Pavel Renčín

Nechci to tu moc zahltit, takže po částech. Zde máte další mé veledílo ;-D

Stojíš či ležíš, v malé míse, nevíš to sice úplně přesně, ale odtušit se to dá. Jsi, existuješ, to víš jistě, protože myslíš. Bohužel ale neslyšíš, nevidíš, necítíš. Víš že jsi bezmocný a jediné co vlastně můžeš je přemýšlet. A tak přemýšlíš, ať už tě dřív zajímalo cokoliv teď přemýšlíš o všem. O kamarádech, o smyslu života, o Bohu, ale hlavně přemýšlíš o tom kdo ti to udělal. Že nevíš? Dobře, já ti to řeknu, je pochopitelný, že si zapomněl.

Před několika lety, možná stoletími, jsi měl přítele. Byl to doktor, který se zajímal o psychologii, ale nebyl to psycholog, byl to chirurg. Hodně jste spolu tohle téma řešili a on ti řekl, že přišel na způsob, jak uchovat mozek mimo tělo a později ho znovu použít. To tě přivedlo na nápad, uchovávat mozky nejchytřejších lidí světa a využít jejich společný intelekt. Tvůj kamarád to však zavrhl, s tím že nikdo ti dobrovolně nedá svůj mozek. Přešli jste to a řešili jiné věci.
Po této návštěvě si svého přítele dlouho neviděl, až pak jednoho dne, když jsi si četl noviny, zazvonil tvůj kamarád a řekl ti ať se oblékneš a jdeš za ním. Byl víkend a tak jsi šel
Došli jste k němu domů, kde tě zavedl na půdu, aby ti ukázal několik velkých mís zakrytých plachtou. Když plachtu odhrnul, naskytl se ti neuvěřitelný pohled, dvacet mozků naložených jak okurky. Kamarád ti začal vysvětlovat, jak je získal. Prý to bylo jednoduché, vykopat hrob, vzít mrtvolu, vydělat mozek a ten naložit. Pak pokračoval ve vysvětlování plánu, při kterém hodlá tyto mozky geniálních lidí vložit do jiných těl a založit nové lidstvo bez blbců. A za to vše vděčí tobě. Pak ti poděkoval a ty jsi omdlel.
Probral jsi se o neurčitou chvíli později, ale až v míse, tedy nevěděl jsi to jistě, ale…
No a teď? Teď jsi ve sklenici a jediné co víš je, že jsi bezmocný a chceš umřít. 
Jak dlouho? Jak dlouho tu ještě budu? Jak dlouho tu jsem? Pokládáš si otázky a neznáš odpověď, chceš křičet, ale nemůžeš. Máš chuť vraždit, jíst, milovat, ale nemůžeš. A tak ležíš a sedíš a stojíš v té své sklenici až najednou ucítíš. 
Cítíš myšlenku, cizí myšlenku jak říká: „Ahoj, jak se máš? Asi mi neodpovíš, no nic. Přejdu k tomu hlavnímu: tvůj přítel umřel a teď jsem tu já a já hodlám udělat jednu věc. Určitě tě někdy napadlo srovnání s okurkou, seš okurce podobnej, seš naloženej v láku ve velké zavařovačce. A jak jistě víš okurky se jí a protože já mám rád okurky, tak mi popřej dobrou chuť.“