmateně.

Vtom všechna voda z jezírka doslova vystřelila do vzduchu a během okamžiku stál proti zaskočené dvojici dvoumetrový velikán tvořený z vody, Pan Kapka.
Tůňka s očima vytřeštěnýma upřeně hleděla na své tři zlaté rybky, jak se dál pokojně prohánějí uvnitř jeho kapalného těla.
„U všech plamenů,“ ozval se za jejími zády ohromený Plamínek. Pan Kapka učinil krok směrem ke dvěma dětem. 
„Stůj!“ vykřikla Tůňka a vztáhla proti němu ruce. Jeho tělo mělo na kratičký okamžik tendenci rozprsknout se do okolí, ale nakonec moci své paní odolalo a vrhlo se proti vyděšené Tůňce. Mladou čarodějku pohltil studený příval vody a obklopil ji ze všech stran.
Plamínek nevěřícně zíral na svou kamarádku, jak uvnitř kapalného těla bojuje o holý život. Pak na něj náhle dolehla závažnost celé situace a on vyslovil několik slov v Ohnivém jazyce. Některé ze zlatých symbolů na jeho hávu se rozzářily zlatavým světlem a proti Panu Kapkovi vyšlehla prskající ohnivá koule. Ozvalo se hlasité zasyčení a krátké zabublání vody.
Pan Kapka uprchl přes celou místnost. Na podlaze zůstala promočená Tůňka, zběsile lapající po dechu. Plamínek padl vyčerpaně vedle ní. Na stvoření tak silného útočného kouzla použil veškerou svou moc. Nyní si potřeboval na chvilku odpočinout. Vodní bytost však na nic nečekala a vrhla se znovu vpřed.
„On chce naši vodu,“ hekla Tůňka a s vypětím všech sil zamávala ve složitém gestu proti Panu Kapkovi rukama. Postava před nimi se rozprskla do všech stran. Ihned nato se však začala voda na podlaze opět srocovat.
„Už nemůžu,“ vydechla dívka vyčerpaně. Vyčerpaný Plamínek jí ani neodpověděl.

Ozvalo se další dlouhé zabublání a Pan Kapka se vymrštil k dalšímu útoku. V příštím okamžiku celé jeho tělo ztuhlo a potáhlo se kalným škraloupem. Děti jen tak tak na poslední chvíli uskočily před hroutící se těžkou ledovou sochou. Úlomky zmrzlé vody se rozkutálely po podlaze.
„Moje rybičky,“ potáhla Tůňka smutně.
„Tak a to bylo naposledy,“ ozval se ode dveří přísný hlas jejího otce.
„Jezírko půjde z domu,“ zazněl tvrdý verdikt.
„Ale, tati,“ začala dívka zkroušeně.
„Žádné ale. Nechci nic slyšet,“ řekl otec nekompromisně.
„Vyprovoď kamaráda a pro dnešek zůstaneš doma. Člověk aby vás měl pořád na očích.“

„Že to byla ale legrace,“ usmál se na Tůňku Plamínek mezi dveřmi.
„Myslím, že mám s kouzlením utrum,“ zašklebila se na něj smutně.
„Hele, buď v klidu. Příští rok se budeme učit oživení ohně. Pak tě pozvu k nám. U nás doma pořád něco hoří,“ mrkl na ni šibalsky.
„Doufám, že nebude pršet,“ otřásl se a vydal se k domovu.